Kolem vše objímá tma. Jen z muže, který se houpe na houpačce vychází světlo. Čas.

”Chodím ulicemi města, chvíli jsem tam; chvíli – ne, chvíli ne – to není můj pojem, ale – chvíli jsem zase jinde, ale vždycky jsem slyšet. Když mě lidé v davu zahlédnou, spěchají ještě víc než spěchali doposud a snaží se mě předběhnout nebo alespoň dohnat. Což se jim nedaří. Stačilo by si na mě počkat – chodím stále stejnými ulicemi, stále stejným městem, kterým je ten jejich svět a chodím stále – jen někdy se pozastavím nebo zůstanu stát nad osudy lidí. Sednu si na lavičku v parku a pomáhám jim zapomenout nebo naopak rozpomenout se. A pak se zvednu a jdu dál na svou pochůzku. Ne – nesnažím se dohnat, co jsem v parku zmeškal – jsem ČAS – a čas je přece svým pánem…“zní ozvěnou.Hodiny se zastaví.

”Tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak…“ pak zase natáhne hodiny a přestane se houpat.Snad ve všech oknech v ulici se svítí. Tma houstne.Spustil se déšť. Už pořádně prší. Vítr se opírá do skleněných tabulek telefonní budky, ve které sedí Anděl. Mlčí. Do ticha zaúpí dveře, ze kterých vyklouzne dívka - ne spíš nešťastná víla. A čísi ruka výhružně mává.

”Maž pryč!“

”Takový lidi si natahat do baráku - už nikdy!“ zní rozzlobeně hlasy všech sousedů.

Nes si jen utře hřbetem ruky nos, upustí uzlík a přikryje si dlaněma uši. Sveze se podél stěny budky. Už je ticho. Jen ona se dá do pláče. Anděl zaklepe na sklo.

”Pojďte se schovat!“ a posune se pod telefon víc na stranu, aby se tam nešťastná vlezla.

”Mám. Honzu.“ Přitáhne nohy k bradě a zavře oči.

”Neboj přítelíčku. Přišel jsem za ní, né pro ni, abych ji odvedl z dosahu tvých vteřin. To ještě ne. Ale ty slzy nemají důvod přestat padat. Přišel jsem zanést jí na svých křídlech na cestu štěstí a lásky. “

”Měl bych se vrátit. Lidé by mě přestali slyšet a cítili by se nespoutaně volní. To já jim ukrajuji z kousků koláčů, které pro ně na začátku ten nahoře upekl. Komu ukrojím - musí i jej přijít sníst…..“ usměje se smířlivě.

Anděl se zvedne a pohladí Nes po vlasech.

”Já vím, že ten poslední tah nám nevyšel. Všechno jsme museli vrátit. A to jediný štěstí, že ten chlápek nestál o to, abychom šli sedět. Prostě se s náma dohodl, nikde to netroubil. “

Nes vyjde z domu na ulici, zavře dveře, smutně si vydechne a dívá se do nebe. Vítr si hraje. Padá listí. Na chodníku si nad hromadou starého papíru brouká malý klučina. Pozvedne hlavu.

Chlapec chvíli mžourá do paprsků, pak taky sedne na bobek, zvedne list a dá jej proti slunci.

Nes se jen zvedne, sebere noviny z nedalekého odpadkového koše a už na chodníku skládá.

”Podívej. Má naraženej nos!“ale hned ji zase pustí znovu a odběhne někam pryč.

”Jak se máš?“ zeptal se Anděl.

Najednou vypadá moc smutně.Zvedne se, obejde lavičku a zůstane stát zády k Nes. Čas se zastaví.

”Lidem pomáhá. Cosi – snad smutek, snad radost jím ze sebe dostanou a je jim líp. Já se dnes a denně dívám na osudy lidí. Chodím mezi nimi a dívám se jim do duší. A někdy mi to, co vidím, bere dech. Bere odvahu vzít je za ruku a dovést k jídelnímu stolu pro ten jejich kousek koláče. Vždycky věřím, že přece nemůžou odejít odsud tam nahoru v slzách a nešťastní, opuštění a bez lásky.…“

”Ne, neměli by. ale nemůžu stále zastavovat hodiny, abyste stihli přinést všem lidem úsměvy do duší. Hlavní je, aby byli šťastní z toho, jaký život prožili, jak ho prožili a kolik lidí s jakou láskou v něm hrálo hlavní role. Můžou odejít smutní,tam nahoře ale pro smutek není místo ani čas.“

”A co s ní?“ pootočí Anděl hlavou k Nes.

Čas se jen usměje.

”To je Martin“ ukáže na hodiny, ve kterých si na staré zídce někdo píská.

”Martin?“ nakrabatí čelo Anděl. Pokývá hlavou a zmizí v davu, aby jej našel.

Každou minutu se někdo rodí. Každou minutu miliony z nás něco trápí a bolí. Hřeje a hladí. Každou minutu každý někam spěchá. Někdo jde za svým cílem a někdo, někdo už došel až k cílové pásce….

