O budíku Zvonimírovi
Vlastně se nestalo nic zvláštního. Byla noc. Byla taková ta modrá až světlemodrá a docela tichá noc. To by pořád nebylo nic zvláštního, ale co zvláštního bylo, bylo to, že u pana Mudrvouse tikal budík. Že to není nic zvláštního? Aha, to tedy není, ale poslechněte si tohle: CRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!
„Cuco tuto eh tedy ééé, kolik... hmmm...? Co to je?!“ ptal se sám sebe pan Mudrvous. „Půl třetí,“ zabrumlal pod vousy. „Proč ten budík zvoní? Ráno je až zítra... To by nešlo!“ A budík letěl plavým obloukem z okna ven.
„Ou au - cink břink,“ zaúpěl tiše Zvonimír, který poprvé v životě plachtil vzduchem.
A byla zase ta modrá a docela tichá noc. Jen to tikání do ní nějak nepatřilo. Ale to nebylo jen tikání Zvonimíra, ozývalo se z více stran.
„Ahoj!“ řekl někdo ze tmy.
„Ahoj!“ odpověděl poslepu Zvonimír.
“Pan Mudrvous ti dal bezplatný kurz létání, že?“
„Hm, to dal,“ odpověděl Zvonimír.
„Jsi celý?“ zeptal se hlas.
„Jsem. Akorát mám jednu rafičku kratší... Tititi!“ zasmál se svému vtipu Zvonimír.
„Tííík tik tik!“ ozvalo se ze tmy.
„A ty jsi tedy kdo? Nevidím na tebe.“ zeptal se Zvonimír směrem, odkud se ozýval smích.
„Aha, promiň, nevěděl jsem.“ a ze tmy se vynořil další budík.
„Ó, jaké překvapení! Také budík!“ dělal si legraci Zvonimír. „Jak se jmenuješ? Já Zvonimír.“
„Jmenuji se Tik.“
„Aha, a nech mě hádat, tvůj bratr se jmenuje Tak, že?“
„Tak.“
„Další překvapení.“ zasmál se zase Zvonimír. „A co umíte, kromě létání?“
„Ále, hrajeme šachy. Ale pan Mudrvous ne! Vždycky prohrál, protože mu nevyšel čas. A Tak i Tik letěli.“
„Á-ha,“ pochopil Zvonimír. „A jsou tady ještě jiní letci?“
„Ano, jsou, tikají si támhle kousek. Ale pšššt, spí.“
Když Zvonimír, Tik a Tak poodešli kousek dál, ocitli se na malém smetišti, kde odpočívalo několik dalších budíků. Noc se pomale začala vyjasňovat a už to nebyla noc, ale bylo to ráno. CRRRRRRR! Začalo se ozývat z několika stran, když se budíky začaly probouzet. „Ahoj, ahoj, ahoj!“ zdravily Zvonimíra. „Nevíš, kolik je hodin? My to víme! Tííík tik tik, tááák tak tak!“ a všichni se tomu ohromně zasmály. Od svých nových kamarádů se Zvonimír dozvěděl, že i oni byli dřív u pana Mudrvouse, ale ten je vždy vyhodil oknem ven.
A Zvonimír dostal nápad...
-
A opět byla taková ta modrá až světlemodrá a docela tichá noc. Nic zvláštního až na to tikání několika budíků na smetišti.
Postaviv se na vyvýšené místo, Zvonimír děl, řka, pravě: „Budíci, poslyšte tato slova!“ I sešli se všichni kolem, sepnuli v jednotu svoje ručičky a sčasně naslouchali tikům Zvomírovým: „Ty, jenž nepotřebuješ k měření Času rafiček! - Ó-tííík! Ty, jenž máš Čas stále před očima! - Ó-tííík! Ty, jenž vládneš Časnému království! - Ó-tííík! Posviť naše kročeje a dej, ať tato Hodinka není naše poslední. - Ó-tííík! ...“ I pokračoval Zvonimír v této Časoslužbě ještě hodnou Chvíli, aby jejich dílo bylo dobře vykonáno. A jméno jejich krále bylo stále vyslovováno všemi neb to byl Dávný obyčej.
