|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Idioti
režie, scénář, kamera: Lars von Trier
Stejně jako ostatní filmy Larse von Triera si i tento žádá bouřlivé reakce. Jeho ožehavost nezpůsobuje pouze dějová linie, ale i styl snímání odpovídající manifestu Dogma 95. Tvůrce nás pomocí skupinky lidí rozličných povah seznamuje se svou myšlenkou o idiotství. Nejprve představuje - idioty dříve zmíněná skupinka lidí. Ti spolu žijí v rodiném domku a svou hrou na idioty narušují poklidný život místa. Dělají to pro své pobavení a rozptýlení od stereotypního života. Ze začátku filmu je tento přístup zobrazován jako nezodpovědný, dětinský ba přímo trapný. Postupem času jsme nuceni svůj názor několikrát měnit. Až nakonec několik minut po skončení filmu dojdeme k tomu, co skutečně pseudoidioti představují. Pro vtažení do děje použil tvůrce jednoduchý způsob. Ve stejnou dobu jako divák se s "idioty" seznamuje i Karen, nová duše ulovená společenstvím a stejně jako divák poznává jednotlivé členy. Každý je jiný a tím pádem má i jiné alterego idiota. Podle něho lze domýšlet křivdy a mindráky členů v "civilním" životě aniž by byly ve filmu zobrazeny. Ve filmu je hned několik dějových zlomů. První je spíš samotným začátkem - příchod Karen. Jednotlivé dějové zlomy jsou si dost podobné. Často se zde opakuje motiv cizí osoby. Možní kupci domu, skuteční mentálně postižení, starosta, otec... . Skupina nesnese lidi zvenčí. Ty, kteří stále zodpovědně hrají svou roli ve společnosti. Je to dáno snad tím, že k nim každý z nich cítí něco jiného. Jeden odpor, druhý soucit, třetí blízkost...Nakonec se problémy vytvořené rozličnými povahami aktérů navrší a díky tomu vznikne úkol. Film zobrazí pouze dvě osoby při plnění úkolu. Jedna to nedokáže druhá ano. Když si odpovíte proč to tak dopadlo dostanete klíč k celému filmu. Najednou pochopíte podstatu společnosti a začnete si rozmýšlet, kdo že jsou vlastně idioti. Snímek je velice působivý díky svému vykreslení postav. Jejich charakteristika je ozvláštněná častými záchvaty, které vypoví mnohem víc než jednotlivé dialogy. Tvůrce bravůrně zobrazuje existenci jistých hranic, které má v sobě každý člověk a které jsou velice individuální. Pomocí překračování hranic jednotlivých postav dodává jinak až dokumentaristicky pojatému filmu dramatičnost a spád. Film tohoto rázu se neobejde bez provokace. Lidé hrající si na idioty, kteří by nedělali nic rozporuplného by nebyli zrovna důvěryhodní. Myslím, že zde je provokace zcela na místě. V Idiotech je také důležité rozvržení prostoru. Dům jako takový slouží zásadně k zhodnocení tzv. denní práce a řešení problémů. Zde se všichni učí hrát na idioty a příliš se přitom snaží. Téměř po celou dobu tu doslova vládne Stoffer a tím vytváří dojem velice organizovaného gangu. Vypadá to, jako by sami vytvářeli stejnou společnost před jakou se snaží utéct. A taky to tak je. Kdyby se dokonale osvobodili, jak bylo jejich cílem, nezáleželo by jim už na ostatních a skupina by se naprosto rozpadla. To se ale stát nemůže. Nikdo z nich by nedokázal šílet bez pomoci ostatních. To celé zároveň se střízlivou výpovědí "poté", která se prolíná filmem, poukazuje na zoufalost celého podniku. Dál je tu zahrada. Místo konfrontací. Zde se střetává izolovaný svět rodinného domku a jeho podivných obyvatel s civilními osobami. Je zobrazením mírového pole vyšší diplomacie, která nemá šanci na přežití. Je to hranice dvou světů. Vítězství skupiny nad civilistou je pak znázorněno přesunem děje do ulice, která se tím stává dobytou. Jediní lidé kteří dokázali zvítězit na poli diplomacie (zahrada) a přejít do útoku (dostali se do domu!) jsou lidé se skutečným mentálním postižením. Dokázali to jednoduše proto, že nic nechtěli, na nic si nehráli, netrpěli předsudky a hlavně jako jediní dokázali v obyvatelích domu navodit pocit trapnosti. Jako jediní je přiměli přemýšlet. Obrazové vyjádření odpovídá Dogmatu 95. Je zde rukou roztřesená kamera, můžeme vidět mikrofony, osvětlení scény je ryze viditelnými rekvizitami... Za zmínku jistě stojí scéná kdy Stoffer debatuje se starostou. Ta je sestavena z několika jednoduše barevných a pohybových celků a polocelků, do kterých je vložen namodralý neosobní statický polodetail, kde oba pouze stojí a mluví. To skutečně zamrazí. Naopak ne zrovna dobře na mě působilo vkládání zpovědí. Ano dějově hodně vysvětlí a pomůže, ale myslím že režisér jakým je Lars von Trier si mohl zvolit méně násilný způsob jak změnit tempo. Celkový dojem filmu Idioti je obrovský. Téma i způsob zpracování se k sobě výtečně hodí a vytváří ryze naturalistickou zpověď. Kombinace dokumentárního a filmového postupu dodává problému naléhavost. Jestli čekáte, že vám Idioti odpoví na otázku lidské společnosti a jejího soužití, jak by se mohlo zdát, jste na omylu. Pouze Vám položí další a další otázky.
|
|
|