(Sbohem lásko, nech mě jít...)
1.U odvodu mně bylo šestnáct let,
když zeleným suknem halil se svět.
V domě šťastném já žil,
máminy buchty baštil,
teď v battle-dresu slzy mám jak krokodýl.
Refrén:
Lítat volně jako pták, v duši bejt bouřlivák.
Žádnej hapták nespraví ty mý nohy toulavý.
Garnizón já neměl rád, život víc může dát,
nejsem žádnej dezertér, nevezmu jim ani kvér.
2.Tak běžel čas a já na moře šel.
Na mnoha lodích já plachty stáčel,
Hledal střípek štěstí, svou rozetu snů,
střádám do dnešních dnů
jak akrostich z diamantů.
Recitativ:
Já nevím, kde se to v člověku bere,
ten neklid, co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl spokojenej tam, kde žije.
Aby se usadil a dělal jen to, co se má,
a říkal, co se od něj čeká,
jak to za totality bejvávalo.
Já prostě nemůžu. Vážně. Fakt. |