Zrovna dnes jsem si udělal radost zakoupením knihy. Jsem na ni tak nadržený, že sotva stačím polykat sliny, které má ústa nyní nadměrně produkují. Stane se tedy, že si slinami promočím svoji oblíbenou košili. Ani to mi však nezkazí chuť k četbě.
Sedám si na své pohodlné pohodlné kožené kanape a otvírám knihu. V místnosti je se mnou ještě moje němá babička, relaxující na dřevěném houpacím křesle. Snažím se zahloubat do děje, ale cosi mě ruší. Je to vrzání, hnusné, mozek vymývající vrzání. Podívám se směrem ke své babičce. To její proklaté křeslo vydává ten šílený zvuk. „Babičko! Přestaňte se prosím okamžitě houpat!“ okřiknu svoji pramáti a znovu se pokouším proniknout do tajů knihy. Vrzání však pokračuje, a to i přesto, že se babička již nehoupe. „Babičko! Okamžitě se přestaňte vrtět! Rád bych se soustředil na četbu!“ zařvu opět na tu starou svraštělou osobu. Vrzání však stále neustává. „Ona je snad i hluchá!“ říkám si v duchu a poté se na babičku opravdu ošklivě obořím.
Znovu usedám ke knize, ale vrzání je přítomno stále. V tu chvíli již ztrácím trpělivost, uchopím nejbližší květináč a udeřím jím babičku po hlavě, čímž jí omráčím. Než se probudí, mohu si v klidu číst, nicméně brzy si povšimnu, že vrzání stále pokračuje. „Ty jedna svině!“ zařvu. „Ty mi prostě nedáš pokoj, dokud nebudeš mrtvá co? Jak tedy chceš!“ Naštvaně odcházím do kuchyně, vracím se do obýváku se sekáčkem na maso a zatnu ho babičce do hlavy. Snad aspoň teď budu mít chvíli klidu. Moje očekávání však není splněno. Ten odporný zvuk je tu znovu. Jsem naprosto zoufalý, chci toho snad tolik? Jen si přečíst svoji novou knihu! Rozezleně přistoupím ke křeslu, vyjmu z něj babičku a praštím s ní o zeď. Křeslo však stále neustává ze svého trapného zvukového projevu. Kvapným krokem se vydávám směrem ke kůlně, abych se posléze vrátil se sekyrou v ruce a rozsekal křeslo na třísky. Ani tento můj čin však není korunován úspěchem. „Ty zvuky jsou zřejmě v mé mysli“ napadne mě a pokusím se je ze sebe dostat mlácením hlavou o zeď. Ale nepomáhá to. Napadá mě již jediný způsob, jak se toho zvuku zbavit. Uchopím opět sekáček a zarazím si ho do hlavy. Klesám pomalu k zemi a stejně rychle, jak se ze mě vytrácí život, vytrácí se i ono vrzání.
Je ponuré podzimní odpoledne. V obýváku leží dva umrlci a pod otevřeným oknem si vítr pohrává se zahradními dvířky. Zřejmě nejsou vůbec promazána. Vydávají totiž opravdu hnusný zvuk. To vrzání je tak odporné, že by byl člověk schopný dočista se z toho zbláznit…
|