Toto je zamyšlení nad don quijotským (dobrá tedy, sysifovským) snažením jednoho z mála lidí toho zvláštního druhu, o drtivé většině z nich se vůbec neví, ale bez nichž by tady byla asi džungle. Mám na mysli lidi, co své povolání chápou jako své poslání, které naplnit je obvykle, promiňte mi ten bonmot, k posrání. Znova zde musím smeknout před krásou češtiny, neboť nám tento problém přesně vystihuje oběma zúčastněnými slovy: dotyčný jedinec je k tomuto úkolu povolán nějakou autoritou jím uznávanou (bůh, kategorický imperativ, dobro lidstva, atp.) a tento úkol se mu pak stane (nejlépe celoživotním) posláním, jasně naznačujícím mimořádnost jeho postavení, je to posel oné autority, vyšší moci, která jej shledala vhodným pro splnění daného poslání a který jej pak zvěstuje na tom našem světě vezdejším. Problém je v tom, že se to donese jen těm, kteří mu dopřejí slyšení.

Myslím, že ing. Králík, šéf městských kin uherskohradišťských, si zaslouží, abychom se jej v duchu prvního odstavce tohoto textu zeptali: "A jaké je to vaše povolání? Kdo vás to mezi nás poslal? Jste snad posel z jiné planety? Nebo jste blázen?" Podle mnohých jím je. Avšak podle těch, co mu již sluchu dopřáli a přešli na jeho víru, je spasitel. Je to sveřepý bojovník, který se rozhodl si splnit svůj sen. Až na to, že ten jeho sen má potenciální dopad na všechny ty z nás, co jsme na jeho straně i na ty, kteří ještě pomýleně zůstávají v osidlech kompromisu. Ano, ve věci pana Králíka jde totiž o kompromis. Jde o to, zda-li jsme ochotni akceptovat fakt, že film je vlastně jen převedení něčeho, co bylo napsáno ke čtení, či nikoliv. Zda-li se spokojíme s vnímáním filmu jen na úrovni základní, vyprávěcí. Zda-li nás na filmu zajímá jen jeho děj. Pakliže ano, zvolili jsme kompromis, což je pořád lepší než nic. Projevuje se to tím, že si film pustíme na obrazovku. Ať už je to signál z videa nebo signál, přicházející po vlnách televizních. Pozor, nic proti televizi, ta má své pořady, ta má svá témata, která si vyžadují rychlejší zpracování než film. Kde bychom byli, kdyby šoty pro televizní zprávy museli procházet stejně zdlouhavým procesem jako filmy. Ostatně to byla právě televize, která nám dala pocítit skrze prezentaci filmových týdeníků, jak to se zprávami chodilo, když ještě nebyla. Některé obrazy si hold vyžadují digitální zpracování, jiné zas to klasické. Ale film si zasluhuje přece ten formát představení, pro nějž byl vytvořen. Na to, aby nám vyprávěl, aby nás zákruty děje překvapoval, nepotřebujeme tak drahé médium, jakým film a hlavně jeho produkce bohužel je. Na to nám stačí například ta pijavice, ten hybrid zvaný knižní přepis děje filmu. To si to radši pujčte v knihovně nebo ten film ve videopůjčovně, to vás opravdu vyjde levněji, ovšem pouze za předpokladu, že jste jen zvědaví, jak to vlastně skončí. To platí i opačně. Film by se měl oprostit literárních námětů, neboť mnoho lidí není ochotno se zříct svých představ o knižních postavách. Navíc u delších děl (kterými se klasická literatura jen hemží) film nutně zklame očekávání, protože není s to pojmout tak rozsáhlý tok vyprávění, natož hlubší psychologii většího množství postav.

