Sonet CDLXXVIII.
Dlouhé kleště procházejí líně dubnem,
je chladno, sotva náš ptáček ještě zazpívá,
tož sedíme smutni u píva
a čertům po čertech je fuk, že žalem hubnem.
Bez ztopoření žvásty ipsujem, vše prubnem,
jsme banda hoven, jsme koprofágů obživa –
sežerte nás, sežerem vás, nic víc už nezbývá.
Ať chcípnem! na Měsíci, v opojení chlubném.
Vymiškováni ve stínu sassafrasu,
navždycky namydleni a přitom u zdroje,
mateme směry. Kudy je nejprv jíti třeba?
Že teď, teď vesmíru je třeba dobýt krásu,
na Marsu nalézt snad zbrusu nové úkoje...
My kleštěným žalem hubnem – a jinde chybí chleba.