|
| |
 |
Zeme a hvezdy III
Autor: B.B.CERV () - publikováno 15.1.2001 (21:14:08), v časopise 18.1.2001
|
|  |
A pak taky vzpomínky,které ho pořád pronásledovaly,které se pořád vracely s neúprosnou silou,tak jako dech toho podivného psa,který už neslýchal jenom před spaním,tak jako slova té zvláštní bytosti,tak jako ten strašně zvláštní pocit vytržení z toho,že až zase pohlédne skrze vyleštěná skla hluboko do noci,spatří možná tam ,kde vysívá měsíc zase tu podivuhodnou modrou planetu.
Byl den,zrovna se díval za tělem dunícího obra,blýskavým stříbřitým tělem stroje,bylo to jen pár nocí od toho neblahého setkání s manželkou,když se před ním objevila postava,muž v modré uniformě letištní ochrany.Chtěl vidět letenku,chtěl vidět pas,chtěl vidět doklady a potom všem odvedl Vladimira do kanceláře,úzké cely bez oken,zalité matným citrónovým světlem elektrických zářivek.
Od stolu v rohu blikala písmenka syčícího monitoru,zvučně zněl tady mužův hlas.
Ptal se,vyptával a hrozil.
Chtěl vidět peníze.
,,Jak to,že tady žebráte?“křikl zuřivě.
Ptal se,vyptával.
,,Z čeho žijete?“
,,Máte kreditní kartu?“
,,No tak se podíváme!“říkal.
Na kartě bylo patnáct set dolarů.
Oba zmlkli,jen větrák a zářivky a praskání v monitoru teď plnily svým hlasem tuhle místnost.
,,Proboha,proč jste žebral,když máte peníze?“prolomil ticho muž v modrém.
,,Nežebral jsem.“
Muž bezmocně pohlédl do Vladimirovy tváře.
,,Máte rodinu,nebo někoho komu bysme mohli zavolat?“
,,Nejste policajt,nemám povinnost vám odpovídat,“odsekl Vladimir.
Jak zvláštní jen věcí jsou peníze,když se nečekaně objeví.
Tekutá víra,tekutá moc lidského světa.
Jak bezstarostné mohou být chvíle jejich hojnosti.Měl o nich sen;tenkrát pod kanálovou mřížkou viděl jejich proud.Čistou sílu,kterou jsou.Viděl lidi,prázdnotu,zákony….bylo mu divně,něco mu říkalo,že je tu od toho,….svět se tak strašně změnil,co zbylo z těch dávných časů,starých dní….,hlas mu říkal:,,Dívej se,“ale dlouho se to vydržet nedalo.
Rudá tma mu blikala v dlaních,obraz střídal obraz,lidi,životy,lidi,do tmy blikající obrazovky,kola aut,cítil že musí znovu přijmout své dávné poslání,tak strašně dávné….. něco dělat,ale,…..ale kdo může trestat prázdnotu.
Viděl města,cesty a silnice,staré kostely,plevelem zarůstající farmy,mrakodrapy a letiště,viděl všechny smutné a osamělé póly svého světa a v nich viděl lidi.
Viděl je bojovat,umírat,vyhasínat a ztrácet se v nekonečném toku,někoho brouzdat se v sladkých vodách věčnosti,jiné lapat po dechu a zmírat v bahnech na mělčinách.
Viděl muže volat a křičet,slyšel ženy šeptat tichá,cizí slova…..viděl ta slova,měl poznat jejich smysl.
Rudá tma mu přitom tenkrát blikala v dlaních;rudá lampička mu teď zářila nad postelí.
Zvedl telefon a volal na recepci.
,,……..ale je to skutečně drahé,“slyšeli i lidé u pultu dole mluvit slečnu ve stejnokroji.
,,To mi nevadí,“slyšel se říkat Vladimir ležíce na posteli svého hotelového pokoje.
Peníze,jak slastné jsou dny jejich přebytku.
