Je ořech a může být v něm červ. Kde je ta láska? je to ta boule pod tříslem? Je to ta bradavice těsně pod krkem?
Tisíckrát klopýtneš tisíckrát, lásko parlez vous francais šansonem zavoníš
tisíckrát zdechneš.
Tohle povídání začne snem o slepičce. Ano, vím, že je to obzvlášť u mě, zprofanované téma. Co já už mohu o slepičkách napsat jiného a nového. Nic. Protože téma slepička je prostě profláklé od základu, je prostě tak bytostně sveřepě trapné. Prosím, přesto prosím, abyste si vyslechli můj sen o slepičce. Byla, žila, jedna slepička. Tady by mi sedělo ruské „bolo“. Tak slovansky prazákladní. Ta slepička se mi zdála. Byla ze všech slepiček nejvíc kučeravá. Běžně jsou slepice trapně splihlé. Tahle slípka byla pohledná tím kadeřavým dojmem. Pírka se jí kroutila jak vlásky na hlavě cikáněte. Byla dojemná. Ještě mi nebyla blízká, ale už se ten okamžik, kdy ovlivní můj život, blížil. Seděla na ošatce na vajíčcích. Nevím, jak moc je důležitý počet vajíček, ale byla čtyři. Čtyři proklubávající se vajíčka. Asi je důležité říct, že žila na farmě, kterou jsem si vysnila. Na mé dětské dřevěné farmě. Ta farma byla hračka. Oživlá. Ale přesto malá. Slípka i s ošatkou a čtyřmi vajíčky se vešla na Venušin pahorek mé dlaně. Tu dojemnou načepejřenou slípku s jejím pokladem jsem přemístila s velikou něhou a láskou do skutečného světa. Mé prsty, chapadla jeřábu, má dlaň, rýpadlo korečkového bagru. Tyhle instrumenty industriálního světa přemístily malou, láskou rozněžnělou slípku, z jejího neexistujícího světa do mého - skutečného, o kterém jsem se domnívala, že ho zvládám. Svými nechápavými prsty jsem s láskou z ošatky, prsty jak pinzetou, odstraňovala „nebezpečné“ příměsi, náznak farmičkového pavouka, stín kočky. A přitom v mém světě žijí kočky skutečné. Taky jedna z nich, a nikdy to nepochopím, proč to té velké vypasené kočce za to stálo, slepičce ta miniaturní kuřátka sežrala.
Je nelaskavá krasavice kurtizána co nikdy nedá cos zaplatila. Je TA.
Je v městě prales je v dešti sloup a nezatmaví co odpradávna je v hrudi křížem znamenaným
co na prahu si v křeči klečí a prosí, pláče lehce, smutně tak plynule do odevzdana
že strach mě láme ze schoulení se na rynku k páté časně zrána jestli ta tlama zubatá a krásná mě k snídani už nespolyká,
jestli je k uvěření že nejsem proradná a neproměním na burzách neznámý podpis na směnkách jarmarečních, těch tradičních
v dubnu se Město načančá těch krajek, prádla do hedvábí
od paní k paní od kdoule k hrušce od pána k pánu
ta rýha tělem bolavá jak nehtem, mečem vášní, zlobou
až na kůži až k díře k srdci
tě krví cejchovala.
Ta zranitelná důvěra tvorů, kteří vám věří. Ta zranitelná jistota, že ti někdo může důvěřovat. Nevzpomínám si, že bych kdy cítila takový pocit provinilosti, jak při tom odevzdaném zoufalém pohledu slepičky. Proč, proč? pro slepičí kvoč. Nejhorší bylo to, že mě neobvniňovala, že se u mě dožadovala nápravy a pomoci. A já už jsem přitom prvotně ublížila. Ten velký neskutečný žal slepiččin. A zkuste někdy někdo, z vás přechytrých, zpochybnit přede mnou žaly slepiček. „Pašče rozervum, oči vydubnum, nos i uši poobgryzam“. No, zkrátka, nedopadnete dobře. Nevzpomínám si, že by na mě nějaký jiný můj sen působil tak tklivě, odevzdaně a smutně. Seděla jsem druhý den v křesle, vykládala svůj sen, a najednou jsem se přistihla, že pláču. Napadlo mě, jestli už nejsem blázen. Nechci to rozebírat, proč mě tak k neuvěření dojme příběh slepičky. Opravdu neprožívám lehké období. No, opravdu prožívám vskutku zasrané období svého života. A současně je duben, a já vím, že mi nikdo neukradne ani jediný rozkvetlý strom, který vidím. A když ráno venčím pejska, směrem k východu, a mantruji si: „Tak jako Slunce vychází každý den na východě, tak i já začínám tenhle den s přáním..., kriple, přestaň škubat s vodítkem, zlomíš mi zápěstí...“
a v prvním rohu voda je zelená a sladká
vždyť nepropluješ mřížemi co byly měřeny jen pro žraloka
ještě ti šance zbývá to abys sežrala co na paty ti stéká co na šůsek saka ti občas letmo sahá.