”Jak lidé poznají, že se milují?“ ptá se Čas.

”Řeknou si to.“ odpoví zasněně dívka na lavičce.

”A když si to neřeknou?“

”Cítí?“ zeptá se Čas. Jak může člověk něco cítit?

”Vycítí to. Stačí kratičký pohled. Letmý úsměv. Stisk ruky. Stačí se zaposlouchat do rytmu svého srdce. Když jej slyšíš s ozvěnou, miluješ. Nemusí se nic říkat – stačí se zeptat srdce – bije teple, mile a hlasitě, když vás má někdo rád!“

”A…..“ zabrousí pohledem k hodinám, na jejichž podkladě se objeví Anděl. Ten se jen usměje a pokývá hlavou.

”Jen pokračuj. “

”……..jaké to je vědět, že vás má někdo rád? “

”Je to to nejsladší, co jste kdy ochutnal. Sladce to bolí. Je to studená pramenitá voda, které se v žízni napijete. Je to pohled do slunce, ze kterého vás nebolí oči. Je to sladká vůně přezrálé ostružiny, teplé objetí letní noci s milionama hvězd. Je to něco mnohem krásnějšího, než to všechno…..“ zasní se lidské mládě. Nechá zavřené oči a dovolí, aby si vítr hrál s jejími vlasy.

Čas se beze slova zvedne a odejde. U houpačky na něj čeká Anděl.

”Je šťastná. “

”Připravená. Doufám, že se její štěstí dostalo do některých srdcí. “

”Když ne, nevadí. Podívej, padá sníh, lidé můžou být šťastní. “

Anděl se usměje v odpověď, sáhne do kapsy , vysype si trošku zlatého prášku do dlaně a foukne ho směrem k dívce.

”Už to bude, maličká.“

A pak jen dojde k lavičce, vezme ji do náruče a vrací se k hodinám. Anděl s dívkou v náručí jde přímo do světla, které prostupuje hodinami a naplňuje svým teplem všechny tmavé kouty. Pak světlo pohasne. Čas zůstane sám. Otočí se k hodinám - ruku v ruce kráčí dívka s andělem vstříc jejímu cíli. Dojela na konečnou. Ještě se otočí a zamávají. Čas taky zamává.

”Když uslyším své srdce s ozvěnou, miluji…..“ zopakuje si tiše, posadí se na houpačku a zamyšleně se houpe.

”Jedu!Já jedu!Dívej! “ křičí Dominik na Martina a křečovitě svírá řidítka velkého kola.

”Pomalu, ale jistě! “

”Já vím! V tomhle případě se nemusí pospíchat. Všechno má svůj čas. Ještě se nemusejí potkat! “ usměje se lišácky Čas.

”Těším se! “

”Však se hned dočkáš! “ nepřestává se Čas usmívat a zastaví hodiny. Martin s Dominikem se taky zastaví.Pro všechna na světě se teď zastavil Čas.

”Podívej se do parku - na lavičce sedí Nes.“ zašeptá Dominikovi do ucha a natáhne hodiny, aby jej bylo slyšet.

A Martin si Dominika posadí před sebe a vyrazí mezi stromy.

”Nes, podívej! Já ti s Martinem ukážu, jak jezdím! “

”Tak se ukaž! “

Nes se zvedne z lavičky, kterou Dominik ve velkých kruzích objíždí. Martin si stoupne vedle ní.

”No, vlastně Anežka. Nes mi říká můj brácha. “

”Můžu se ještě kousek svézt?Chtěl bych, aby mě viděl děda! “

”On má dědu? “

”Ne, tak říká našemu sousedovi. Bydlí u něho a má ho nade všechno rád! “

Rozhostilo se ticho. Nepřišel však ten rozpačitý okamžik, kdy by se oba podívali na špičky svých bot. Naopak. Dívali se jeden druhému do očí. Jeden druhému zažehnul plamínek radosti nad setkáním.

”Mám pocit, jako bych tě znala už věky!Možná, možná se mi o tobě zdálo! “

”Já tě taky znám. Někdo mi o tobě šeptal. “

”Jen jsem jim pomohl, teď to záleží jen na nich! “

”Když jsem odváděl její matku, zeptala se mezi sousty koláče, co bude s ní! “ ukáže na Nes a na chvíli se odmlčí .

”A ten nahoře jí odpověděl: DÁM JI DO RUKOU ANDĚLA! Máš pravdu, záleží to na nich. Ale z mých rukou přijmou osud, který je čeká. “

Nes leží na posteli, dívá se do stropu a nemůže spát. Poslouchá to krásné ticho. Stačí jen natáhnout ruku a měla by ho plnou dlaň. Ani Martin nemůže spát. Plamínky, které dnes viděl, v Nesiných očích hořely a hřály, a přesto se za ně neschoval ten veliký smutek, který ji tak bolel.