Film je prvotně médium vizuální a až teprve potom narativní (vyprávěcí). A jako takový si zasluhuje kvalitu rozlišení klasického filmového okénka a ne digitálního rozparcelování obrazu. Nemluvě o formátu - širokoúhlé filmy by měly být zakázány v televizi i na videu. Ale nejsou. Kompromis jménem televize rozhodl jinak. My jsme rozhodli jinak. Jsme líní si zajít do kina. Stojí to hodně peněz. Nikdy nás nenapadlo, že by mohlo záležet na tom, za jakých okolností ten film uvidíme. Jestli nám do něj někdo narve dva bloky reklam a tím nás vytrhne nejen z děje ale i z jednolitosti zážitku z filmu (jasně, čurat se taky někdy musí, ale proč ne před tím nebo potom - což otvírá další oblast - předpokládá se, že do sebe nic nepolejeme během filmu). Ona je to totiž všechno jenom otázka psychologie a výchovy. I stalo se, že jsme ve výchově tak trošku zaspali a že se jí chopili kapitáni průmyslu a vychovali v nás tak trochu konzumenty pod heslem čím víc, tím líp. Takže je nesmíme moc zatěžovat, říká si pan Hollywood, aby se jim dostalo prostoru toho do sebe nacpat co nejvíc. A kola průmyslu se točí dál a dál. "Jak se Vám o nás bojuje proti tak silné masáži ze strany filozofie konzumu, pane Králík? A střezte se používat stejné způsoby a kanály, jak nás, potenciální konzumenty, oslovit! Dejte si pozor, kdo s čím zachází, tím také schází!" Tak se mi zdá, moji milí přátelé KK (klubu konzumentů), že jsme vyměnili jednu diktaturu za druhou. Tu komunistickou za tu tržní. Trh nás ostatně nutí i k univerzalitě prostředí. Mám tím na mysli to, že si z míst odpočinku děláme místa pracovní. Máme-li v ložnici počítač s prací, která nás zrovna tak moc neba, není už ložnice místem klidu a pohody. Je zde ten nepříjemný přístroj, který mi zabere čas a unaví mě. Na druhou stranu, když už tedy za něj s dobrou vůlí zasedneme, nám to umožňuje kdykoli jej vypnout a okamžitě se ocitnout v oáze klidu a míru. Ale je to jen na chvíli, je to útěk od reality, od povinnosti. Odolat tomu lákadlu vyžaduje obrovský kus sebeovládání a discipliny. Ne nadarmo se chodí do "práce". Atmosféra toho místa, nutnost se tam přepravit ze své oázy klidu a tudíž nelehkost návratu zpět (nestačí jen vypnout počítač a je to!) obsahují jisté odhodlání. Rozhodně žádný kompromis. Přesně tak je to s kinem. Jdeme za filmem, protože nás zajímá, odhodlali jsme se za něj dát peníze a čas. Chceme jej vidět. Nesmíme ale narazit na kino amerického typu. To už není místo pro odhodlané. Jeho návštěvníci se sice za filmem vydali, ale jelikož z filmu nechtějí odejít, jsou to bohužel žáci velkého učitele Konzuma, chtějí své investované peníze zhodnotit, vezmou si s sebou pro jistotu něco na zub, to pro případ, že by se jim to náhodou nelíbilo a neměli co dělat. To, co platí o práci doma, platí i o kině. Kino doma mít prostě nelze a s největší pravděpodobností při stavu současné technologie to zas tak brzo nepůjde. Rozlišení klasického filmového materiálu je prostě rozlišení s velkým R. To je elektronicky nepřenosné. Film je bohužel i bohudík vázán na ten (mechanickým přenosem a tudíž i opotřebením) prokletý, zároveň však rozlišením nejdokonalejší, materiál, který zkáze jednou prostě podlehne, ať už se hraje nebo ne. Hraje-li se, podlehne jí samozřejmě rychleji, ale lidé jej zase uvidí. Takže kdo jej neuvidí teď, dokud se promítá, stěží jej vůbec kdy (v této kvalitě) uvidí. "A, pane Králíku, proč se vlastně filmová klasika nešíří tak, jak by si zasloužila?" Je to proto, že příval nových filmů zahlcuje kina a tak není čas se vracet. Klasika se proto musí ukazovat v kinech speciálních. A aby se materiál opotřebovával co nejefektivněji, je třeba zajistit co největší množství diváků.

A tady nastupuje onen paradox. Diváci nevědí, co to ta filmová klasika vůbec je. Nevědí o ní. Přidáme-li k tomu ještě každodenní vliv pana Konzuma, není divu. Generace našich rodičů je ztracena. Musíme ze sebe vychovat generaci novou. S povědomím klasiky. Nám se totiž už nepoštěstí dostat se do kina v rámci nedávno obnovených školních představení, což je úspěch vpravdě lví a nemusíme tedy propadat deziluzi alespoň co se týče těch co jdou po nás. Nám jde tedy hlavně o vlastní záchranu. A máme v tomto boji o sebe dost silného soupeře. Pana Konzuma. Jsme a budeme nuceni se sdružovat a scházet na akcích, které představují sice menší, ale zlo. Na nalejvárnách klasiky popř. filmů, které by se jinak do soukolí zábavního průmyslu jen těžko dostaly. To proto, aby se jednak vyhovělo pravidlu efektivnosti opotřebovávání filmového pásu a hlavně proto, paradox číslo 2, že dojde k soustředění projekcí na krátký časový úsek a tudíž se vyhoví pravidlu