,,A dal bych si ještě krabičku Dunhillek,“vzpomněl si později, ,,Ano,červených,pokoj 303,promiňte,zapomněl jsem.“
Po zbytek večera mu byla průvodcem jen tlumená světla baru a šplouchání alkoholu v průhledných třpytících se sklenicích.
Opil se tak,že zapomněl odejít,ale i tak se nakonec probudil v posteli svého pokoje.
Byla ještě tma,okna se skrývala za těžkými závěsy barvy temného vína,vstal a roztáhl je.
Chtěl se podívat na měsíc a hvězdnou oblohu.
Vysoko na nebi ale visela místo něj zvláštní modrá koule,planeta ,kterou už znal z toho
podivuhodného večera plného hvězd a snů.
Někde ze tmy z pod postele se ozýval tichý psí dech.
Až druhý den ráno si uvědomil jak páchne.Svlékl se,chladivá voda ze sprchy smývala všechen prach a špínu jeho těla.Zkontroloval si peníze,zbývalo mu ještě hodně přes tisícovku.
,Nové šaty,pár hodin v baru a ta opulentní večeře a padesát dolarů za pokoj v Hiltonu to není zas tak moc,´pomyslel si Vladimir.
Voda chladila a hýčkala jeho dusící se kůži a tiše šuměla a šplouchala jak nestačila odtékat odpadní mřížkou a tvořila mu tak pod kotníky malé pěnivé jezírko.
Jak splachovala špínu a klouzala po těle,Vladimir tiše stál,žíznivě hltal z jejích pramínků a vzpomínal.
Nechal přijít obrazy všech dnů a nocí a pak mohl zase v duchu spatřit toho muže,démona a modrou planetu a saně a psi a hlubokou modrou oblohu s hvězdami.
Na chvíli přerušil nepokojný tok svých myšlenek a jenom tiše poslouchal,čekal,že teď někdy,přesně v takovouhle chvíli se vrátí hlasy,ale čekal zbytečně, kromě šumící vody se neozval sebetišší zvuk.
Vzpomínal.
Ležel v temném kamrlíku,bolel ho kotník a všude kolem se vznášela ta čarovná rudá zář.
A taky slyšel dech toho psa,snad i zahlédl dva žhavé uhlíky jeho očí,bál se.
Zapomněl na něj. Až když spatřil všechny ty lidi,věci i ty jejich zamotané příběhy, dole v krvi hluboko pod svýma očima, počal si pomalu rozvzpomínat.
Snad viděl i tvář své ženy,dětí ,viděl lidi a zvířata a stromy,stromky,vánoční ozdoby,města zasněžená do krásy…..dostal se ven,musel se nějak dostat ven a nespal.Tohle nebyl sen pro měsíc,všechno si pamatoval.
,,Jsem Tunuiak,“řekl mu hlas někde v labyrintu.
,,Jsem Tunuiak,už dlouho,strašně dlouho ti patřím,“řekl Tunukiak.
,Musel jsem se nějak dostat ven,´vzpomínal Vladimir.
,Snad pod tou mřížkou,jistě pod kovovou mříží,hluboko v odtoku….pod všemi těmi zvratky,.….hluboko pod tou mříží ležel dávno ztracený, zapomenutý klíč.´
Další vlna chladivé vody sklouzla po Vladimirově těle.
Stál vysoko na střeše haly a všude pod ním blikala barevná světla letištního města;v ruce ještě stále svíral ten klíč,ten kovový plát do zámku.
Všude kolem něho leželi psi,měli krásnou šedobílou srst,byli velcí,silní a obrovští a oči jim divoce zářily do tmy.Na obloze nad nimi se vznášela ta podivná modrá planeta.
,,Vidíš svoji zem?“ptal se Tunuiat.
,,Moji zem?“podivil se Vladimir a zvedl oči k nebi.
,,Tam kde teď stojíš se rozkládá tvá zem.“
,,Má….a ti psi?“
,,I ty jsou tví.“
Víc už si nepamatoval.Snad jen ten strašně tíživý pocit,že se na něho valí obloha,že se zřítila klenba nebes a oblaků přímo nad jeho hlavou.
Stalo se to ještě dřív než stačil utratit všechny své peníze.
Procházel se tím obřím letištním městem,míjel bary a obchůdky,modré uniformy letištní ochrany,kterých už se nemusel bát,míjel čekárny a vstupní haly hotelů,obchůdky s novinami
a tisíce lidí,neklidně pobíhajících cestujících,pozdravil se zvesela s několika letuškami, nechal se s bušícím srdcem unášet těmi netrpělivými pocity života, zmítat tím nepokojným proudem davu až ho zarazil obrázek tváře na nástěnce v hale.
Byl to obličej té dámy,noblesní mladé paní se sluncem ve vlasech.
,,POMOZTE NAJÍT“,stálo tučným písmem nahoře nad fotkami a pod tou její ještě jméno a datum zmizení,strašně dávné datum;a ta fotka i celá tabule byla zalitá v paprscích slunce.
A pak ještě našel mezi všemi těmi tvářemi sám sebe,s vlastním jménem a údaji o rodině,s datem,které bylo o poznání čerstvější.
Stál zaraženě a zíral.
Bylo časné jaro a slunce v tenhle čas rozpouštělo zlaté vlasy po všech podlahách a zdech,až se zdálo jakoby si samo rozpustile vykračovalo s nohama davu.
,,Tři měsíce,“šeptal si Vladimir. ,,Jak rychle jsem zapomněl,“a slunce na obloze se nepřestalo usmívat.
Stačilo vyjít ven a …….jak čistá byla ten den obloha a jak strašně vysoko nad jeho hlavou se klenula,čerstvý vzduch se do něho vlil plnou silou až se mu hlava zatočila a z nebes přitom padal teplý déšť plný krás a smutku,déšť co laská rozbolavělá srdce,cítil se jako omámený a ty neviditelné kapky smáčely jeho tělo,vnitřnosti se svíraly a tetelily v radosti dne….jak strašně vysoko teď melancholicky plula oblaka na cestě ke svým nebeským obzorům.
Našel své auto,staré,zapomenuté klidně stálo a čekalo mezi bílými parkovacími pruhy¨,mezi stovkami jiných aut,beze škod,bez lístků od policie,zatímco si horké slunce prsty hrálo na jeho rozpálených předních sklech.
Čekala ho dlouhá cesta.
Motor se tiše rozpředl,dveře před cestou zacinkaly na rozloučenou,z rádia tóny známých písní
a první zatáčky,první míle,první pozdravy s minulostí.
Pak musel ještě jednou zastavit.
Bylo to jen pár kilometrů od letiště,tak daleko,že mohl stále spatřit jeho ohromné,kouzelné haly a navigační věže,nad kterými ,ve zlatě slunce jarního dopoledne a modři nebes, v průzračném vzduchu stálo několik stříbrných,nablýskaných strojů.
Ani se nehly,nestoupaly,nevzdalovaly se,jen tak v té vzdušné prázdnotě jako ve snu klidně a nenapjatě visely.
Motor si tiše vrčel,kola občas brkla o nerovnosti asfaltových spár,v žaludku svíralo tiché vzrušení,slunce zářilo nad poli a lesy,lidskými příbytky,rozsévalo svůj láskyplný žár do asfaltových cest,zelených luk,šedavé trávy v příkopech mezi špinavými patníky.
Někde v temně hnědých rozoraných polích ještě ležely polštářky posledního sněhu,ale jak míle ubíhaly bylo jich stále méně a pak,když se počaly objevovat známé odbočky, domky, vývěsní štíty hospůdek a restaurací, už si jich vůbec nevšímal.
Zapálil si cigaretu a zaparkoval u kraje cesty.V baru u pultu zvedl sluchátko a vytáčel známé číslo.
,,Ano..?“
,,To sem já miláčku,“na druhém konci se dočkal jen chvíle ticha a potom klapnutí jak jeho žena zavěsila.
,Jak dlouho jsi čekala má milá…..,´napadlo ho.
Nad planetou přibývalo noci , ve které jen vítr zakvílel a motor si tiše broukal do snění před prvními osvětlenými okny.
Krajina červenala,padal na ní tichý smutek,někde si pár dětí ještě hrálo s míčem…..ještě nebylo tak pozdě.
,Děti budou vzhůru a já svoji ženu tiše obejmu….přijedu ze severu…můj dědeček byl odtamtud,odněkud ze Sibiře,z kraje bolesti a věčných zim.Kdyby tenkrát nepřijel,kdyby životu nevládlo tolik náhod….´šeptal si Vladimir a otevřenými okýnky auta mu studený vítr hvízdal ve vlasech.
,Kdyby nebylo tolika náhod a otec mého otce tenkrát nepřijel,co by ve mně dnes zůstalo stejné?´říkal si zase Vladimir cestou mezi temnými lesy,které znal.
,Může být tohle skutečně ten pravý svět,když mu jen náhody vládnou?´
Za zatáčkou se objevil starý rybářský domek,zářil do noci a ta světla se lehce čeřila na hladině rybníku,na vodě rozkrájené dutými stébly rákosu.
,Co mě jen lákalo na osamělosti toho místa,letiště,věčného proudu nepkoje?´ptal se tiše Vladimir.
Teď toužil jen po objetí a žhavých polibcích a veselých očí svých dětí.
Blížil se domů.
Zapomínal.
První dny ho ale vítalo jen ticho a mlčení.Bylo tak smutno a prázdno v jeho duši.
Spal na gauči dole v obývacím pokoji.Děti ho první den ani nepozdravily,jen před spaním,když vycházely po strmém schodišti nahoru do tmy se přes všechny zákazy letmo ohlédly a zkoumavě,mu s nejistými úsměvy hleděly do očí.
Až o pár dnů později si žena přisedla ke stolu a stroze řekla:,,Potřebuješ čas.
Nemusíš ještě chodit do práce,jestli nechceš.“
Poděkoval jí za ty peníze,co mu poslala,když byl na letišti,chtěl jí říct,že je šťastný,že je zpátky,ale když pohlédl do její přísně stažené tváře,už to povědět nedokázal.
Pár dnů se procházel jen tak v polích,někdy poslouchal rádio,večer si zašel na pár piv,aby se pozdravil se sousedy,potom ve sklepě našel stařičký psací stroj.
Další dny se vrátil do práce.
,,Prej si někde celou tu dobu somroval.Na nádraží nebo kde ty vole“,říkali mu ostatní.
,,Myslím,že začnu psát,“sdělil druhý den ženě.
Bylo krásné ráno,po asfaltce před domem jen občas přejelo auto;svěží ,od úsvitu ještě chladný vzduch,na plotně pískala konvice s vroucí vodou a to kafe z ní potom přenádherně vonělo.
Měl na sobě krátké tričko popsané barevnými nápisy,seděl na kuchyňské židli u stolu v prázdné místnosti,zamyšleně vyťukával první slova a za oknem zatím zpívali ptáci.
Ta slova zněla:,,Kdo ví,možná že všechny cesty skutečně vedou do ráje.“
Kromě tohohle vytvořil v několika týdnech ještě pár dalších nepodařených příběhů a zatímco je psal,jeho srdce se počínal zmocňovat smutek a zvláštní stesk přicházející z podivných dálek barvy temné nebeské modři.
Pozdě v noci někdy vstával z postele a jenom v košili s cigaretou mezi prsty se toulal v polích,
aby se v moři zlatých klasů tiše zastavil,zdvihl hlavu,nehnutě pak hleděl na měsíc a vypouštěl kouř tak,jako to tenkrát dělala ona.
,Jako ona?….´
A ráno pak se stejnou otázkou a tichou bolestí v srdci hleděl vysoko nahoru ke zlatému kotouči slunce.Věděl,že o cosi přichází,že ztratil něco,co patřilo jen jemu,něco důvěrně známého,dávného,ztraceného, něco……ale vzpomenout si nedokázal.
Tenkrát začal psát nový román,který začínal slovy:, ,,Kdo ví,možná že všechny cesty skutečně vedou k nebi,“řekla mu kdysi v kavárně letištní haly jedna dáma a ve vlasech jí přitom zářilo slunce.´
A Vladimir věděl,že tentokrát bude to psaní jiné.
