Láska až za hrob
- Posloucháš mě vůbec?
Pootočila jsem přistiženě hlavou a snažila si vybavit jeho poslední slova.
–Ptal jsem se tě jestli ti bude vadit, když půjdu s Markem na panáka.
Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem si do kuchyně udělat kafe. Ani netuší jak jsem ráda, když na chvíli vypadne. V poslední době jsem ho měla pokrk. Práskly dveře. Konečně sama. Pustila jsem si televizi a uvelebila se na válendě, kterou věčně obývá Martin. Něco mě tlačilo do zad. Byla to jeho ponožka. Znechuceně jsem ji odhodila. To jsou ty jeho zvyky. Zavřela jsem oči. V myšlenkách mě proběhla minulá sobota, kterou jsem strávila s Petrem.
Mám milence. No a co! S Petrem jsem se poznala v lázních kam si občas zajdu zaplavat. Je skvělý v posteli. Možná ho mám svým způsobem i ráda. Ale to je asi tím, že s ním nežiju. Je mu teprve osmnáct!
O Martina jsem usilovala skoro dva roky. Teď se tomu musím smát. Chodil na stejnou školu jako já. Byl o tři ročníky výš. Tmavovlasý sympatický kluk, který byl ve společnosti velice oblíbený. To mě na něm imponovalo. Spousta holek o něj usilovala, ale on byl vůči nim dost imunní. Nevydržela jsem to a napsala mu dopis. Zabralo to. Začali jsme se scházet. Byla jsem do něho příšerně zamilovaná. Vzali jsme se. Jen tak z lásky. Představovala jsem si život s ním jako pohádku.
Raději zavolám Petrovi a domluvím se sním na další kurzy plavání.
Petr se na mě usmál.
-Líbilo se ti to?, zeptal se a jemně mě hladil po zádech.
– S tebou se mi to líbí vždycky, to přece víš.
Začala jsem se oblékat.
Petr se na mě udiveně podíval. – Už musíš jít?
– Martin se za chvíli vrátí a já se zase nechci vymlouvat na kamarádku. Stejně si myslím, že něco tuší.
Sepla jsem si vlasy do spony dala Petrovi letmou pusu a spěchala domů. Snažila jsem se nemyslet na jeho zklamaný obličej. Doma jsem rychle udělala večeři. Sedla jsem si k televizi jako spořádaná ženuška a čekala na Martina.
Usnula jsem. Když jsem se probudila, Martin doma ještě nebyl. Podívala jsem se na budík. Bylo půl třetí. Udivilo mě to.Většinou se vrací kolem půlnoci.
Přišel až za dvě hodiny ve stavu, který se dal srovnat s bitvou na Bílé hoře.
– Prosím tě, cos dělal? ,zeptala jsem se a ukázala jsem na ruku v sádře a roztržené obočí.
– Ale nic, nech mě být. Chci si jít lehnout.
Pokrčila jsem rameny. Vnucovat se přece nebudu. Nemohla jsem znova usnout. Měla jsem vztek. Ne jenom na Martina, ale tak na všechno. Ještě,že existuje Petr. Ale to je jen taková injekce, po které se vám na čas spraví nálada.
Probudily mě až sluneční paprsky, které se prodíraly skrz závěs do ložnice. Podívala jsem se z okna. Přivítal mě krásný sluneční den s azurově modrým nebem. Nasála jsem ten čerství ranní vzduch. Měla jsem dobrou náladu. Martin byl už taky vzhůru. Dokonce nachystal snídani. To byl pro mě doslova šok.
– Co je?, zeptal se aniž by zvedl oči. – Člověk by myslel, že ti to udělá radost a ty se tváříš jako… Opovržlivě zavrtěl hlavou.
To je přesně celý on. Na chvíli jsem si myslela, že mi opravdu chtěl udělat radost, ale tohle udělal jenom proto, aby odčinil ten včerejšek. Prostě abych měla pocit, že jsem to zkazila já. K sakru! Proč mě vždycky tak odrovná a já se nezmůžu ani na slovo protestu. Posadila jsem se.
– Jdu k Václavovi, potřebuje pomoct s tím autem, oznámila mi ta osoba co si už dva roky říká můj manžel. Pak si vzal bundu mávl mi a zmizel.
