|
|
|
Ostrov Autor: spuntik (Občasný) - publikováno 17.2.2001 (00:41:22), v časopise 21.2.2001
|
| |
|
Ostrov
bělostně zářící
pluje po hladině moře,
navždy,
sám uprostřed neoblomných
vln,
stvořen ze skal, písku a lávy,
bez jediného listu zapomenutého stromu.
Malý,
kapka v divočině modrých odstínů
moře,
posledním zbytkem všech zhroucených rájů,
a v jeho osamění
žije poslední člověk.
Díky boží vůli
nesmí ostrov nikdy opustit,
zůstává mu v rukou každý den
stále stejná část života,
jeho trest je věčný,
pečovat o světlo věčnosti.
Zářící dům
vysoký
a briliantově bílý,
který stojí na konci světa
chráněn před námořníky
skálou, kterou v mořích nenajdou.
Nic nepřichází,
nic neodchází,
jen jas modrého moře,
které šplouchá o skály,
to je celý starcův pohled
na věčnost.
Jednou
na jižní skále ostrova
našel unaveného ptáka.
Byl vyslán Bohem,
poselství od Boha,
který mu ukradl život.
Každý rok
chodíval se na něj dívat,
stvoření nade všemi,
ne jako zvíře,
jako vzpomínka
na ženu, kterou miloval.
Slušivá noc pod hvězdami,
pod kterými leží a pozoruje
cestu svých očí k Měsíci,
kdy Slunce umřelo
pod horizontem.
Čas běží
znovu a znovu,
světlo Orionu
plní jeho oči slzami,
jakmile na něj hledí
s otevřenou náručí
se vzpomínkou
ne její hlas.
Jeden den utíká (po obloze)
druhý se vláčí (bahnem)
šílenství,
horko a slunce,
ryje prsty do písku.
Bílé stěny domů,
listy zelených stromů,
děti, co běhají
a hrají hry
"Můj Domov"
pláče a šeptá.
S očima podlitými, rudými
a plnými slz
vbíhá do lůna vln,
do moře hlubokého
jako jeho modř.
Voda omývá jeho tělo
a vrhá jej zpět
na písek věčnosti.
Takový je život
na ostrově věčnosti,
jeden den utíká po obloze,
druhý se vláčí bahnem
a některé dny....
Naděje.
|
|
|