Ty pařátky jak hrábě na seno, a selka v ženě tuší že zeleno je v očích že zeleno je v těle
a občas divně shledá
že dalších rohů třeba že každé vězení je trochu obscénní
ta představa
je trochu dokulata a vlastně bezrohá.
A v každém druhém rohu když nesmažeš si hardware je fialové nebe
už nezebe, máš v polštářích ho nacpáno. Jsi bříza stará hloupá, jsi z lásky v peří zobák, jsi z lásky v nohách kámen jsi divný z krve květ
a za rohem ti funí do snů o váhách pes. A ještě pořád hledáš ty zbývající rohy od svého vězení tak zvláštně okrouhlého.
A dnes byl otvor v koruně stromu, vypálilo ho slunce, těsně před tím, než s žuchnutím spadlo za Kuklík. Dnes nás vedla žlutá pentle po pěšince u potoka, už vysychala, nemusela jsem psovi mýt packy. Dnes měl syn šedivý batoh na zádech a těsné lakýrky a oblek z tanečních, jsem chudá matka, a vykládal o své maturitní práci z češtiny. Na téma násilí. Volně mi vykládal, o čem psal, a já jsem tak obdivně pricmrndávala své „výborně“. Dobře jsem si ho vychovala. Dobře se zúročila moje totální nechuť k tělesným trestům dětí. To není můj klad. Že jsem necítila touhu děti tělesně trestat. Umění by to bylo teprve v okamžiku, kdybych tu touhu cítila a potlačovala. Jak vyzdvihovat něco, co v člověku prostě je anebo není? Tady zabředávám někam daleko. K hříchu a k tomu, co je hřích. Zkrátka, můj velice tolerantně a láskyplně vychovávaný syn (tak, že mi tenhle přístup byl dán odněkud zhůry), mi na té procházce se psem u Páchu vysvětloval mé životní názory na násilí ve společnosti. Ano, mé. Aniž bych je kdykoliv před ním deklamovala, najednou jsem slyšela, z úst syna, že násilně trestané dítě se mstí na vlastních dětech, daleko násilnější formou, protože má za to, že je to posvěceno rodiči. Pořád vidím svého vyděšeného synka, jak přibíhá zvenku, že paní Prchalová bije svého syna Jakuba tak, že povlává ve vzduchu. Pořád vidím svou dcerku v Zámecké zahradě, která s obrovskou důvěrou objímá jiné ditě, aby byla sražena na zem, a její neskutečný úžas z objevu, že na světě existuje násilí. Není mi dobře. A vlastně, je mi tak špatně, že už mi nezbývá nic jiného, než být šťastná. Jednoho dne se to stane, a tvé hýčkané slepičce kočka sežere kuřátka. Máš tendenci přehlížet východ slunce a kvetoucí stromy. Aaaj, žol, žol, žol mi budě, jestli někdy získám pocit, že to tak bude až do alelujáá, amen. Kdyby, tak hrabu tam někam zpátky. Babičce, no, vlastně dědečkovi odhrábneš hlínu až u kořenů, je trochu trouchnivá a trouchnivo je tobě že babina nebyla babička
ta moje zemřela s tou bílou svící stojí hubená zrzavá, zdobená pihami ty křivé tenké nožičky na fotografii z prvního přijímání. Jak v hororu už lehce ztrácí obrysy. že by to věděla? Ale prdlajs, dědek jí zabil, jak těsně po porodu opilý, mournatý si umanul že užije si. Můj pohádkový dědeček.
Na kopečku zasněženém no - asi sotva tak tři metry do výšky jak na pouti s dřevěnými sáňkami pořád dokola
ten blbej hrbol s námi sjížděl si. Jedinej dospělej co vlezl se k dětem na sáňky. Jak jsem jej milovala
jak byli jinak cizí ti dospělí mého dětství. Doteky, ty já mám určitě vymakané. Sahat si na místa doteků mých milých. Hladila jsem i vodovodní kohoutek. Hladila jsem rysy nepoznaných tváří na rozmazaných fotografiích.
Jak s touhle zátěží té závažnosti vřelosti mých lásek
vlastně vůbec dokážu přežít?
|