Maska Boha Deště

„Ten výlet do Keni byl perfektní nápad. Letadlem pěkně až do Mombasy, autobus nás odvezl až do hotelu. Skvělý výhled na moře, bazény jsme měli přímo pod okny. Výtečná kuchyně na nás udělala ten nejlepší dojem. A hlavně – to počasí. Krásných třicet stupňů ve stínu, na nebi ani mráčku. Panečku, to se to opalovalo. V našem turnusu bylo několik lidí, kteří byli v Africe už poněkolikáté – jedna moc milá dáma z Prahy už po čtvrté – a všichni si nemohli to počasíčko vynachválit.“ Přibližně tak nějak líčila mladá zámožnější důchodkyně své zážitky v kurzu šití.

            Když skončilo šití, začalo povídání naplno: „Samozřejmě, že jsme jeli na safari. Je to trošku nákladnější záležitost, ale za tu podívanou to stojí. Provázel nás takový milý hošík, černoušek, kudrnaté vlásky, pořád se usmíval, zuby mu svítily, aji uměl trochu česky. Ne moc, ale říkal antilopa a tak.“ Ostatní dámy nestačily žasnout. „Viděla jsem lvy, opice, antilopy, tygry.“ Obecenstvu nevadilo, že tygři žijí leda tak v Zoo v Johannesburgu, ale v Keni ztěží. „Dovezla jsem si vám tolik suvenýrů. Korálky, sošky a nejlepší je tady ta šamanská maska.“ Vytáhla z tašky vyřezávanou masku Boha Deště. „Chlapík na bazaru, nebo kde jsem to koupila, říkal, že to je posvátná maska nejmocnějšího Boha místních kmenů. Je krásná, podívejte na ty oči. Jsou takové hrůzyplné.“ „Alenko, vyzkoušej si ji,“ volala ostatní děvčata.

            Bylo pozdě večer onoho dne. Paní Alena (jak jí budeme formálně říkat, abychom dali najevo, že s ní nechceme mít nic společného) byla sama doma, manžel byl na služební cestě, měl se vrátit až za dva dny. V paní Aleně probíhal právě souboj živlů. Má si onu masku nasadit, anebo ne? Je přece starší dáma, to se nehodí. Na druhé straně ji nikdo nevidí, navíc se nemůže nic stát. Ale přece není na maškarním. Ale co. Důstojnost stranou, masku sem. Svěsila ji ze zdi, chvilku si ji prohlížela, ohmatala, nasadila a nestačila se divit. Nemůžeme nechat na paní Aleně, aby vyprávěla, co zažila. Mnoho bychom se nedozvěděli, navíc je po ní.

            Jakmile masku nasadila, vyvalil se ze všech koutů kouř, z dálky uslyšela jakési bubny. Tamtamy. Přes otvory v masce viděla, co se dělo v jejím bytě, velmi přesně. Kouř začal ustupovat a z koberce vyrašila po pás tráva, lustr se nafoukl, zrudl a pálil. Žhnul. Tráva v okamžiku největšího vedra seschla, bylo slyšet praskání ohně, ale nebylo ho nikde vidět. V mžiku nebylo v pokoji nic než slunce, nebo vlastně lustr. Zabodával se svými paprsky do očí a těla paní Aleny, která cítila ohromnou únavu, sucho prostupovalo celým tělem, nemohla se pohnout, v ústech měla hůř než v polepšovně, hůř než kdyby polkla celé termitiště. A v dálce zněly bubny. Bum, tam, tatatam. Bum, tam, tatatam. Lustr se utrhl a propadl k sousedům? Kdepak. Slunce zapadlo a nad největší pouští světa se snesla noc. Nejmrazivější, nejdelší, nejnebezpečnější noc na světě. V obýváku nebylo vidět na krok, kolem nohou paní Aleny se cosi šustlo, v dálce něco teskně zavylo, paní Alena se klepe zimou, mráz ji celou svírá a přitom cítí to nesnesitelné sucho. Bum, tam, tatatam. Dlouho, předlouho stojí na jednom místě, nemůže se pohnout, nemůže sednout, lehnout, kleknout, zařvat, zaklít, pomodlit se, nemůže myslet.