-
Modrá až světlemodrá a docela tichá noc byla jen trochu narušovaná budíky, kteří si to v řadě mašírovaly k domu pana Mudrvouse. Schovaly se ve tmě a jeden z nich šel potichu pod okno.
„Můžeš!“ zavolal šeptem Zvonimír.
DRRRRRRRRRRRR! Ozvalo se ze všech sil.
Uvnitř něco cuklo, zaskřípala postel, ozval se tlumený hlas a z okna vyletěla bota. - A zase ta vůbec ničím nezvláštní noc. Až na to tikání a botu v rybízu.
„Můžeš!“ zašeptal zvoláním opět Zvonimír na dalšího kamaráda.
CRRRRRRRRRRRR! Znělo zase pod oknem.
Uvnitř to opět zašramotilo a vzduchem prosvištěl nový úkaz: létající nočník. - V zásadě normální modrá až světlemodrá noc pokračovala - tímto způsobem dál...
Po každém leteckém vystoupení se všechny budíky tak hlasitě rozesmály, div že jim nepřeskočila kolečka. Byly z toho tak unavení, že při návratu na smetiště usnuly tam, kde zrovna stály.
Když ráno pana Mudrvouse probudila zima, šel si ven pro peřinu. Bosý klopýtal přes orosený trávník - i když, té rosy se tam kvůli všem těm lampičkám, botám, polštářům a knihám moc nevešlo - a tu jej zarazilo něco podivného. Bylo to tikání. Vydal se tedy za zvukem až došel k malému smetišti, kde objevil všechny své staré budíky. Nevěřil svým očím. Prohlížel si je a zjistil, že všechny jdou. Ale co víc! Všechny jdou přesně!
„Inu,“ broukl si pod vousy, „pojďte domů.“ Naložil si spící budíky na břicho do noční košile a odklopýtal zpět.
Doma si ospalé budíky pěkně vyskládal na postel, otřel jim ciferníčky a něžně k nim bručel: „Co jste tam dělaly? Kdybyste zvonily kdy máte, nemusely jste být celí od bláta.“
Budíky se na něj dívaly zčásti vděčně, zčásti vyčítavě. Všichni se snažily vysvětlit, že zvonily dle dohody, ale pan Mudrvous slyšel jenom samé tikání. A tak Zvonimír vymyslel další plán.
-
Pan Mudrvous uznal, že holé stěny a jedna postel v místnosti jsou přece jenom trochu velká změna za jednu noc, a tak se vydal na zahradu posbírat věci, které tam jaksi zaletěly. Jak si tak listuje knížkou o které už ani nevěděl, že ji má, uslyšel z okna jedno veliké a mohutné: CRRRRRRRRRRRRRR! Zavřel knihu a šup s ní letmo do okna. Zvonění ale nepřestalo.
„Tuto tedy nechápu...?“ zabručel a běžel zpět do domu.
Chvíli pozoroval zvonící budíky a pak mu to došlo: „Aha, aha,“ škrábal se na tváři, „vždyť, vy kujóni, jdete dobře a zvoníte taky dobře a taky ve stejnou minutu! Tuto tedy...?“ Pan Mudrvous pochopil, že chyba nebyla v budících, ale v tom, že je neuměl správně nařídit.
-
A byla zase taková ta modrá až světlemodrá a docela tichá noc. Nic zvláštního.
„Zítra ráno vstáváš ty,“ řekl ospale Zvonimír jednomu z budíků, „my si pospíme.“
Z noci se stalo ráno a do ucha pana Mudrvouse se ozvalo hladké a jemné: crrrrrrrrrr…
-
ilustrace ©2003-04 Magdaléna Kupková
|