Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 17.11.
Mahulena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Mystika, filosofie
 > Mystika, filosofie
 > Filosofie
 > Náboženství
 > Duševno, mystika
 > Literatura, odkazy
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Místo člověka v přírodě III.
Autor: superbus () - publikováno 22.1.2001 (16:16:34), v časopise 22.1.2001

Kam však tento vývoj směřuje? Co má být jeho zakončením? V naší současnosti bude snad nejmarkantnějším příkladem zdokonalení způsobu sdělování myšlenek. Komunikační sítě obalující Zemi a pokud k nim připočítáme i rozvoj dopravy a bourání jakýchkoliv překážek, vidíme stále větší složitost a provázanost systému, která je pokračováním vývoje, která je šedou hmotou lidstva.Tato hmota provádí výzkum, jehož produktem jsou stroje a nástroje, jež rozšiřují a doplňují schopnosti lidského mozku a smyslů každého jedince, čím zároveň zdokonalují a nadále zkomplexňují i šedou hmotu lidstva. Snad by se to dalo přirovnat, jako kdyby mozek byl schopen vymyslet stroj, který by dokázal zdokonalovat jednotlivé neurony v mozku, což by mělo za následek zdokonalování mozku vlastní invencí a rozbíhající se řetězec, směřující k stále větší a větší dokonalosti. Co se zdokonalování týče, není zajisté možno vynechat zjištění vědců, že náš mozek obsahuje velké množství neuronů, které prozatím nejsou využívány nebo alespoň o jejich funkcích nevíme. I tímto směrem by se mohlo dále ubírat postupující cerebralizace.

Když jsem již naznačil tento koloběh neustálého zdokonalování, vyvstane zajisté otázka, zda existuje nějaká horní limita socializace, či jak si máme vůbec představit nějaký možný konec světa?

Je možné, že lidstvo se může na Zemi dále vyvíjet několik milionů let, stejně tak je možné, že se vypraví do vesmíru a začne osidlovat jiné soustavy a galaxie. Přesto však není možno, aby se lidstvo vymanilo z konvergentní charakteru stlačující fáze civilizace, tak jak ji nastoupilo překročením pomyslného rovníku. Navíjení kosmické látky, které v nitru našich bytostí probíhá, nás vede ke stavům, které můžeme označit jako stále centrovanější.

Tato jejich centralizace se odehrává ve třech stupních.

I kdyby se lidstvo vypravilo do vesmíru a tak se sobě zdánlivě více a více vzdalovalo, tím silněji by se však objevil jeho kolektivní charakter, jeho kolektivní reflexe. Nedocházelo by k rozrůzňování světových názorů, ale naopak ke spění k jedinému společnému světovému názoru. Dalo by se říci, že lidstvo “skončí”, až konečně porozumí, totiž svede a shromáždí totální, konečnou reflexí všechno do jediné společné myšlenky a společného zaujetí.

Zde je noosféra naznačena jako maximum vývoje, tak jako galaxie maximum vesmíru. Chardin se však nevyhýbá myšlence, že by mohl v rámci vesmíru existovat souběžně více životů, více noosfér. Pak by samozřejmě vývoj a zkomplexňování pokračovali dále navazování vzájemných noosférických vztahů.

Takto lze uvažovat o završení v rámci kolektivního hlediska. Jaké je však postavení každého jediného člověka v lidstvu a kam tento směřuje, co je jeho koncem či završením? V okamžiku, kdy se lidstvo dostalo do konvergentní fáze, kdy se stále více a více socializuje, by se mohlo zdát, že je omezena individualita člověka. Jistým způsobem ano, jak jinak, v dnešním globálním světě, kdy je nás stále více a více a jsem si blíže a blíže, ale individualita tím nezaniká, ba naopak. Nabývá stále větší důležitosti v našem směřování k druhým. Zní to paradoxně, ale můžeme uskutečnit naši individualitu její personalizací, tím, že bude stále více směřovat k druhým. Nejvlastnější střed každého z nás není na konci nějaké osamělé a divergentní cesty, shoduje se - přestože nesplývá – s bodem, kde se stýkají všechny prvky celého lidstva, jež k sobě míří, na sebe myslí, a které se navzájem svobodně sjednocují.

A jak vypadá třetí bod zmíněné centralizace, který se odehrává v kontextu kosmickém?

Představíme-li si, že na počátku koule, kdy všechno začalo, je nějaký prvotní atom, probuzený k životu velkým třeskem, do něhož se koule rozbíhá až ke svému rovníku, který již lidstvo překročilo, a v podobě noosféry teď směřuje v konvergenci k druhému pólu koule, nejde zde o opětovné fyzické stlačování vesmíru, ale jen o stlačování a konvergenci v rámci lidské noosféry k hypotéze univerzálního ohniska, nazvaného Omega, jež by nebylo ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, ale psychického zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noosféra, zkomplexňovaním soustředěná, v průběhu několika miliónů let dospět.

