Červená knihovna s Červenou Karkulkou
Červená knihovna s Červenou Karkulkou
Zeleným lesem šla dívka v červených šatech. V košíčku na předloktí nesla bábovku a láhev vína.
Nespěchala, dalo by se říct, že se lesem spíš loudala. V trávě u cesty hledala jahody, semtam kopla do prašivky, košík si přehazovala z ruky do ruky. Na rozcestí usedla na pařez a dloubala se v bábovce. Pak smetla z červené sukýnky drobky, lehce si opřela bradu o ruku a modrýma očima zasněně pozorovala šumící větve stromů.
Z druhé strany se přiblížil vlk. Zůstal stát v uctivé vzdálenosti a zdvořile pozdravil:
- Ahoj, Karkulko, co ty tady?
Karkulka pomalu otočila hlavu:
- Ahoj, vlku, hádej…zase mě poslala do lesa…
- Proč to děláš?, řekl soucitně vlk.
- V lese mám aspoň klid. Nač jí mám pořád opakovat, že babička dávno umřela, když to nepochopí. Tak jdu do lesa a je pokoj.
- A co kdybys poslala matku k doktorovi, Karkulko?, navrhl zase vlk.
Pohodila hlavou, až jí zpod čepečku vylétl pramen vlasů:
- To nemá cenu, tam už byla. Zase ji pustili,že není nebezpečná, no tak ona není, až na to, že musím být pořád v lese…, jinak s ní není k vydržení…
Vlk si packou podrbal rozpačitě čumák:
- Vždyť víš, že stačí jedno slovo…
Dívka se na zvíře mile usmála:
- Já vím…nepřítomně vlka podrbala za krkem, ale já nechci být paní Vlková. Já čekám na prince, řekla zasněně. - Na prince, nejmíň, dodala rozhodně jako na potvrzení svých slov.
Vstala a uhladila si šaty.Vlk ožil:
- Jdeš domů, já tě doprovodím…
Karkule zavrtěla hlavou:
- Ne domů, je moc brzo, to by měla zase řeči. Musím odnést tu bábovku, aby to nebylo nápadný, víš…Ale…, a skoro mazlivě podrbala vlka na hřbetě, - se mnou radši nechoď…
Nechala vlka stát a zmizela mezi stromy. Ještě chvíli čenichal kolem pařezu a pak se vydal za Karkulkou. Přidal na rychlosti a za chvíli ji znovu uviděl: vcházela právě do hájovny…Připlazil se pod nízké okno sednice, co viděl, mu vyrazilo dech - kdyby nebyl šelma, asi by se styděl: už mu bylo jasné, proč Karkulka tak ochotně hraje komedii s bábovkou a vínem.
Příští den přišel na rozcestí o něco dřív. Sotva se červená sukně mihla dole na cestě, pohodlně se rozvalil, aby se mohl později v hovoru jakoby nic zeptat: Jaký to bylo s myslivcem?.
Karkulka se zarazila a zrudla: tys nás viděl?, zeptala se.
- No, princ to nééééééééníííííí, protáhl vlk, jak naoko zíval, a protáhl si tlapy.
-Dívka připustila: no není, ale aspoň něco…Kdyby byl princ, beru prince.
- Pozoruhodně pragmatická na svůj věk, ucedil vlk skrz tesáky a pozoroval Karkulku, jak mizí s košíčkem k hájovně.
Tak to šlo den za dnem. Vlk se rozcestí vyhýbal, dny trávil vymýšlením toho, jak by se myslivci pomstil. Přemýšlel, hlavu si lámal – až na to přišel! Vzrušením vyskočil na všechny čtyři. Věděl přece, že se chystá velký hon. A když nemůže mít Karkuli on, nebude ji mít ani myslivec. Když se dva perou…a tím třetím bude princ.
Karkulku získal pro svůj plán snadno.V den honu čekala Karkulka u cesty, kudy měl princ projíždět. Červenou sukni vyhrnutou nad kolena, naopak bílý živůtek rozepnutý až k pasu, dlouhé vlasy rozpuštěné…Vlk vzrušeně pobíhal kolem a radil: Karku, Karku, vyhrň si víc tu sukni, a tlamou netrpělivě strkal dívce do stehna…
-Fuj, odháněla ho, musí myslet přece, že jsem jen poctivé děvče na malinách, a ne nějaká…
Vlk vyběhl na rozcestí a pozoroval terén…
Konečně zaslechl kopyta koní, průvod v čele s princem se blížil. Vlk se ukryl a pozoroval, co se bude dít. Všechno šlo podle plánu. Princ uviděl Karkulku v pravý čas, pomohl ji k sobě do sedla a pro tu chvíli ztratil o hon zájem. Obrátil koně a vyjížděl z lesa.
Náhle se ozvaly dva výstřely – a potom nářek a křik. Vlk zapomněl na opatrnost a vyběhl z úkrytu…Karkulka ležela v tratolišti krve, nad ní se skláněl bledý princ a dva princovi pobočníci spoutávali hajného.
- PRÁSK !
- Normální drama žárlivosti, pronesl směrem k hroznému výjevu jeden z královských vojáků a zastrčil bambitku znovu za opasek. Ale z něj, kývl hlavou k mrtvému vlkovi, bude dobrá kožešina…
/27.3.2004,15:09 hodin, II.verze/
-
|