Člověk se po Zemi mohl rozšířit nevídaným způsobem především proto, že byl schopen reflexe a tím i shromažďování a podpory jednotlivých prvků, tvořících lidstvo. Původně začalo polidšťování především v oblasti Středomoří a Afriky, ale daleko jasněji lze expanzi lidstva sledovat v Asii, kde došlo ke třem hlavním pulsacím. Nejblíže nám, současníkům, je třetí vlna pulsace – vlna neolitických zemědělců. Tak se dostáváme k dobře známé neolitické revoluci, jejíž význam spočívá zejména v přechodu lidstva od rozptýleného k organizovanému společenství., k čemuž vedl především objev zemědělství a chovu dobytka.

Jejím úkolem je především konsolidovat a strukturovat nově vzniklou vrstvu osídlení Země člověkem. Je až zarážející autorův přístup, kdy jednotlivé národy a civilizace vidí přísně biologicky. Tím je jejich vzájemné válčení, střídání jedněch novými, progresivnějšími, jen přirozeným proces, snad v duchu zákona o přežití lepšího a silnějšího. Ale zamysleme se, z jakých pohnutek mezi sebou válčili primitivné kmeny a co je příčinou dnešních technologicky vyspělých válek

Toto mísení jednotlivých etnických skupin sebou přineslo nové mutace, ne však biologické, ale socializační, kdy si řada národů a civilizací uvědomila, že na této planetě nejsou osamoceny, a snad zde byl již učiněn první krůček ke globalizaci, jak ji chápeme dnes.

Pod ortogenezí vidí Chardin proces zkomplexňování vesmírné látky, završující se v cerebralizaci a vzniku nervové soustavy. Za posledních dvacet tisíc let v tomto procesu nemůžeme pozorovat žádné pokračování – jinými slovy, náš mozek se za tuto dobu nijak nezměnil. Lze namítnout, že se jedná o velmi krátký úsek ve srovnání s celkovou dobou jeho vývoje, ale na druhou stranu je třeba si i uvědomit, k jak velkým změnám okolního prostředí došlo, jak fundamentální je rozdíl mezi okolím neolitického zemědělce a jak velké nároky jsou kladeny na člověka po propuknutí průmyslové revoluce. Snad by se i dalo říci, že náš mozek došel na fyzikální a chemickou hranici zkomplexňování. Přesto si příroda našla východisko a navíjení vesmíru může dále pokračovat v lidstvu, osídlujícím planetu Zemi.

V posledních tisíciletích se sice naše nervová soustava dále necerebralizuje, ale dochází k neuvěřitelnému rozvoji vztahů mezi jednotlivými jedinci a jejich mozky. Tak vznikají morálka, etika, kolektivní vědění, kolektivní výzkum a historická paměť lidstva. Každý jedinec, který se rodí do současného světa, je obklopen kolektivní pamětí, kolektivní minulostí, která jej rázem povznáší na vyšší úroveň civilizace a on tak nemusí znovu absolvovat celý koloběh poznávání světa.

Rozmach civilizace a vědění, rozšíření procesu zkomplexňování s sebou přináší i negativní znaky. Jedinec, který je za normálních okolností silně vázán druhovou příbuzností, pociťuje pokušení osamostatnit se, vymanit se z kolektivu a vyzkoušet svoje vlastní schopnosti a možnosti. Koneckonců, k čemu spěje současná civilizace? Ke snaze vychovat co nejvíce schopných a samostatných jedinců. Kolektivní vědomí příslušnosti přežívá snad jen výjimečně u některých přírodních národů. Náš smysl pro druh je potlačen na minimum. Dostáváme se do doby, kdy práva člověka a občana jsou stavěna proti kolektivní druhové sounáležitosti. A jen čekáme, “kdy se vynoří osamělý nadčlověk…”

Zdá se, že jediným smyslem západní civilizace je vydělovat ze sebe stále soběstačnější částice, nezávislé, nekolektivní.

Jistě, že by bylo možno zmínit i mnoho jiných proměn v rámci lidského rodu. Ale právě zmiňované “revoluce” měly zásadní význam pro socializační a totalizační procesy probíhající lidstvem.

Země, planeta, jež je naším domovským přístavem i matkou, je konečná a její povrch je s ohledem na měřítka vesmíru nepatrným. Gigantickým se však zdá ve srovnání s rozměry lidskými. Ano, ale Země není obývána jen jedním člověkem, ale již miliardami, které se zde objevily právě následkem neolitické a průmyslové revoluce, jež dokázaly zjednodušit, zkvalitnit a prodloužit lidský život zajištěním dostatku potravin, přístřeší a mnoha dalších vynálezů, které vedou konec konců převážně k tomu, že délka lidského života se stále prodlužuje a přírodní zákony o přežití nejsilnějšího a přirozeného výběru jsou zatlačovány stále více do pozadí. Člověk se nezadržitelně vzdaluje své biologické podstatě…

Naznačili jsme, v čem především spočívá vytváření noosféry – v socializaci ve fázi stlačování.