pana Konzuma (čím víc, tím líp) a akce se stane lákavou pro odpisovače daní, kterým se blahosklonně říká sponzoři. Ale na to, že se to dělá pro lidi, kteří by si z toho měli něco odnést, se až tak moc nehledí. Klasika se stala klasikou proto, že se nějakým způsobem vymyká ze zajetých kolejí ať už formy či obsahu a tudíž vyžaduje pozornost a úsilí je zachytit, zpracovat a něco si odnést. Soustředí-li se však filmy tohoto druhu na jednu hromadu, s přestávkami sotva na vypití horké kávy, vyvstává otázka, zda má takovýto maratón vůbec smysl. Panu Konzumovi a efektivnosti projekce bylo sice učiněno zadost, ale výchova ke klasice, ta přišla zkrátka. Alespoň se naši odhodlaní dozvědí tituly filmů, které se k nim už asi nikdy nedostanou. Není totiž výjimkou, že v potemnělých sálech na těchto akcích lze během tišších pasáží zaslechnout nejednoho nešťastníka, dohánějícího svůj spánkový dluh z přespůlnoční projekce dne předešlého. Paradoxně dochází na těchto akcích k postupu vlastnímu právě filozofii pana Konzuma: k nezřízené konzumaci, způsobené dlouho neuspokojovanou poptávkou. V tomto smyslu by bylo lze pohlížet na tyto akce vlastně jako na reklamu. Což je další paradox. Filmy, které jsou pro svoji netuctovost prakticky neprodejné Konzumem vychované většině, se chápou prostředků vlastních obchodu s konzumem. Mají bohužel stejnou potřebu se zvýraznit a činí tak tím, že se prezentují na těchto "reklamních akcích". Jeden speciální druh těchto výběrových akcí, festivaly, jsou vlastně jen prezentace filmů potenciálním distributorům, kteří jediní jsou tam pracovně a tudíž nepropadají psychózám na téma "pořád mi něco uniká". Jdou se prostě podívat na to, co jim šéf předepsal a hotovo, dvacet. A jelikož má producent zájem na co nejlepší prezentaci, promítnou to na velkou zeď a před ni teda pustí kromě toho profesionála taky ty neurotiky, co za tím hledají víc než jen obrat. Sice jej ten dav ruší, ale co nadělá. Kdepak, mít reakce festivalového diváctva za bernou minci se nevyplácí, jsou to přece jenom diváci vybíraví, vybočují z normálu (rozuměj většiny). "A teď mi řekněte, pane Králíku, kolikpak si myslíte, že je lidí, co jsou ochotní se takto nárazově přeplňovat zážitky a pak se z nich pokoušet žít? A kolik je těch, co by i přijeli, ale nesnesou ten shon takového poutního místa, neboť žijí v omylu, že by si snad umění zasluhovalo komornějšího přístupu, který je prostý toho kuplíření kolem festivalů?" Jako řešení přímo múzami našeptané se pak jeví to, které umožnilo jednomu géniovi psychologického dramatu tak vlivně zasáhnout vývoj kinematografie - Ingmaru Bergmanovi. Systém financování filmové produkce ve Švédsku jej zbavil tlaku našeho společného nepřítele Konzumu. Nebylo se třeba bát "neúspěšného" přijetí filmu vyjádřeného jeho neschopností finanční návratnosti nákladů. Nevydělal-li na sebe, zarovnal to stát. Ať už je to jakkoli, faktem zůstává, že Bergman tvořil podle svého a hotovo. Kdo ví, kolik by mu zůstalo sil na tvorbu či tvořil-li by, kdyby se musel bít o jednotlivosti svých děl, které by nesplňovaly podmínky pana Konzuma. A o to právě jde! Zbavit filmy tohoto typu komerčního tlaku a dostat je k divákům a ne diváky shánět na jednu hromadu v jeden čas a pak zase dlouho nic.

Ještě jedno řešení, zřejmě těžko proveditelné pro již docela dobře fungující systém financování filmové tvorby Českou televizí, který by asi byl tímto ohrožen. Je-li ČT veřejnoprávním subjektem sloužícím všem nám, co platíme koncesionářský poplatek (i těm druhým, co jej neplatí, ale přijímají), proč tento poplatek některým nekompromisníkům nezvýšit s tím, že namísto televizní prezentace filmů, které by to z nějakého důvodu znehodnotilo, by je pustila do kin se zaplacenými právy (na dejme tomu dobu kratší) a vstupným vyměřeným pro nekompromisní koncesionáře pouze na zaplacení provozu kina a pro ty ostatní samozřejmě vyšším. Už vidím ty reklamy v televizi:"Česká televize Vás zve do kina na Psycho". To už by nebyla ta medvědí služba jak filmům tak nám, to by konečně byla opravdová služba veřejnosti. Pro mnohá kina by snad záruka pokrytí provozních nákladů znamenala vítanou alternativu ke komerčnímu programu a pro kina na místech s menší kupní silou obyvatel by to byla záchrana existence. Večery strávené před touto skutečnou obrazovkou by jistě měly větší efektivitu pro již výše zmíněnou odhodlanost než počítat počet zapnutých televizorů v danou dobu vysílání. To, že jsou puštěné, ještě neznamená, že se na ně někdo dívá (taky před ní spíte?). Čísla sledovanosti by konečně byla přesná, byť si těžko dovedu představit, že už by to zajímalo ony profesionály přes reklamu.