Lustr se vrací na své místo. Slunce vyšlo, ale hned se zakrývá černější černou než v noci. Netrvá dlouho a černota je rozříznuta v půli bleskem jako hrom. Hrom nepřichází. Je ticho. Je tma, je světlo, je tma, je světlo, ale pořád je ticho. Neskutečné ticho. To není ticho před bouří. Bouře už začala. Tohle je ticho v bouři a tím je děsivější. A neprší. Bouří a neprší. Je jenom dusno. Paní Alena používá dobrý antiperspirant. Teď je však jeden velký potůček potu. Cítí každou kapku, která vyvstane na jejím čele a pak teče kolem očí na nos, tam chvilku visí, přepadne na pusu, po bradě dolů, za krk, mezi lopatkami a půlkami až k patám. Bubny se přibližují. V tom tichu jsou hrozivější, děsivější, než před tím. Bum, tam, tatatam. Bum, Bum, Bum. Začalo pršet. Začalo hřmít. Kapky velké jako pětikoruny padají k zemi. Cákají na vyprahlou zem. Je to hukot, je to hřmot, je to rámus. Hromy přicházejí jeden za druhým. Prostor mezi nebem a zemí jako by byl jedno moře. Voda je všude. A přitom nejsou kaluže, není bláto, voda ihned mizí v zemi. Paní Alena by řekla: pod kobercem. Voda padá kolmo k zemi, tluče paní Aleně na hlavu, kapky se tříští o její majestátný drdol. Před zraky paní Aleny vzniká kaluž. Zatím je to loužička, ale rychlostí blesku se rozrůstá a hloubne. Je hlubší, je větší, je nebezpečnější. Právě dosáhla k palcům paní Aleny. Teď k patám, teď už stojí po kotníky ve vodě. Bum, bum, bum. Fouklo, mraky těžké jako dveře tanku nebo ponorky mizí za horizontem. Lustr opět vyšel. Slunce praží. Kaluž se otepluje, je teplá jako kakao, jako polívka, jako čaj. Komínky páry šplhají kolem nohou paní Aleny do míst, odkud přišly.

Přichází džungle. Doslova. Po holých stěnách se plazí zelené výhonky, uprostřed pokoje před očima roste strom. Sílí, je větší, je vyšší, je mocnější. Spouští ze z něj liány, roste na něm ovoce. Ze všech koutů se ozývají skřeky, řev, cvrkot, houkání, pípání. A přitom není vidět ani živáčka. Ani lidožravou berušku, která by lezla po listě. A je jasné, že celý pokoj opanovala ta nejjedovatější, nejzákeřnější, nejzubatější a možná nejhladovější zvířata světa. Paní Alena netušila, co všechno by na ni mohlo vyskočit. Byla by schopna představit si tygra. Ale ten jí nehrozil, v Africe tygři nežijí. A bubny se začaly přibližovat. Bum, tam, tatatam. Až byly úplně blízko, blizoučko, bylo slyšet i bubeníky. Jejich zpěv. Nepředstavitelně vysoké hlasy zpívající slova, kterým nebylo možno rozumět, které nebylo možno opakovat, slova, která nešlo od sebe ani oddělit ani poznat, kde začíná jedno a končí druhé. LoloYeDeKeseYe. Semínko je hvězda. DzaYamaDiRama. Každý se vrať kam patříš. BumbaRataKisiTe. Byli jsme tu první, budeme tu nejdéle. Paní Alena pramálo rozuměla. Paní Alena by za normálních okolností v šití prohlásila, že ti černoušci krásně zpívali. Nyní, když nevěděla, kam by se otočila, kdyby mohla, aby spatřila své černoušky, mluvila by jinak. Domorodci nebyli vidět, byli slyšet, bylo vidět jejich stíny, bylo možno cítit jejich oheň. Byli znát. Byli tady. V dokonalém souladu s pralesem kolem zapadali mezi liány, mezi plody ohromného stromu uprostřed, mezi tisíce očí vykukujících zpod listů a kamenů. Kdyby paní Alena vyskočila ze svého ustrnutí a nějaký hloupý redaktor hloupého cestopisného magazínu by se jí zeptal, jaké má pocity ze své cesty, odpověděla by: Myslela jsem, že mě sežerou. A redaktor by se zasmál a plynule by se přesunul za další otázkou.

