JAK VLAŠTOVIČKA POMÁHALA DĚLAT JARO
Podle kalendáře bylo už dávno jaro. Ale to víte, kalendář si z lidských trápení dělá jen málo, a tak byl dosud všude sníh. Na místo slunečních paprsků se vzduchem honily sněhové vločky, místo nalitých pupenců se na větvičkách stromů třpytily ledové krystaly.
Zato v dalekých krajinách bylo pěkně teploučko. Vlaštovičky se celé dny vyhřívaly na sluníčku a domů se ani trochu nehnaly - podle zpráv obláčků, které z těch končin připlouvaly po obloze, věděly, jaké počasí tam panuje.
A přece se našla jedna vlaštovička, která se nemohla dočkat odletu. Podle našich měřítek byla mladá a nezkušená a nikdy by jsme na její názor nedali. Vlaštovky se ale naštěstí řídí poněkud jinými pravidli.
„Co když jaro čeká na nás, až přiletíme, aby vyhnalo zimu a samo se chopilo vlády?“ promlouvala k ostatním.
„Do je docela možné,“ poučovaly ji starší, zkušenější vlaštovky, „ale jestli tomu tak není, zmrzneme. Zimní počasí není nic pro naše křehká peříčka.“
Mladá vlaštovička se zachmuřila. Vůbec nevěděla, co si počít, a jenom horečně přemýšlela. Co když i ostatní ptáčkové, kteří neodletěli do teplých krajin, jsou jen z křehkých peříček? A ostatní zvířátka a všichni lidé? Jak se vždy choulí do teplých kabátů přidržujíce si límec až úplně u krku. V mžiku se rozhodla, že když se sluníčku nechce samotnému trmácet tu dlouhou cestu, odnosí jej do svého rodného kraje v zobáčku. Popadla nejbližší sluneční paprsek a bez váhání se s ním rozletěla k severu.
Ostatní vlaštovky za ní dlouze hleděly zasněnými pohledy. Některé turisty vracející se z dovolené jsem viděl podobně zpytovat mořský břeh, který jim umožnil několik týdnů bezstarostné zahálky.
„Tak jdeme, holky,“ promluvila konečně jedna vlaštovka a zamávala křídly. Ostatní vlaštovky se rozlétly za ní.
Jak letěly, koulelo se za nimi po nebeském chodníku také slunce. Svítilo jim na cestu a hřálo je do křídel.
Ještě ani nebyly doma a už jim v ústrety letěla vůně kvetoucích stromů a květin smíšená se štěbetáním lidské drobotiny hrající si bezstarostně na pláccích před domy. Tatínci se houfovali do hospody zapít návrat jara, maminky zadělávaly těsto na sváteční koláče a když se někdo náhodou zadíval k obloze, něco si tiše pomyslil, usmál se a z úst mu potěšeně zaznělo: „Vida, vlaštovky, tak to už máme doopravdy jaro.“
|