Když se v některém z jarních měsíců procházíte po roudnickém náměstí, nemůžete si nevšimnout, že v tomto období (které nelze nazvat jinak než renesancí) vylézají ze svých brlohů nejenom roztomilá lesní zvířátka, ale i mnohem méně půvabní lidští tvorové. Ano, narážím na skutečnost, že už i Roudnice má svou klasickou postavičku, už i toto městečko se může pyšnit svým vlastním bezdomovcem…
Na základě svého nezáměrného pozorování, které provádím téměř každý den vždy, když čekám na autobus, musím říci, že chování tohoto „Rumcajse“ zrovna neoplývá rozličností. Jeho rozcuchanou hlavu lze v podstatě nalézt jen ve třech různých pozicích – a sice téměř ponořenou do zajímavostí odpadkových košů, hovící si na lavičce a nebo žádající o „pětikorunku“ či o „cigárko“ své na první pohled alespoň trošičku solidárně vypadající spoluobčany.
Když vidíte tohoto člověka, který vyměnil pohodlnost ložnice za dřevěnou zeleně natřenou „postel“ a toaletu za jakýkoli statnější stromek či hustější keř, musíte si zákonitě položit otázku – proč? V autobuse vás pak klábosení postarších dam přesvědčí o tom, že nejste jediní, kdo takto smýšlí. Vím, že poslouchat cizí rozhovor není zrovna dvakrát slušné, ale vášnivá diskuse o připáleném řízku, o zdražení másla či o tom, že si Esmeralda už konečně vzala Dona Rodriga vás zaujme natolik, že chtě nechtě prostě vyslechnete i druhou část této debaty. „Takovej hezkej mladej člověk a takhle zahazuje život. Mělo by se mu pomoct.“ Přistihnete se, jak nevědomky přikyvujete. Pomoc by se mu mělo, to bezesporu, ale jak?
A tak se další den, když zase sedíte na lavičce, váš pohled neubrání tomu, aby jako tradičně sklouznul k postavičce, která už půl hodiny nepřetržitě zírá do nebe. Přemýšlíte o tom, o čem asi může přemýšlet člověk, který nemá celý den na práci nic jiného než přemýšlet. Vaší hlavou sem a tam létají myšlenky o potenciální pomoci, která by tohoto „nešťastníka“ vrátila do normálního života a vaše každodenním pozorováním zocelená schopnost empatie vám na obličeji modeluje neuvěřitelně soucitný výraz.
Přesto přese všechno si ale jednou uvědomíte, že je docela možné, že si tento způsob života vybral zcela záměrně a dobrovolně a váš lítostí zdrcený výraz se změní v upřímný úsměv, když vás napadne, že tato postavička vede možná mnohem normálnější a smysluplnější život než většina z nás – „šťastlivců“… |