            Džunglí probíhá rituál svěcení deště. Nejsvatější Bůh Deště je volán, aby přišel a ochránil kmen před zlými duchy, před neúrodou a neúspěšným lovem. Dnes je však volán, aby uchránil celou Afriku před turisty, businessmany, zlatokopy, vojáky, kolonizátory, Evropany, Američany a vůbec všemi barbary. Pomalu, pomalu -trvalo to snad celý den - přisouvalo tisíce neviditelných rukou ohromný, baculatý kotel před paní Alenu. Když se setmělo, a že se v džungli stmívá rychle, rozžhnul se pod kotlem oheň a z něj vyvstala postava ohromné velikosti, strašlivé tváře, s maskou Boha Deště paní Aleny, postava majestátného vzezření. „Západní Bůh netrestá palicí, ale časem. Bůh Deště trestá v kotli,“ problesklo paní Aleně hlavou. Měla pravdu. Před paní Alenou se tyčil chlap jako hora, příliš velký na to, aby to byl člověk, příliš ramenatý na to, aby to byl Čech, příliš opravdový na to, aby to byl Bůh. Přes ramena měl přehozený plášť ze lví kůže. Tygří mít nemohl, tygři v Africe nežijí. Byl bos, hruď měl obnaženou, každý sval se leskl ve světle ohně. Nemluvil, vařil. Sypal do kotle semínka, kořínky, drápky, listy, lístečky. Občas něco zamumlal. Bubeníci skrytí v pralese nepřestávali bubnovat. Bum, tam, tatatam. Z kotle to občas zabublalo, pak vyprsklo a když to dopadlo na zem, vyrostla na místě květinka. Bůh Deště ji sebral, políbil a opatrně hodil zpět do kotle. Bubnování sílilo a  houstlo. Napětí ve vzduchu šlo krájet a každý lísteček v džungli se chvěl obrovským očekáváním, nezkrotnou touhou, neodolatelnou zvědavostí. V tu chvíli, jako by nic, přikráčí muž v tropické helmě, khaki šortkách, s dýmkou v ústech. Říká: Doktor Livingstone, předpokládám. Aniž by Bůh Deště pohlédl, říká londýnskou Angličtinou: Ne, to ne. Ale doktor Livingstone si dovoluje vás očekávat. V tom napřímí ruku, roztáhne prsty, dlaň otočí k nebi, ukáže takto na příchozího a obloukem přesune ruku nad kotel. Příchozí se cuká jako by jej někdo svazoval, ale nejsou vidět ruce, není vidět provaz. Bůh zvedá obě ruce do výše nad kotel. Cukající se Stanley, je donesen nad kotel. Chvíli se cuká tam, nemůže se pohnout, neviditelní pomocníci jej pevně drží. Bum, bum, tatatam. Bůh vykřikne: YedeLoTo. Vracíte, co jste vzali. Mrskne obě ruce dolů k zemi a slavný cestovatel padá do kotle. Ohromě žbluňkne, zasyčí, zabublá. Hladina se zklidní, napětí poleví, Bůh zmizí, hlasy umlknou, lustr se rozsvítí, bubny se ztiší, paní Alena padne k zemi. Cukne se jednou, cukne se podruhé, pak zakašle, a pak už nikdy nic. Manžel ji najde den nato modrou, udušenou, nehybnou, zničenou, vysátou, mrtvou. V obývacím pokoji nic nezůstalo, nic nezmizelo a maska Boha Deště čeká na dalšího zvídavého turistu.