|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Manifest autorky středněproudé poezie Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 3.3.2004 (07:34:09)
|
| |
Autorka si své básně cvičně dělí do několika monotématických celků. Mateřství, lehce milostné, vzdorovité, sociální, patriotské a jen tak. To jsou mantinely, ve kterých se její poezie pohybuje. To je totiž prostor, který je jí vymezen. A který je vymezen pro většinu žen. Jak málo. Jak hodně. Je to ženská poezie. Je to poezie ženy mateřské, lehce milostné, lehce vzdorovité, zakořeněné i hledající kořeny, soucitné i do sebe zahleděné. Občas si ukročí poněkud stranou, aby se spořádaně vrátila ke svému chomoutu a vahadlu u studně, kde pořád dokola nabírá vodu.
Při zpětném pročítání svých básní jsem narazila na pasáž ze své básně: A jakpak to, že některé slečinky tolika nyjí.
Zdánlivě lehce milostná, ale, nu čtěte:
...točila jsem se, točila, slova básnivá
létala jako vodopád, od hlavy k patám
a zase naopak, v srdci mi drhla
krajkoví tkala, sukničku vykasala
kurňa, kurňa, kurňa na stokrát
já všechno přece
spolykám ke snídani
a večer budu zase hlady řvát
další nášup písmenek
prosím, jsem celá zpovykaná
takový úhledný vzkaz, takový úhledný
fešák, takový úhledný omrzelec
co to čteš?, ukaž, jo, Faulkner
ten jižan, ten věčný problém
severu a jihu
a já hledala své vlastní hranice
své vlastní vášně, své vlastní boje...
co si asi pomyslí kritik, když tyhle verše bude číst? Vždyť to tak hlasitě vymezuje postoj autorky k umění - k tvorbě - k poezii. Valí se to jak lavina - a hrne před sebou ty chytré, ty vzdělané, všechny poučky, encyklopedie, hrabáky - všechno to, co se stává sajrajtem bez hlubokého porozumění. Všechno to, co aplikováno necitlivě, s lupou a tlustými brýlemi na nose, ztuhne na kámen, zešedne. V téhle básni, jejíž úryvek jsem napsala, popisuje své pocity z doby, kdy jí bylo sedmnáct, osmnáct. Její postoj se příliš nezměnil, to by její básně vypadaly jinak - ztratily by tu naléhavost a vášnivost sdělení, to vnitřní napětí a var. To, co vede autorku, je intuice, která ji nepouští dále než za hranice mírně ironického, mírně sebeironického realismu. Kdo to napsal, Teige, Flaubert? - nevím, že metoda je jako uniforma - rozeznejte vojáky v setnině stejně oblečených, stejně vyzbrojených. Metoda tolik totiž vede k neosobnosti. Nu, to se zcela evidentně nemetodické autorce vyčíst nedá. Stokrát rozmělňuje stokrát řečené - její obraznost není rozumářská. Proto možná lehké pohrdání těch, kteří staví obrazy metodicky intelektuálsky. Uff, jaká dřina, jaká to těžká lopota. Stavěny proti sobě jako protipóly jsou dva různé typy poezie, poezie svázaná metodou a intelektuálstvím, a poezie, ehmm, no, proč to slovo nepoužít? není neslušné - organicky tvořena hlavně srdcem. Poezie, kde jsou slova vážena na lékárnických vahách, posléze broušena, zakalována, cizelizována, puncovaná, kontra poezie typu: šups tam ještě půl kila tamhle té louky za humny, uctivý služebníček, madam, je toho o pět deka více, mohu to nechat? V různých dobách byl přeceňován tu ten typ poezie, ondy ten druhý. Jako by nemohly stát vedle sebe, ten vojáček v uniformě a ta rozšafná podsaditá selka s kohoutem pod paží a kuřaty ve vlasech. Jako bychom se už nemohli poučit a dospět k vzájemné toleranci. Vojáček zvedá flintičku a selka pouští psa z provazu.
Hééj, až pověsí mě
tamhle za vesnicí
že troník utrácela
za jaké bůhdarmosti
že zvána poběhlicí
těmi, co nepozváni
těmi co nedoběhli
nebe se k zemi skloní
a den je náhle cizí
a duši na opratích
rajtuje drsný chasník
ta slzu neuroní
a nezapláče, ta ne
hééj, jen zavýskne si
přidej mi lásky
žalu
přidej mi krupobití
přidej mi chumáč vláhy
k rosení ztvrdlých očí
o to tě prosím, pane. |
|
|