V historii docházelo k setkávání různých etnik, k válečným konfliktům, k vzájemnému vymezování teritorií. Tato “územní konkurence” byla již počátkem socializace, kdy bylo nutno buď zvítězit nebo uzavříti dohodu, aby bylo možno přežíti. Vzájemná konkurence a nedostatek prostoru vedla k hromadění energie, která posléze vyvěrá v ekonomické a technické organizaci lidstva.

Stlačování lidstva jeho migrací a stále dokonalejší reprodukcí mělo za následek nebývalý narůst organizačních snah. Nutnost existence vedla k vytváření organizovaných struktur, ať již na úrovni sousedních kmenů či moderních států. Zajímavé je i uvědomění si skutečnosti, že v místech s velkou demografickou hustotou se vyvinuly obecně vyspělejší civilizace, protože socializační a stlačovací procesy nutily jednotlivé lidské části k hledání stále komplikovanějších řešení soužití, kooperace a organizace.

S tím, jak docházelo k rozrůstání ekonomické a technologické organizovanosti lidstva, vystanuly další fenomény, jako rozvoj vědění a okruhu působnosti. Globální technologie nám umožňují komunikovat s kýmkoliv na této planetě, přijímat informace z libovolných zdrojů, čímž dochází k další provázanosti, komplexnosti lidstva a tak i noosféry samotné.

Chardin přirovnává průběh zkomplexňování celého lidstva k vlně šířící se od jednoho pólu planety ke druhému. Nejprve je několik málo autonomních jednotek, jejich počet však stále narůstá, stejně jako se rozšiřuje vlna, postupující směrem k rovníku, kde dosahuje svého maxima. To odpovídá velkému počtu autonomních jednotek s jistou mírou individuality a svobody. Na rovníku se však postup vlny nezastaví a pokračuje ve smršťování k druhému póly planety. Mluvíme o konvergentním světu, sbíhám, kdy neklesá počet jednotek, ale ty se sobě stále více přibližují, vznikají mezi nimi stále složitější a těsnější vztahy, což není nic jiného, než planetární zkomplexňování celého lidstva, probíhající stejně jako zkomplexňování biologické a pokračující již v měřítku celoplanetárním.

Zdá se, že Chardin koketuje s myšlenkou ve stylu science-fiction, ale uvědomme si, že v době, kdy svoje pojednání psal, bylo pronikání člověka do vesmíru ještě v plenkách a tak si i přiznejme, že od doby, kdy člověk vkročil na Měsíc, nepřipadá nám osídlování vesmíru člověk zas až tak nereálným.

Vraťme se ale opět k průmyslové revoluci a k tomu, jak se její význam projevuje v okamžiku překročení rovníku. Ať je kdy odpor k technice a vědě jakýkoliv, je nutno si uvědomit, že právě tyto vedou k dalšímu hromadění psychického a invenčního potenciálů lidstva. Srovnejme si, kolik času nám dnes zabere obživa, udržení chodu metabolismu a kolik času musel obživě věnovat např. středověký rolník. Následkem redukce naší obživy a zajištění základních životních podmínek na minimum, je dostatek času, věnovati se myšlení a vědecké činnosti, které čerpají právě z uvolněné psychické energie lidstva. Tuto volnou energii je třeba přelíti především do vědeckého bádání. Srovnejme si, jaké bylo postavení vědce v historii, kdy byl spíše považován za blázna a k jak ohromnému nárůstu vědecké činnosti došlo dnes, kdy pracují po celém světě rozsáhlé vědecké týmy a dostává se jim i patřičného uznání.

Výzkum, je podle Chardina vrozenou a přírodní formou, které nabývá energie lidstva v kritickém okamžiku osvobození. Snad by se i chtělo říci, že výzkum je přímo jednou ze základních vlastností živé hmoty.

Chardin psal své dílo v 60.letech 20.st. a již tehdy bojoval proti tvrzení, že vývoj lidstva je zakončen v individuaci tak, jak byla popsána dříve.

Po prvním raketovém stupni vývoje v podobě zkomplexňování vesmíru a biogeneze až k člověku, přichází druhý stupeň, svojí rychlostí i průběhem z prvního vycházející. Vývoj v podobě lidstva přešel z fáze, kdy lidstvo bylo utvářeno působením “venkovní sil” vesmíru či vnitřních sil biogeneze k momentu, kdy se lidstvo rozvíjí dále samo ze sebe, kdy si uvědomilo vlastní existenci, což lze říci i tak, že druhý stupeň vývoje vesmíru začíná okamžikem, kdy si vývoj, potažmo vesmír uvědomil sám sebe v lidstvu a kdy lidstvo se začalo dále navíjet v rámci noosféry z vlastních sil, ze svojí podstaty.