Jednoho dne jsem se  probudil a zjistil jsem, že nastal den, kdy se budou dít podivné věci. Chtěl jsem to říci nahlas, ale z úst mi vylétl roj jakéhosi podivného hmyzu, chvíli kroužil po pokoji a nakonec se usadil v hodinách. Z lustru opadaly všechny žárovky a na zemi se začaly množit dělením.

Řekl jsem si: musím pryč - a vyšel jsem do pokoje. V pokoji seděl na stropě člověk u malířského stojanu.

„Kdo jste?“ Zeptal jsem se ho.

„Jsem malíř a maluji váš pokoj.“ Odpověděl.

„A proč sedíte na stropě?“ Uhodil jsem znovu.

„Abych vám nezašlapal koberec. Zapomněl jsem si totiž přezůvky a svačinu. Neměl byste něco k snědku?“

Nabídl jsem mu ořechy, které malíř ihned spolykal.

Nechal jsem ho být a šel jsem dál.

„Musím pryč“, říkal jsem si, „s malířem tady nebudu“. Chtěl jsem se umýt, ale koupelna byla vymalována jakýmisi orientálními vzory a ve vaně plavala zřejmě dávno vyhynulá lalokoploutvá ryba.

„Raději hned zmizím“, řekl jsem si a chtěl jsem vyběhnout z bytu, ale na klice dveří visela tenisová raketa. Přemýšlel jsem, co to znamená. Sundal jsem raketu a uvažoval, jestli nemám hrát nějaký důležitý tenisový zápas. Náhle jsem si uvědomil, že tenis vůbec nehraji, tenisu vůbec nerozumím. Utíkal jsem do pokoje a chtěl jsem raketu vyhodit z okna. Okno však bylo zavřené a ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem s ním ani hnout. Padla na mne úzkost. Kdyby mě tu někdo viděl s raketou v ruce, byl by konec. Zabalil jsem tedy raketu do ručníku a uložil jí do prádelního koše.

Náhle jsem dostal hlad. Šel jsem do kuchyně a hledal něco k jídlu. Paštika, kterou jsem dal včera do lednice, se však změnila v jakousi rosolovitou hmotu, která vydávala zvuky podobné žabímu kvákání. Chléb zkameněl a z pukliny v jeho středu vycházely namodralé obláčky. Když jsem chtěl puklinu ucpat, ozval se tak hrozný řev jakési ženy, že jsem všecek zkoprněl.

Z ošatky začali vylézat nemocní a šlapali bosými chodidly po ubruse. Některé jsem utloukl lžící, ale ostatní utekli a poschovávali se po bytě.

Běda! To je můj konec. Teď mám celý byt prolezlý nemocnými, kteří roznášejí nakažlivé choroby. Nezbývá mi, než celý byt zapálit a uprchnout do nějaké daleké země.

Vzal jsem kanystr s benzínem a začal jej rozlévat po bytě. Když jsem to chtěl konečně zapálit, nemohl jsem najít zápalky. Nebyly nikde k nalezení! Nebyly v kuchyni, ani v pokoji. Když jsem hledal pod postelí, našel jsem pouze uříznutou lidskou nohu. Vrátil jsem se do pokoje, když tu z krbu vystoupil jakýsi člověk, přistoupil ke mně a zeptal se:

„Prosím vás, nemáte náhodou korunu?“

„Bohužel, nemám drobné,“ odvětil jsem.

„Hm, tak to nic,“ řekl ten člověk a zmizel zase v krbu.

To už na mne bylo moc. Řekl jsem si, že už nesmím otálet ani minutu. Když zápalky nejsou k nalezení, musím je jít koupit do obchodu. Oblékl jsem se tedy a utíkal jsem do obchodu pro zápalky.

…

Když jsem se vrátil, viděl jsem z mého bytu vycházet jakéhosi muže s koženým kufříkem.

„Co tady chcete?“ Křičel jsem na něj.

„Jsem lékař. Uzdravil jsem všechny vaše nemocné.“

„Vy jste je uzdravil?“

„Ano, všechny, už můžete být klidný.“ Řekl ten muž a odešel.

Přišel jsem do bytu a opravdu: po nemocných ani stopy. Otevřel jsem okno a šel jsem si namazat chléb s paštikou. Vyndal jsem koupené zápalky, zapálil sporák a postavil vodu na čaj.

Na stole ležel nějaký nepovedený obraz. Zdá se, že už je zase všechno v pořádku. Venku se začalo stmívat.