Stojím na břehu moře,

rozkročená a nic netuše,

stojím,

nechám vlnky omývat své nohy,

nechám odplout smrtku v rodném kroji...

nechám odplout , co tak bolí...

Stojím a rovnám všechny krásy světa,

stojím a v krvích se bouří má vendetta,

stojím na pokraji skály,

smrt jsme ještě nepřehráli...

Bosé nohy v zlatém písku,

klesá můj dech do otisků chvíle,

představa jak usmíváš se

před bouří

a roztomile...

Jak v bílé posteli zpíváš si polohlasně ,

písně a básně,

které nehodily se do té chvíle,

jak chtělo se mi smát a zároveň jsem brečela,

jak mě má každá malichernost v tvé radosti mrzela,

Stojím rozkročená u oltáře...

A vím,

že nedočkáš se večera...