Maminka mi vždycky říkala: „Nech to zvíře na pokoji, ještě ti něco udělá.“
Ale to bych nebyl já, abych ji poslechl. Dál jsem tu malou kočku dráždil, až začala prskat a máchat okolo sebe tlapkou. A to se mi nejvíc líbilo.
*
Teď, o devět let později, jako čerstvě patnáctiletý mladík plný naděje jsem se už o nějaké kočky nezajímal. Jediné stvoření, které jsem viděl prskat, byl profesor biologie Klas. Akorát okolo sebe nemáchal tlapkami, ale pořádně velkou rákoskou. Když vás s ní trestal, také jste měli sto chutí začít prskat.
Týden před velkými prázdninami se už ve škole nic pořádného nedělo. Jediného předmětu se žáci báli. Biologie. Klas naprosto nerespektoval nepsaný zákon kálení na učení ke sklonku roku a dál hustil do studentů kroužkovce a obratlovce.
Klasifikace už byla sice dávno uzavřená, ale to mu pramálo vadilo.
„Já vám to vysvědčení ještě přepíšu, holoto nevzdělaná. A pak z toho budete mít pořádným opletačky,“ kázal nám s rákoskou v ruce.
Téměř nikdo ho však neposlouchal. Každý byl pohroužen v prázdninových myšlenkách a nezajímal se o nějakého tajtrlíka, který ho buzeroval devět a půl měsíce v kuse.
Jednou Klasovi praskly nervy. Když mu na otázku:
„Co dělá vážka obecná, když ji nevidíte létat?“ odpověděl jeden ze studentů: „Hovno asi, ne,“ tak vytáhl rákosku a asi dvacetkrát s ní dotyčného vtipálka přetáhl přes hlavu. Ten chudák poté proležel dva týdny prázdnin v nemocnici s těžkým otřesem mozku a když ho pustili, vypadal, jako by ho rodiče každý den po léta mlátili.
*
Začaly prázdniny a s nimi jsem hodil za hlavu veškeré povinnosti a užíval si slunného počasí. Jediným mráčkem na kráse byl profesor Klas, který chodil na stejnou pláž jako naše parta. Sice to byla jediná pláž u nás, ale taky mohl zůstat doma.
Profesorům bych o prázdninách vůbec zakázal vycházet, poněvadž jejich přítomnost na veřejnosti vyvolává v žácích depresivní vzpomínky na hnusné školní lavice a červený znak v podobě matematické pětky.
Klas byl na pláži každý den. A byl stejně bílej jako barva stěny na našich záchodcích ve škole. Byl teda tak trochu do žluta. A taky nikdy nevlezl do vody. Byl prostě divnej.
Jak už tomu bývá, po několika proflákaných týdnech nás už všechno štvalo a nebylo co dělat.
První obětí v našem hledáčku byl profesor Klas. Osmělovali jsme se frázemi jako „neni školní rok, tak nám nemůže dát poznámku“ nebo „nemá s sebou tu svou rákosku, tak vo co de“.
*
Od plků k činům je to však, především u mladé mužské populace, pořádná dálka, ale my jsme se ty prázdniny překonali. Sehnali jsme Břéťu, což byl jedinej frajer na Slapech, kterej měl vlastní motorovém člun sovětský výroby a uplatili jsme ho americkejma cigaretama.
Když Klas na pláži usnul, uvázali jsme mu jeden konec lana za nohu a druhý přidělali ke člunu. Potom jsme člun pomalu rozjeli a nemohli popadnout dech z toho, jak se Klas, klidně spící, posouvá po centimetrech k vodě. Probudil se až když byl po kolena ve vodě, a to už bylo příliš pozdě, než aby se zachránil.
Rozjeli jsme člun na plný pecky a Klas za nám vlál jak pirátská vlajka ve větru. Nadechoval se kdy to šlo a byla v něm pramalá dušička. Zato my jsme byli kabrňáci…
*
Kabrňáci jsme byli až do konce prázdnin. Sklízeli jsme plody úspěchu v podobě místních holek a cigár, který nám nosili mladší kluci a plácali nás při tom zbožně po ramenech.
Když se řešilo, kdo začal Klase topit, tak na sebe všechno vzal Břéťa, kterýmu to bylo beztak jedno, a navíc měl fotra ve straně, takže biologář jen zaskřípal zubama a řekl, že to byla jen taková povedená legrace, ale ať už se příště neopakuje.
První den nového školního roku jsem si však nejen já všiml, že Klasova rákoska se podivuhodně zvětšila…
|