|
|
|
O soběstačnosti světa Autor: Yizhii (Občasný) - publikováno 27.1.2001 (01:18:25), v časopise 27.1.2001
|
| |
Několikrát jsem se v přátelské "filozoficko-mystické" debatě setkal s názorem, že kromě věcí, které vnímáme či které tak nějak přirozeně existují, musí být na světě ještě nějaká "síla," jakási entita zcela jiného druhu, která je oživuje, která jim dává pohyb.
Podle názoru jednoho německého filozofa, kterého jinak nemám příliš rád, lze v jistém smyslu rozlišit tři druhy lidí: jedni, kteří jakoby vyznávají a vyzdvihují složitost světa a kteří mimo jiné věří v podobnou božskou sílu, druzí, kteří ji popírají, a pak I. Kant, který se na všechno dívá z výšky a ví, že podobná tvrzení přesahující zkušenost nic nevyřeší, protože je nelze dokázat ani vyvrátit.
Ano, s hlavou v oblacích skutečně není vidět na zem... Podle mého názoru (přiznávám, že nevybíravého) se ti druzí zkrátka snaží svět pochopit, zatímco ti první (a patří mezi ně mnozí filozofové) se ho snaží přikrášlit. Staré pravidlo Occamovy břitvy říká, že nebudu přijímat předpoklady, bez kterých se mohu při pochopení skutečnosti obejít. To znamená, že k tomu, abych vysvětlil koloběh vody na zemi nebo příčinu vzniku mlhoviny O-27, sice mohu vycházet z předpokladu, že to způsobil čtyřruký skřítek existující kdesi ve vesmíru a nikdo mi to nemůže vyvrátit, ale taky by tomu nikdo neměl věřit, jakmile se najde způsob, jak to vysvětlit jinak, pomocí již známých předpokladů. Bylo by rozumné postupovat stejným způsobem, pokoušíme-li se pochopit svět.
Je to nádherný pocit, poznat, že věci jsou jednodušší, než se zdají. Že jsou ve své podstatě prosté jako úsměv dítěte. Že něco tak krásného a záhadného jako život vznikne tím, že se kousek hmoty seskupí do jisté struktury. Je to okouzlující, vědět, že příroda před nás nestaví bariéry nepoznatelných skutečností, že nám neklade neřešitelné šifry nestvořitelných substancí. Není to náš věznitel, který by stanovil předem jasné hranice našich možností. Není to nepřítel, který by stvořil své zákony a jejich původ zahalil do neproniknutelných temnot. Je to matka, která nám dává pít ze svých tajemství, pokud víme, kde sát. Je to milenka (čtenářky prominou), která nás nechá proniknout kamkoli, pokud projevíme dost síly. (A je to ovšem žena, která se sesype tam, kde té síly projevíme moc.)
Co to vůbec znamená, že na světě kromě věcí existuje "síla, která jimi hýbe?" Nepopírám, že tak můžeme svět ve svém nekonečném plynutí interpretovat, ale to lze učinit mnoha navzájem se vylučujícími konkrétními způsoby a potom se donekonečna hádat, který z nich je ten pravý. Odmítám přiznávat takové síle nezávislou existenci. (O nemožnosti existence více substancí zároveň jsem napsal v článečku "Všechno je jedno.") Pohyb a živost věcí je jejich projevem, vyplývá z jejich hmotného charakteru, stejně jako vůně květiny není něco dodatečného, ale vyplývá z přítomnosti jejího květu. Aristoteles měl podmanivé učení o látce a tvaru: jedno bez druhého nemá smysl. Některé věci nelze oddělovat od jiných a přisuzovat jim samostatnou existenci. Myslím, že ničemu konkrétnímu nelze přisuzovat samostatnou existenci, ale to je zas jiný problém...
|
|
|