Filip

“Milane, co to vedeš ?”, vytřeštil hostinský oči ke dveřím.
“Pojď Filípku, tak neboj, neboj malej, neboj…”, pobízel starej Jelínek Filipa, který se zastavil na prahu a odmítal udělat jediný krok vpřed.
“Ty vole, to snad nemyslíš vážně, to sem přeci nesmí, máš to na dveřích jasně černý na bílym…”, nevěřícně hostinský.
“Jakýpak černý na bílym ? Na dveřích máš napsáno, že sem nesmí psi a je tohle pes?”, zamumlal Jelínek a dále pobízel Filipa směrem dovnitř, aby mohl dovřít dveře. Chlapům v hospodě se ten nápad zalíbil a tak se nakonec prase i hostinský nechali přemluvit.

V Křečovicích, vsi asi se třemi sty čísly na hlavní silnici směrem k Sedlčanům, stojí poslední zbytky bývalého zemědělského družstva. Milan Jelínek je jedním z těch, kteří mají na starost prasečák. Bylo těsně po obědě, když tenkrát našel u svině deset selat. Poslední sele z vrhu bylo hodně slabé a jakmile to ostatní selata vycítila, začala jej po čase kousat do nohou a nepustila k žrádlu. Kdyby jej Jelínek včas neodstavil a uměle nekrmil, zahynulo by. Dal mu jméno Filip. Filip si na svého lidského ochránce zvykl natolik, že nejenže slyšel na své jméno, ale chodil s ním po návsi pro noviny, na trávu a všude, kde mohl.

“Milane, podívej se na něj, asi chce ven !”
“Jó, tak pojď,” zvedl se Jelínek ze židle a otevřel praseti dveře, ke kterým se postavilo.
Filip opatrně seběhl po třech tmavých schodech, zmizel ve tmě a za chvíli se vrátil zpátky.

Podzimní hnědé listí pokropilo zemi, paní Jelínková vařila na plotně kroupy, z kostela bili poledne.
“Já Ti to Milane říkal, měl jsi ho nechat vykleštit, pak by tak nezblbnul,” pohodil vyčítavým pohledem řezník po praseti na hácích, “to víš, chtěl za holkama, abych Ti pravdu řek’, nemám ho ani chuť párat.”
“Asi jsem to měl udělat, blbec jeden, naposled toho Mokřáka málem zabil,” polkl Jelínek otočen k praseti zády.
“Se ví, kanec, budeš ho vůbec jíst ?”
“Co s ním. Dám ho vnučce do Prahy, mají novej mrazák”…