|
|
|
Multikultura? Jen fikce? Autor: superbus () - publikováno 22.1.2001 (16:45:08), v časopise 22.1.2001
|
| |
Jedním z nejznámějších děl Charlese Montesquieua jsou zajisté Perské listy.
Nebudu se zabývat podrobně jejich obsahem. Jen připomenu, že se jedná o putování dvou perských přátel po Evropě, především však Francii, kde se seznamují s místními zvyky a kulturou a svá pozorování a zkušenosti v mnoha dopisech sdělují jak sobě navzájem, tak i perským přátelům, eunuchům či manželkám.
Jako osvícenecké dílo se Perské listy netají především kritickým a racionálním pozorováním mravů a řádu francouzské společnosti očima perských cestovatelů. Domnělá pevnost a stabilita francouzského řádu je však zpochybňována permanentní přítomností vědomí existence perské kultury, která vychází ze zcela jiného hodnotového systému a paradigmat. Zářným příkladem může být evropské pojet í manželství v kontrastu s perskou polygamií a tradicí harémů. To je koneckonců i příčina dramatického závěru knihy.
Zmínku o Montesquieuově knize jsem použil jen jako velmi vhodný úvod pro krátké pojednání o fenoménu multikultury a jeho problémech.
V Persk ý listech bychom mohli spatřovat jako skrytou položenu otázku, co znamenalo pro evropskou kulturu a řád zjištění, že i jiné společnosti jsou schopny žít na základě odlišných pravidel a hodnot - a to dokonce v mnoha ohledech ještě lépe než my, Evropané, tolik hrdí na svoji kulturu a průkopnickou roli v dějinách lidstva…
Představme si, že žijeme v renesanci a celá společnost kolem nás je plná ideálů humanismu, obratu k člověku, rovnosti…
A pak přijde objevení Ameriky s naprosto odlišnou kulturou a ideály humanismu se najednou ukazují jen jako kýč, či vysněná touha, v kontrastu s vražděním indiánských kmenů…Ostatně, pro podobné příklady nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na obě světové války a jejich následky…zůstává paradoxem, že vedly opět k nové v lně humanismu…
Co však chci naznačit?
V procesu globalizace dochází k situaci, kdy se do bezprostředního sousedství dostávají naprosto odlišné kultury a tyto jsou nuceny z nedostatku životního prostoru a civilizačních tlaků se navzájem prolínat a směšovat . V sociologii se mluví o problému multikultury.
Na základě již zmíněných historických poučení byla přijata myšlenka multikultury a její projev můžeme spatřovat například v tom, že se dnes v naší zemi staví muslimské mešity atd. Ovšem, multikultura v duchu ideje tolerance je zajisté ušlechtilá,ale neměli bychom opominou ani rizika a negativa, jež s sebou zákonitě přináší.
Paul Ricoeur se táže po podmínkách koexistence rozdílných kultur. Mohou vedle sebe vůbec existovat a tolerovat se naprosto rozdílné kultury, které nemají nic společného, žádné konsensuální universum, žádné hodnoty, na nichž by se dokázali shodnout?
Lze si představit koexistenci např. evropské kulturní skupiny a tlupy lidojedů, kdy nebude panovat konsensus ani v tak fundamentální otázce, jako je lidský život a jeho ochrana, právo na život?
Jsem schopni vytvořit společnost multikultury např. s romským obyvatelstvem a dosáhnout určité tolerance, protože jsou zde hodnoty, na nichž se shodneme.
Ale dokážete si představit, že bychom tolerovali na sídlišti v Ústí nad Labem lidožrouty, kteří by chodili oběd vybírat do tramvaje? Pochopitelně ne, protože by neexistovalo nic společného. Bylo by sice možné je separovat, nechat je osudu v rámci vlastní komunity. Ale kam by se potom poděla myšlenka mult ikultury?
Skrytým nebezpečím multikultury však je postupné vzrůstání požadavků minoritních kulturních skupin, jejich radikalizace a fundamentalizace. Samotný jedinec odlišné kultury je v jiné společnosti více méně ztracen a podléhá asimilaci. Ale vytvoří-li se početnější skupina, není již jedinec osamocen, ale dochází k vědomí – sám nejsi nic, ale jsi-li členem skupiny a bojuješ-li proti majoritní kultuře, proti většině, jsi někdo. Práva jednotlivce jsou degradována a podřazována právům skupiny, menšiny.
Jak obtížnou se nyní zdá představa řešení konfliktu na Blízkém východě.
Zvážíme-li podstatné rozdíly komunit s různými náboženstvími a budeme-li hledat konsensuální řešení, musí nám řešení multikulturního Jeruzaléma připadat jako utopie, když jednotlivá e tnika nejsou sto tolerovat se ani za tlustou zdí.
A nějaké řešení ?
Multikulturní národ a jeho stát? Ano, proč ne. Ale pouze s podmínkou, že každý jednotlivec bude mít stejná práva jako všichni ostatní. Toto naznačené řešení se objevuje v sociologické literatuře, ale obávám se, že přináší až příliš mnoho nepřekonatelných úskalí.
Bude-li mít každý jedinec stejná práva, bude nutno je nějak stanovit, zajisté způsobem nanejvýše demokratickým, jinak bychom opět došli jen k většině a menšině. Ale znovu se vracíme k zásadnímu problému multikulturní společnosti – mohou být nějak vytvořena obecná a pro každého jedince stejná a závazná pravidla, když kultury budoucího multikulturního státu neuznávají společné hodnoty, na nichž by byly sto se shodnout? Jak může pro každého jedince platit totéž, když to,co je hodnotou uznáno v jedné kultuře, v druhé snad nebylo ani zmíněno? |
|
|