Tento bod Omega se sice nachází mimo oblast naší zkušenosti, podobně jako prvotní atom, ale přesto bychom měli být schopni o něm alespoň něco prohlásit.

Je však nutné si položit zásadní otázku, které je snad fundamentálním vyústěním celého díla: “Jsme na cestě k určitému budoucímu cíli, jaká je však záruka, že tam dorazíme?

Předně je třeba, abychom si uvědomili, že nejsme sto uniknout silám vesmíru, které na nás působí a donutili nás dostat se k momentu konvergence. To však samo o sobě není automatickou zárukou, že samozřejmě a bezpodmínečně dospějeme někdy k bodu Omega.

Skutečnost sama odpovídá, že nikoli. Už svou podstatou obsahuje syntéza v každém případě riziko. život není tak jistý, jako smrt. ….Aby planetární vývoj vědomí dospěl v nás a námi do svého cíle, musí být splněny dva druhy podmínek, vnější a vnitřní, a žádné z nich nejsou v průběhu času plně zajištěny.

Předně jsou zde vnější podmínky. Myslím tím zejména různé rezervy(času, potravy, lidí), nezbytné k napájení celé operace až do konce. Kdyby se dříve, něž lidstvo dozraje, stala naše planeta neobyvatelnou, kdyby nám předčasně došel chléb, kovy – nebo v ještě horším případě, množství či kvalita mozkové substance, kterou potřebujeme k uložení, předávání a rozmnožování souhrnu vědomostí a aspirací, tvořící v dané chvíli kolektivní zárodek noosféry – život na Zemi by zřejmě ztroskotal.Úsilí vesmíru o úplné zcentrování až do konce by se pak muselo pokusit o úspěch někde jinde, na jiném místě nebeského prostoru.

A potom vnitřní podmínky, které souvisejí s naší svobodnou činností. Jednak je třeba umět se vyhnout všem formám pastí a slepých uliček (politického a sociálního zmechanizování, byrokratických blokád, přelidnění, kontraselekce atd.), který je naseto na cestě tak veliké skupiny k totalizaci. Ale především chtít si zachovat pevnost a nenechat se cestou odradit ani nudou, ani malomyslností nebo strachem.

Záměrně přeskočím odstavce, v nichž Chardin spekuluje o tom, nakolik jsou tyto podmínky reálné a splněné. Přeci jen psal Chardin své dílo kolem roku 1950 a bylo by proto zajímavé, kdyby se čtenář sám pokusil sám si zodpovědět otázku v kontextu dnešní doby a aktuálního stavu světa. A i když by se mohlo zdá, že úvaha se netýká podmínek vnějších, i zde se přesto za těch 50 let udály podstatné změny.

Nad tyto podmínky předpokládá Chardin ještě nutnost existence jisté podmínky vyššího řádu, totiž aby ruku v ruce s vývojem, který se reflektuje, sílily v hloubi lidské duše také důvody k životu a chuť žít…A čím blíže bychom se nacházeli očekávanému završení celého směřování, tím více bychom si uvědomovali možnost trvale uniknout hrozbě totální smrti.

Nic nemůže zřejmě člověku zabránit v tom, aby se jako druh stále nerozvíjel(k dobrému – anebo ke zlému, tak jako jednotlivec), pokud si jen zachová touhu růst. Ale sebesilnější tlak zvnějšku mu nezabrání , aby stávkoval, třebas by měl hory energie k dispozici, kdyby se naneštěstí přestal zajímat o pohyb, který jej volá kupředu – nebo kdyby nad ním zoufal…

Tak tedy, má-li Omega tvořit skutečný svorník noosférické klenby, musíme je chápat jako bod setkání vrcholně soustředěného vesmíru s jiným, ještě hlubším středem, který trvá sám ze sebe, s absolutně posledním principem nevratnosti a personalizace – s jediným pravým Omega…

A tak, aby vývoj mohl v polidštěném prostředí vůbec pokračovat, musí se věda o vývoji zabývat problémem, před který je tu, nemýlím-li se, postavena – problémem Boha před námi, který by dával evoluci pohyb, shromažďoval ji a upevňoval.

Že se člověk dříve či později pokusí opustit Zemi – to je dnes už úplně jisté. Člověk přeci cítí, že se nedostane nikdy ke svému vlastnímu středu, nedotkne-li se skutečně všech hranic.


Poznámka:

necenzurovaná pracovní verze – členění odpovídá rozdělení českého výboru, ne Chardinovu uspořádání v originále, interpunkce místy navzdory gramatice sleduje logickou syntaxi věty, kursivou citace českého překladu





Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi ()  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter