Pátek 1. dubna 2011, osm hodin ráno. Hodiny jakoby chtěly svým neklidným tikotem upozornit, že už se neúprosně blíží doba vstávání. Marně,…tvrdě spí. Po chvíli začne ranní ticho narušovat agresivní zvuk budíku, který se vloudí do jejího snu. Probudí se. Plynule, leč s námahou se protáhne, promne si oči, odstrčí peřinu, vstane. Potom následuje obvyklá ranní trasa: koupelna-ložnice-kuchyně-ven z bytu. Ráno jako každé jiné…
Ale už při zamykání venkovních dveří její intuice zpozoruje něco divného, jakýsi pocit úzkosti, strachu. Mrazivý vítr naráží do domu. Kapky deště rytmicky dopadají na střechu. Je šero; rozsvícená žárovka se nejprve trochu rozbliká, pak zhasne úplně. Cítí, jak se jejím tělem rozlévá ledový chlad…
Znervózní. Roztřesenými prsty se pokouší zamknout. Marně. Klíče jí vyklouznou z ruky a s cinkotem dopadají na podlahu. Zvuk se ozvěnou rozléhá po chodbě. Rychle se pro ně shýbne. Klíč se skřípotem zajede do zámku. Při otáčení vydává nesnesitelný rachot. Konečně může odejít…
Spěchá pryč. Popoběhne. Několikrát zmáčkne tlačítko na přivolání výtahu, i když vidí, že už je obsazen. Nevydrží čekat na místě. Jde ke schodišti. Už nesnaží předstírat vnitřní klid – schody seběhne, jak nejrychleji dokáže. Zadýchaná utíká k domovním dveřím. Zoufale se natahuje po klice.
Je venku. Ale necítí se o nic lépe. Po tváři jí s mrazivou krutostí pohladí studená vzdušná dlaň. Zachvěje se. Po obličeji jí stékají potůčky deště. Vzhlédne k obloze. Šedé mraky, v dálce uhodí blesk. Uvědomí si, že si nevzala s sebou deštník, vracet se však už nechce. Raději na vysokých jehlových podpatcích klopýtá na zastávku.
Nekonečné čekání. Autobus nikde. Mnohokrát vyhrnuje rukáv a dívá se na hodinky. Otřese se zimou. Konečně v dálce zahlédne starý, rozkodrcaný autobus. Nastupuje, usedá, porozhlédne se po spolucestujících.
Vidí ošumělé tváře, pokřivené nechutí z nového dne. Vidí studenty a žáky, jak se bojí jít do školy. Vidí mladou paní se zraněným psem. Vidí… Vidí toho tolik, a přesto nic. Každý je uzavřen všem ostatním, je zamčen ve svém vlastním těle, se svými vlastními problémy. Ona, zmučená svým strachem, hledá nějaký záchytný bod. Něco, co by jí dodalo pocit bezpečí…Ale copak může být klidná v takovémto prostředí?
Konečně vozidlo zastavuje tam, kde ona potřebuje. S úlevou opouští ono místo a pospíchá do zaměstnání.
Tam ji obklopí jistota, zabezpečení, důvěrně známé prostředí. Oddychne si. Bezprostředně se pouští do uložených úkolů.
Asi půl hodiny před polední pauzou se jí opět zmocní stejný pocit, jako ráno. Pavučina strachu prostupuje jejím tělem. Pokouší se přesvědčit sama sebe, že si vše jen namlouvá. Během tohoto zoufalého nalhávání sama sobě někdo ze zaměstnanců pustí rádio. Nejprve hudební kanál, pak přepne na jiný. Zbledne. Zavolá ostatní. Ona ví, že nyní přišlo to, čeho se bála. Před magnetofonem se tísní desítky vystrašených lidí.
„Pozor, urychleně opusťte veřejné budovy a prostranství. Obrněná vozidla nepřátelské armády se blíží, dorazí na naše území do dvou hodin. Útvar civilní obrany vás prosí, abyste zůstali klidní, nepropadali panice. Vedení státu doporučuje sbalit si cennosti a trvanlivé potraviny do menšího zavazadla pro případ, že bude nutné přestěhovat se do protiraketových krytů. Další zprávy očekávejte během třiceti minut.“
Z rádia potom zní příjemná uklidňující hudba, ale nikdo ji nevnímá. Zprvu nikdo nechápe, co se děje, postupně ale lidem začíná docházet, v jakém jsou nebezpečí… Ředitel firmy bezprostředně po hlášení všechny propouští domů, k jejich blízkým. Odcházejí mlčky, bez rozloučení.
Venku to vypadá ale úplně jinak – i v dříve tichých a poklidných ulicích se hrnou masy lidí, každý nesa vše, co stihl pobrat. Je slyšet vášnivé válečné diskuze – cokoli kdo uslyší, okamžitě referuje ostatním. Problém ale nastává v tom, že všichni si své úžasné novinky upraví, snad proto, aby je učinili zajímavějšími. A tak zanedlouho se lidé dozvídají i takové absurdnosti, že ve skutečnosti prý útočí obyvatelé jiných planet… Za běžných podmínek by se tomu leckdo jen zasmál, ale nyní? Nyní si nikdo není jistý s ničím…
Mezitím ona přijela domů, schoulila se na posteli do klubíčka. Přemýšlela, co dál. Pokoušela se zkontaktovat s přáteli, s rodinou. Telefonické spojení se nelze navázat… Co teď, kam se schovat? Z úvah ji vytrhl až tikot hodin ohlašující poledne. Tedy i čas dalších zpráv…
„Nepřátelská armáda se značně přiblížila k hranicím se Slovenskem. Jeho východní část je už zcela zdevastována, muži zabiti, ženy a děti uneseny. Jakákoli defenzíva je zbytečná. Zdecimované vojsko zmíněného kraje zatím zdržuje útočníky v postupu, nicméně jeho další postup se zdá nevyhnutelný. Naše stanice vyzpovídala nejmenovaného vrcholného představitele Vlády, který nás ujistil, že se nemusíme obávat hrozby zbraní hromadného ničení. Každopádně ale vyzývá všechny občany, aby se nepokoušeli vzdorovat. Zároveň jim radí, aby vyhledali odolný úkryt, který nelze zbourat, spálit ani jinak zničit. Útvar zahraniční věcí se pokouší navázat s nepřátelskou stranou diplomatické spojení, ale podle všech předpokladů neuspějí. Guvernér státu nyní vyjednává s prezidentem Evropské republiky, jaký styl obrany použít. Bohužel, vláda ER se spolu se ztrátami území pozvolna hroutí, čímž ještě více napomáhá oponentům… Další zpravodajství bude následovat asi za hodinu.“
Rozhodla se, že se půjde projít. Možná už nikdy více nebude moci… Zmocňuje se jí melancholická nálada. Pomalu se šourá Prahou a uvědomovuje si, že možná i naposled… Naposled - slovo, které obsahuje každáé její věta, každičká myšlenka…
Zvuk klaksonu ohlášuje další zpravodajství…
„Cizinecká armáda bez námahy rozdrtila veškerý odpor a nyní už je jen otázkou času, kdy dorazí do Prahy. Znovu na vás apelujeme, abyste se s nimi nepokoušeli bojovat – přes veškeré snahy prý agresor neutrpěl ztrátu jediného vojáka a žádný nebyl zraněn. Leč se nám to může zdát nepravděpodobné, vysoká úmrtnost na straně spojenců svědčí za vše. Jejich bojový styl… Moment, nyní jsem obdržel nejčerstvější novinky – nepřátelé už obklíčili Prahu a právě zahajují ofenzívu. Dle našich zdrojů nejprve zahájí devastací východní části. Evakuace z města se jednak nedoporučuje, jednak jej nelze technicky provést – po celém obvodu Prahy jsou rozestavěni nepřátelští vojáci.“
Zatemňuje se jí před očima. Východní část Prahy – tedy ta část, kde se narodila, kde celý život bydlela a kde se nachází i nyní… Zbývají jí poslední minuty života. Už za chvilku pozná, v čem spočívá smrt…
Zatímco ona přemýšlela, kolem ní vládne hysterie… Desítky, stovky, tisíce bezmocných lidí, toužících po jediném – normálně samozřejmém, ale teď nedosažitelném –ŽÍT!
Pokud předtím stále zbývala hrstka optimistů, kteří věřili, že vše nakonec skončí dobře, nyní se už rozpadá…
Další znělka. Zděšení lidí graduje… Co zase přinesou zprávy nyní?
„Dobré odpoledne, opět se vám hlásím u zpravodajství. Jistě jste si povšimli dnešního krásného data v kalendáři – pokud jste si to neuvědomili, dnešní datum zní 1.4. Z čehož také vyplývá… APRÍL! Samozřejmě se nemusíme obávat žádného nebezpečí, žádná nepřátelská armáda neexistuje. Celé to byl jen prvodubnový žertík, který připravilo vaše oblíbené rádio. Krásný den a zůstaňte s námi.“ |