Slib jsem dodržel a každý den jsem si třikrát kmotřičku smrt skutečně připomněl. Zezačátku to bylo velmi příjemné, dodávalo mi to jakýsi neznámý pocit svěžesti a síly. To vše však netrvalo dlouho. Asi tak měsíc, či dva. Po tomto čase se mi má smrt začala připomínat sama. A to při těch nejnevhodnějších případech. Vždy, když se objevil nějaký důvod k radosti. Najednou tu byla. A s ní má veselá nálada mizela. Nic nemělo cenu, nic jsem nedokázal prožít naplno. Všechno bylo pokřtěno smrtí a dostalo tak cejch pomíjivosti a marnosti. Začal jsem propadat zasmušilosti. Již jsem si nechtěl smrt připomínat, chtěl jsem alespoň na chvilku zapomenout a radovat se ze života jako ti ostatní. Stále jsem ji však cítil.
Jednoho krásného zimního podvečera jsem seděl na zápraží kamarádovi chalupy, choulil se do teplé bundy a pozoroval západ slunce. Najednou mne zaplavil pocit tepla. Přicházel z mé levé strany. Bezděky jsem se tím směrem podíval. Vedle mne na lavici seděla stařenka. Vrásčitá, hubená, avšak s jasným pohledem. Ani chvilku jsem nemusel přemýšlet, kdo to je. Seděla tiše a pozorovala malé kolečko sluníčka, jak se noří za kopec. Pak, jakoby mimochodem promluvila.
"To je dost, že jsi mne zas pozval. Jsi neustále nervózní, nebo smutný, těžko tě zastavit."
"Vždyť jsem na tě myslel třikrát každý den!" Vyhrkl jsem. "A ty jsi mi za odměnu začala znepříjemňovat každou veselejší chvilku mého bytí. Když jsem však byl smutný a prosil tě o pomoc, tak jsi se neukázala."
Stařenka se na mne dlouze zadívala a já měl pocit, že se v jejích očích zaleskla slza. Zvedla se z lavičky a kousíček poodešla.
"Slunko umřelo, není smutné, protože se zde zítra zase narodí. A ty si ho možná ani nevšimneš, ani nepozdravíš. A přitom všechny tvé kroky vyšly právě z něj, skrze něj prochází a do něj se vracejí."
Jak tam tak stála a tiše povídala, na kousíčku místa kolem ní roztál sníh, vyrostly kvítky, zase uvadly a sníh opět napadl.
"Když jsi smutný, nemůžeš mne vidět, vidíš jen svůj smutek. Když přihází radost, přicházím i já, radovat se s tebou z dokonalosti okamžiku, jedinečné a skutečné chvíle života. V tom mne začneš nenávidět. Jsi pořád sobecký. Kdybys mne přestal vyhánět ze své radosti a chtěl ji sdílet se mnou, možná by se ten okamžik stal dokonale šťastným. Vyženeš-li mne, uvědomíš si jen čas, ve kterém vše pomíjí a ..."
Nedořekla. Proměnila se ve velikou sněhovou vločku a zvolna klesala k zemi. Když dopadla, splynula s ostatními.
Díval jsem se na sníh před sebou a plakal.
"Kmotřičko, kmotřičko vrať se. Já jsem strašně hloupý, odpusť."
Smutek a beznaděj mne obstoupily a vytvořily kolem neprostupnou hráz. Jak rád bych v tu chvíli spatřil jejich konečnost. Byla tu jen nekonečná bezmoc a vztek. Vztek nad svou hloupostí.
Nastal večer, v kamnech praskalo dřevo, voněl čaj. Hodiny na stěně doprovázely svým tikáním každou vzniklou vteřinu k jejímu umírání. Jen smrt se na jejich pohřeb nepřišla ani jednou podívat.
|