Vyťukával slovo za slovem,věta objímala větu,nevnímal křik dětí ani hluk televize z vedlejšího pokoje.
Psal svůj vlastní příběh a venku klidně svítilo slunce a lidé procházeli známým světem a jemu
bylo jen trochu smutno,že tenhle příběh nedožije,když ho končil slovy:,,Jednoho večera vstal ten muž ze své postele a přes skla oken pohlédl ven.V temnotě noci v jeho zahradě,mezi temně zelenými stvoly trávy i v korunách stromů,všude v přírodě kolem něj,tak blízko,že se jich mohl téměř dotknout zářily žhavé hvězdy z mrazivě černých oblaků.
Zíral na ně v němém úžasu,v čarokrásném snu,protože,kdy jindy než ve snech sestupují hvězdy z oblohy dolů na Zem?
Vyšel mezi ně,procházel se v tom žhavém jiskření.Chladné a pálivé,plné krásy noci byly ty malé jiskřičky,co ho škrábaly po kotnících a chytaly se mu do vlasů.Visely i výš nad jeho hlavou,v klenbě nebes a možná ještě dál v kosmických prostorech odkud mohly s láskou a něhou posílat svá hřejivá políbení muži,který se té noci procházel mezi hvězdami.
On potom tiše stoupal do schodů až vyšel úplně nahoru na střechu svého domu a uslyšel ten starý povědomý hlas.
,,Nadešel čas tvého odchodu,nadešla tvá chvíle,musíš si vzpomenout.“
Bylo smutno Vladimirovi a cítil se ztracený a sám,když psal tahle slova a za svými zády ještě zaslechl těžký dech Tunuiatova psa,svého psa.
,,Už se víckrát neuvidíme,“říkala tenkrát dáma tiše pro Měsíčního muže a on jí to snad i uvěřil.
Později ,jednoho slunečného dne ale pohlédl Vladimir k obloze a na ní visel vedle zářivého slunka ještě její věčný,prochladlý druh z temných nocí.
,I tebe jsem ztratil,´říkal Vladimir smutně pro sluneční dámu,ale v časech,které nadešly,zapomněl na její pohledy a znal už zase jen ten horký svit a pak taky trávou zarostlé farmy a úsměvy svých dětí,a dlouhé večery plné veselí a slova a stárnutí a to odpoledne na louce,kde seděl se svými přáteli a byli tam tak strašně,strašně dlouho a cítili se tak krásně.
Na to,co bylo, už nevzpomínal.
Snad jenom tehdy, když otevřel svou první knihu a začetl se do posledních slov, které mu tak tiše a smutně připomínaly cosi,co kdysi dávno bylo,co kdysi dávno mohlo být.
,,Pak se objevil Toornarsuk,Tunuiutův pán, a máchl rukou a ze tmy odkryl zlatem planoucí saně a před nimi dvanáct šedobílých psů.Muži stačil jediný pohyb,gesto a ty saně i ti psi se zvedly a spolu s ním se vyřítily vzhůru,vysoko k nebeským výšinám,na dlouhou divokou jízdu k jeho měsíčnímu království.
Cestou ho po těle hřály hvězdy a všude byl takový božský klid,jen sípavý dech psů se rozléhal po nebesích a míjeli kosmickou horu a na ní její čarodějnou,děsivou paní,chtěl dojet až k ní a zastavit,ale hvězdná opona se raději zatáhla a místo ní se zase všude objevili načechrané chuchvalce vesmírných mlhovin,všude to krásné všeobjímající ticho a domov blíž a blíž,tak strašně blízko a ještě ten mrazivě chladný vzduch jiskřící ve tváři toho člověka,který věděl,že z bezpočtu všech,zlých i kouzelných,nekonečně dlouhých i nemilosrdně brzo končících, zbaběle prázdných i těch plných,bolestivých,nešťastných,nezměrně krásných cest života,existuje jen jedna jediná skutečná cesta pro Měsíčního muže.“
Fin |
|
|
