OKO ZA OKO

Zimní slunce se pomalu chýlí k odchodu z tohoto světa. Jeho matný svit, zahalený mlhou nedokáže zahřát postavu kráčející po zmrzlé cestě. Je zima. Ani ptákům se nechce vzlétnou do studeného vzduchu. Slunce svítí a přesto je pohled na ten zmrzlý svět ještě depresivnější než, kdyby bylo zamračeno. Počasí dělané na pohodovou procházku se svou milovanou, jenže ten kdo kráčí po cestě, milovanou nemá a k veselé náladě důvod navždy ztratil. Včera se stala nehoda. Je jedno, čí byla vinou. Jde po cestě a v mysli mu duní pomyšlení na smrt. Smrt, která včera prošla kolem něj, ne však pro něho. Přišla si pro mladíka, který vinou jeho auta skončil život. Necítí zimu, jen bolest, ohromnou a zničující bolest. Vzal život. Jel moc rychle. Možná nebyla to jeho vina, ale přesto… ještě teď nemůže zapomenout na ránu, krev a unikající život. Proč sakra nedával pozor? PROČ? Nemůže zapomenout na oči přítelkyně onoho chlapce, tak krásné a smutné. Slzy. Bolest. Slunce konečně uvolnilo oblohu nadcházející noci. Od úst se linou obláčky páry. Nemůže zapomenout na tvář oné dívky, která vyzařovala jen jedno: Zabil jste ho! Tisíc střepů zrcadla zabodlo se do srdce. Rozřezávají mu hrudník a on nemůže zapomenout, nemůže ani neumí si odpustit. Svět ve kterém byla jen pohoda se rozbil. Kráčí pomalu, pomalu ke skále, odkud je výhled na místo nehody. Stalo se to kousek za městem, kde se zamilovaný mladík se svou milovanou dívkou procházeli studeným dnem. Viděl je jen krátce, nestačil zareagovat. Rána. Krev. Zabil. Zastaví se, došel na vrchol. Stojí na skále a hledí dolů na to osudné místo. Vzpomíná na ty smutné oči, které ho obvinily ze smrti. Hledí dolů a nemůže přemýšlet. Bolí to, tak strašně to bolí. Moc a moc. První slza z mnoha dalších stekla mu po tváři a ukápla na zem. Stojí a na skále a v záři umírajícího slunce pláče. V kabátu nahmátl malou zbraň. Pistole. Vždycky jí měl sebou, snad pro pocit bezpečí. Vytáhne jí. Kov nepříjemně studí. Bolest mu zatemňuje mysl. Slzy tečou proudem. Nemůže zapomenout. Hledí na ní. Myslí mu prolítne: „Oko za oko! Skonči to, zabij tu bolest, máš možnost!“ Hledí na temně černý kov a pláče. Zabil. Ty oči. Prosím odpusť mi.

Proti oranžově zbarvené obloze se rýsuje skála a na ní člověk. Ozve se rána, která se nese vzduchem hodně daleko.

Vystřelil! Ne! Vystřelil znovu, tvář mokrou od slz. Hlasitě řve: „NE!“ Napřáhl a odhazuje malou zbraň do dálky. Pryč. Nemůže to vzdát. Nemůže odejít jenom proto, že je slaboch a nedokáže se vyrovnat se životem. Nemůže a ani nesmí odejít a zůstat světu dlužen. Dnes udělal chybu a je na čase ji odčinit. Neví zatím jak, ale je plně odhodlaný změnit ten osud. Další z mnoha slz bolesti ukápne na zmrzlou zem, on se otáčí a kráčí dolů k onomu místu. Nevzdá to! On odčiní svou chybu. Má pro co žít. Pro smutné oči té dívky, které křičely obvinění ze smrti. Pro celej tenhle hnusnej svět. Má proč tu bejt a proč žít. Chvíli se zastaví a něco píše do malé knížky, kterou vytáhl z kapsy. Píše omluvu. Omluvu světu. Nakonec ani neví proč napíše na další stránku heslo, které ho napadlo tam nahoře: Oko za oko! Pak jenom stojí a pláče. Ne, nedovolí tomu světu zvítězit. Nedovolí si zůstat něco dlužen. Je plně odhodlaný nějak odpykat tu chybu. Neodejde! Zůstane. Přichází na místo té nehody. Na zemi jsou ještě střepy. Bolest. Zavře oči. Tiše mluví. Jeho slova se nesou do mrazivého vzduchu: „Nezapomenu!“. Další slza. Otáčí se a chce vykročit. Prostor ozáří bílé světlo. Nechápavě kouká. A jeho mysl zaplavuje další vlna bolesti, jen tentokrát je to jiné.

Rychle jedoucí kamion nemůže na nepřehledném místě manévrovat. Nemůže ani zpomalit. Řidič hlasitě zakleje. Náraz. Člověk, který před chvílí kráčel plný odhodlání teď leží na stejném místě, kde se stala včera stala podobná nehoda. Leží a v jeho uslzené tváři plné bolesti a krve ještě doznívá: „Nezapomenu!“. Smrt přichází vybrat svou daň.

O pár minut později všude blikají majáky. Žádný doktor už nedokáže pomoci onomu nešťastníkovi. Nikdo mu nedokáže pomoci a nikdo si ani nevšimne opodál stojící dívky. Dívky, která pláče a přišla sem odpustit. Odpustit tomu, kterému osud neodpustil. Pláče nad krutostí světa. Nikdo si nevšímá jí, a ani malé knížečky, která leží opodál. Rozevřené knížky na jejíž zakrvácených stránkách stojí roztřesenou rukou omluva a jedno hloupé heslo: „Oko za oko!“