”Nes? Vím, že mě slyšíš! Zaposlouchej se do ticha!……..Slyšíš? “

Nes zatajila dech. Vítr jí tichem nesl Martinův hlas.

”Už nikdy nemusíš být nešťastná. Každý člověk kolem tebe tě potřebuje. Brácha, Dominik, všichni……….i já! A to, že tě někdo potřebuje….“

” ………mě může naplnit štěstím…..“ dopověděla Nes.

K oknu vedle Nesiny postele přijde Anděl. Nes se poleká.

”Neboj se, maličká! “

”Jsem anděl! “

”Anděl? Ne-……ne-….“

”Ne. Jsem anděl. “

”Neboj. Přišel jsem za tebou, ne pro tebe. “ čte jí myšlenky.

”Chodíme k lidem a mezi nimi. Díváme se jim do duší a těšíme je, když pláčou! “ zakroutí hlavou.Není.

”Já mám v duši zmatek! “ sklopí oči.

”Už ne. Zmatek zmizel. Můžeš být šťastná – někdo tě potřebuje! “

”Tos říkal ty? “

”Ale protože jsi pochopila tajemství štěstí, přišel jsem za tebou! “

”Víš, nikdy jsem, nikdy jsem nebrečel. Jaké………to JE? “

”Ptáš se mě, jaké je cítit smutek? Jaké je nechat jen tak zavřené oči a vyplavit těmi horkými slanými kapičkami všechnu bolest ze srdce?Je zvláštní toužit po pláči! “

”Povídej, prosím. Když jsem tě viděl plakat, zatoužil jsem ochutnat ty diamanty, co ti stékaly po tváři!“

”Diamanty? Nejdražší diamanty, na které se kdy podívalo slunce. Nejdražší diamanty, kterých jsem měla plné dlaně. Je to…………….krásné. “ usměje se.

”Nikdy mě nenapadlo, jak je pláč krásný. “

”Krásný? Toužil jsem, aby byl pláč krásný, ale bál jsem se, že bolí! “

”Bolí, ale přesto je krásný! Je to jeden z darů. Pláč je štěstí, protože ho potřebujeme. Když někdo nemá slzy, jeho srdce je šedá, smutná skála! “

”Bolí, a přesto je krásný…….“

”Ano. Musel jsem. Čas na mě kývl, že už má jít! “

”Vypadala jako ty. Stále se usmívala a ……milovala tě! “

”Jak můžeš vědět, že mě milovala? Ty víš, co je to mít rád? “

”Tvoje srdce tlouklo s ozvěnou. Myslela na tebe. Když přišla nahoru, sníst si svůj kousek koláče, ptala se, co bude s tebou. A On odpověděl: NEBOJ SE, DÁM JI DO RUKOU ANDĚLA! “

”Už musím. Jedna nemocná se těší, až mě uvidí. “

Anděl odejde. Na podkladě hodin je vidět bílá nemocniční budova. V několika oknech se rozsvítí a jsou vidět spěchající lidé – to jak se snaží vrátit jedné nemocné život. Marně. Ze dveří vyjde Anděl se stařenkou náručí. A vejde do světla.

”Nes, neplač, Martin musel. Poslali mu zprávu, že jeho tatínek je moc nemocný. Čas mu hlídá posledních pár chvil. Dlouho ho neviděl, jednu dobu nevěděl, jestli ještě vůbec žije, ale……..musel jsem mu to říct. Musel jsem mu dát šanci, aby ho viděl. A musel jsem splnit poslední přání: chtěl vidět svýho kluka. Neboj, nezapomene na tebe. On tě potřebuje. A bude tě potřebovat, až se vrátí. Budeš tady jediná, která mu zůstala. Ještě před chvíli to nevěděl, ale teď už to ví. Teď už ví, že…….ví všechno, co potřebuje vědět, aby mohl být ve svém zármutku přece jen šťastný……“

”Už běž. Ulehči to nejtěžší, co je oba mohlo potkat. Dlouho se neviděli, a on mu teď umírá. Neví, co si říct. Čím mají začít, protože je toho tolik, co by si chtěli sdělit. To hlavní, ale už ví – i přes tu propast jakési neznámosti – bijí jejich srdce s ozvěnou………“

”Ahoj! “ usměje se Nes.

”Já – no – dlouho jsem tě neviděl. Měla ses? “

Nes kývne hlavou, že měla

”Měl. “

A mezi tou nesmělou řečí k ní pomalu kráčí sněhem. Nes začne plakat štěstím. Martin ji obejme.

”Neplač. Jsi vlaštovka, která mi do života přinesla jaro, i když padá sníh. Já – mám tě rád, víš? “

Nes pokýve hlavou mezi polykanými vzlyky, že ví. Nadechne se, aby mu řekla, že i on je sluncem jejích dní, ale on jí dá prst přes rty.

Pak ji vezme za ruku a odcházejí do ulice. Sněží. Po pár krocích se Martin zastaví a otočí se.

”Taky se zkuste zaposlouchat do ticha, protože lásku nepozná ten kdo pospíchá….“