Seděla jsem tam jak opařená a pomalu přežvýkávala tu báječnou snídani, kterou mi nachystal můj neméně báječný muž. Bylo mi do breku. Znáte ten pocit, kdy máte chuť se vším praštit, ale najednou zjistíte že už na to nemáte dostatek sil? Do očí se mi vedraly slzy. Další neděle, kterou strávím sama. Kdyby alespoň Petr… Ale ten jezdí na víkendy k rodičům.
Začala jsem uklízet. Vždycky když je mi na nic, začnu s úklidem. Docela mi to pomáhá. Alespoň nemusím přemýšlet nad svým životem. O Takovým manželství se mi ani nesnilo. Podám žádost o rozvod! Za chvíli mě to však přejde. Vím, že bych si tím moc nepomohla. Vrátit se zpátky k rodičům mě fakt děsí.
Zašla jsem k Martě. Máme stejný problém – muži.
Tohle téma nám vydrží až do večera. Pomlouvaly jsme je až se nám od huby prášilo. Taky to nemá lehký. Ten její je línej jak veš. Nikdy jí s ničím nepomůže. O děti taky nejeví moc velký zájem.
– Víš, co mi teď provedl?, zeptala se a já s napětím čekala co mi řekne.
– Byli jsme spolu nakupovat a pak jsme měli jet k našim pro děti. Kupovali jsme našim nějaké ty blbosti v supermarketu. Já jsem měla plné ruce kabel. Ani ho nenapadlo mi nějakou vzít. A Až jsme přišli k autu, tak mi oznámil, že se mnou nikam nejede, že ho to u našich nebaví. Takže konečnej výsledek byl, že jsem se jak magor táhla s taškama vlakem a pán si jel domů autem. Aby mohla pokračovat, napila se vína.
– To je takovej sprosťák. Já nemít děti…
Soucitně jsem se usmála. – No alespoň v něčem je dobrej ne?,významně jsem zvedla obočí. Zasmála se. Potom se zamyslela a řekla
– Ty já nevím, ale kdyby o něho přišel, tak to by na tom světě asi vůbec nemusel být!
Teď jsem se pro změnu zasmála já. Tento pocit jsem taky měla, ale s tím rozdílem, že jsem přemýšlela, proč vlastně Martin na světě je. Naše sexuální stránka je už pasé.
Opili jsme se.
Domů jsem přišla v dost podroušeném stavu.
– No ty vypadáš, řekl mi můj drahý mužíček, když mě spatřil. Zvedla jsem hlavu podívala se na něho.
– Jenomže já se z toho alespoň vyspím, na rozdíl od tebe.
Švihl po mě tím svým protivným pohledem a radši mi šel z cesty.
-Chtěla bych něco proti bolení hlavy. Mladý lékárník se na mě chápavě podíval.
– Bylo to náročné, že? Stačí Vám jedna tableta a bolest by měla ustoupit, podal mi krabičku s léky .
Napůl úst jsem poděkovala a rychle zmizela. Bylo mi trapně. Musím vypadat příšerně. V noci jsem dokonce zvracela. Trochu jsme to s Martou přepískly. Do práce jsem naštěstí dorazila včas. Celý den nestál za nic. Už nikdy nebudu pít, když mám jít druhý den do práce. Odpoledne jsem se šla projít do města. Procházela jsem jeden butik za druhým a pořád jsem nemohla narazit na nic, co by pozvedlo mou náladu. Dostala jsem chuť na kávu. Zašla jsem do jedné zapadlé uličky. Strašně ráda tudy chodím. Působí to tak nostalgicky.
Uviděla jsem takovou malou příjemnou kavárnu. Vždycky než vstoupím dovnitř, tak se podívám skrz okno, jak to tam vůbec vypadá. Nakoukla jsem a byla jsem v celku spokojena. Nic extra, ale taky žádná putika. Seděli tam spolu jenom dva muži. Teď se můj pohled vrátil na jednoho z nich. To je přece…Martin? Prohlédla jsem si ho pořádně. Byl to on. Proboha, co tady dělá? Jestliže mě tohle udivilo, tak to co následovalo mě přivodilo šok. Proboha, oni se drží za ruce?!! Nezdá se mi to? Začala jsem rukávem čistit sklo, abych na ně lépe viděla. Ale ani sebečistčí sklo nemohlo vyvrátit mou domněnku. Stála jsem tam jak opařená a pozorovala ty dva, jak na sebe zamilovaně hledí. Vyschlo mi v ústech, roztřásly se mi kolena. Myslím, že každou chvíli omdlím. Můj Martin s cizím chlapem a… snažila jsem se to raději ani nedomýšlet. Chtělo se mi brečet a nešlo to, chtělo se mi řvát a nešlo to. Prostě jsem tam jenom stála. Začala jsem couvat. Podařil se mi jeden krok, potom druhý. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Šla jsem ulicemi a nevnímala vůbec nic. V hlavě jsem měla pořád obraz těch dvou. Cítila jsem se … Jak jsem se vlastně cítila?Ponížená? Pošpiněná?
Doma jsem si vzala další prášek a zapila to pořádným panákem. Trochu se mi ulevilo. Pomalu jsem začala uvažovat. Proboha co mám dělat až přijde domů? Seděla jsem v kuchyni a třásla jsem se po celém těle. Zanedlouho cvakly dveře. Sundal si bundu. Teď si nazuje papuče, odloží tašku a vejde.
– Ahoj, tak jak je po včerejšku, trochu jste to přehnaly, že?
Šel do ledničky. – Tys dneska nic nekoupila? Teprve teď si všiml mého výrazu.
– Stalo se něco? Nebyla jsem schopna slova. Začaly mi téct slzy. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jsem to nevydržela.
– Viděla jsem Vás, řekla jsem přiškrceným hlasem.
Znejistěl. – Koho?
Nadechla jsem se.
- Kolem půl čtvrté jsem nakoukla do Kavárny v té uličce naproti náměstí a viděla jsem tě s tím.. s tím.. ani jsem to nemohla vyslovit.
– S tím chlapem, jak se tam držíte za ruce, jak se na sebe díváte.
Začala jsem hystericky řvát.
- Jak jsi mi to mohl udělat? Jak?! Jak?!, bušila jsem pěstí do stolu.
Stál tam jako socha. Oči sklopené k zemi. Nic neříkal. To na tom bylo to nejhorší. Posadil se a začal nervózně mnout ruce. Pozorovala jsem ho jako ostříž.
– Že to není pravda? Řekni, že to není pravda!. Tak už kruci něco řekni!, řvala jsem na něho. Podíval se na mě. Rozplakal se. Rozplakal se jako malé dítě.
– Já… Je mi to moc líto, opravdu. Já se za to strašně stydím. Já.. Snažil jsem to v sobě potlačit, ale najednou už jsem prostě takhle nemohl žít dál..
Najednou mi ho bylo strašně líto. Stála jsem nad ním a chtěla ho obejmout. Ale neudělala jsem nic. Možná jsem se ho štítila, já fakt nevím. Při představě, že ho možná před chvílí objímal ten chlap se mi ježili všechny chlupy. Snažila jsem se pravidelně dýchat. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Uklidnilo mě to. Přinesla jsem mu kapesník.
– Tady máš a už nebreč. Brečet bych měla spíš já, ne?
Věděla jsem, že tohle je konec. Konec našeho manželství. Kdo by se toho byl nadál. Fakt, že vám třeba manžela odvede jiná žena, tady je. Ale že chlap…Co řeknu našim? A co naši známí. Jak budu vypadat?Tohle všechno se mi honilo hlavou.
– Nikdo se nesmí nic dozvědět, řekla jsem rázně.
Vděčně se na mě podíval. V jeho očích jsem zase po dlouhé době viděla něco co nás spolu sbližovalo. Jak dlouho se asi musel trápit?
Vzdychla jsem. – Zítra podám žádost o rozvod, řekla jsem unaveně.
Mlčky přikývl. – Nechám ti ten byt. Já mám kam jít. Marek vlastní garsonku. Nám dvěma to stačí. Ty jistě budeš chtít mít rodinu, potřebuješ tenhle byt víc než já.
Naposledy jsem se na něho podívala a nezmohla se na nic jiného než sotva slyšitelné – děkuji…
|