|
|
|
Zeme a hvezdy II Autor: B.B.CERV () - publikováno 15.1.2001 (21:12:16), v časopise 17.1.2001
|
| |
Zkoušel se dostat ven.Vydrápal se ke klice,zatahal,zatlačil do dveří. Proč.Jen proč.Tady.Zrovna tady na letišti někde uprostřed země,“litoval se a v uších mu pískalo.Cítil se zvláštně, měl divné nutkání se ptát……a vzpomínat.Ale…….už ani nevěděl co to slova znamenají. Pak si ale vzpomněl.Vzpomněl si na letadla a ta rudá oblaka,a to i přesto že cítil,že právě tohle není,že to nemůže být ono. Vzpomínal. Viděl všechna ta letadla,jejich stříbřitá a lesklá těla,viděl rudé slunce nad obzorem stát,viděl probleskovat jeho svit v okýncích strojů vysoko nad zemí,viděl betonové plochy runwaye;bez trávníků jen ta cementová šeď a elegantní tvary,křídla a burácení motorů.
Tak nějak takhle asi vzpomínal Vladimir v ten čas, kdy tmě vládla jen barva krve a věčné zapomnění.
A v té rudi nejrudější zdála se ta mřížka kanálu,jeho zvratky špinavá a temná….., Ďábel,ten pes za smetákem zas jen fuňí´…….Lákala ho k sobě,do sebe,jako láká brána cestou ven,cítil se zvláštně ,plný energie,špinavý.
Tma ho zakryla svým neprůhledným hávem,když se prsty obemkly kolem železných příček odtokové mříže a trhly,aby se ta s hlasitým,řvavým zařinčením odkulila kamsi do rohu a pak roztančená jako káča pomalu ulehla zpátky na tvrdou zem. Vladimirovi se rozbušilo srdce,všechno v místnosti rázem ožilo,ta rudá záře ještě zesílila,všude jen její třpyt a jeho hlava plná přeludů,dech toho psa a tlakem krve ztvrdlé žíly, krve jeho srdce…..padl k zemi,snad omdlel a nebo jenom spal.
A zase ten starý svět,klobouček a do něho padají cinkavé mince,třpytivé milodary,černý klobouček ze špinavé hlavy;sotva se rozednělo a on už zase seděl tam,v hale,na letišti,seděl a děkoval a i na něj,stejně jak na krajinu za sklem padaly oblaka jako šedé,těžké chmury Nového světa. Seděl a děkoval,mlčel,byl rád,že zapomíná,že si sebou své staré dny nenosí,že nemusí už tápat a hledat odpovědi třeba nato,co viděl v kumbálu pod mřížkou,skrz rudé mlhy, že nemusí myslet na to,co bylo kdysi před tím než přišel na tohle místo,do tohoto světa….., a proč sem vůbec přicházel…. a na prázdnotu světa… a on sem přece přijít musel,protože jistě nežil jenom zde. ,Ano,ano…byly i jiné časy,´šeptal si pro sebe ten,kterému říkali,na kterého šeptali ,,Měsíční pane,udělej krok dál.“ Krok,plátěné nohavice a v klobouku mince zacinkají. ,,Měsíční pane,“říkali mu taky lidé z letiště. A zase mu dávali zbytky z pultů,housky a karbanátky a pizzy a zeleninové saláty,když se blížili z bezpečnostního ,mrkali na něj a nebo mávali a nahlas volali:,,Hej měsíční muži!“to asi proto že tak rád hledíval přes orosená skla tam nahoru do tváře luny,a nebo snad pro ty noci,kdy ze sna vstával a nepřítomně se toulal mezi nic nechápajícími hosty letiště. ,,Kam patříš,kam patříš?“šeptaly,ptaly se všechny hlasy v rudé tmě a později ještě tam nahoře pod hvězdami.Od těch chvil je slýchal skoro denně,nerozuměl jim,někdy ho trápily,jen těžko se s nimi vyrovnával,ale necítil se na dně a potom….potom jednoho slunečného odpoledne potkal dámu.
Pozvala ho k sobě ke stolu,pila horkou kávu a usmívala se,měla krásné šaty. ,,Víš kdo to byl,kdo to byl?“ ,Bože,proč jen se pořád tak usmívala?´ A kývala hlavou,pomrkávala tak strašně dlouhýma řasama,měla rty od rtěnky červené a říkala jima:,,Dáte si něco se mnou,že?“ Seděla,vyptávala se,za hlavou,za tělem jen obří skla a nekonečné míle betonu a polí,modrou oblohu a zlato slunce a pár časně jarních oblaků. Seděla,vyptávala se,,jak hluboko jen se ho dotýkala,byl to skoro výsměch a jeho,ač ta slova bolela,vytrhávala z pochmurného dne jeho duše tak jakoby ho prováděla jasným světlem oblohy, modrým vzduchem plným krásy a uvolnění. Byl to skoro výsměch. ,,Vy máte děti,že?“ptala se a Vladimir jen cosi zakoktal. ,,A ženu a dům.Jste Američan,nejste Rus,nemáte přízvuk,že ne?“a smála se. ,,A auto na parkovišti před letištěm.“ ……………………………………. Zadíval se do oken,cítil snad i zaslechl jak venku duje studený a divoký jarní vítr,jeho tělem jako by proudil stejný chlad a jemu přitom bylo lehce a přenádherně. Ona měla dlouhou cigaretu a špičku z leštěného dřeva a když vyfoukla kouř,vypadala jako krásná paní z dávno zašlých dob. ,,Jak je svět dnes jiný,že?“povzdychla si. ,,Asi jste je moc nemiloval,“dodala ještě,ale neznělo to jen soustrastně,byla v tom snad i trocha pátravosti. ,,Vaše žena,děti,….ale necítil jste se tak zle,když jste se den co den vracel z práce domů. Měli vás docela rádi…..i vaši kolegové……vaše žena,“slyšel v tom přívalu hypnotických slov,když pomalu přestával vnímat smysl těch vláčných zvuků,tak zvláštně známých vět a nechával se raději unášet rytmem a obrazy a taky vůní toho vytržení,sluncem co jí rázem zazářilo ve vlasech,tou podivuhodnou melodií možných světů a citů,na které už dávno zapomněl a potom v tom proudu schované mezi slovy propluly také fragmenty té dlouhé temné noci. ,,Jsem Tunuiat.Vidíš svou Zemi?“ a před ním v temnotě vesmíru visela divná modrá planeta. ,,Nikdo se nikdy nedozví jak naše spojení se životem končí.Kdy ještě stojíme nohama pevně na své Zemi,a kdy už otvírá své nekonečné brány druhý svět. ……..Jsem Tunuiat a tohle je pevnost slunečního svitu,tvá zem.Tvoje pevnina noci“ ,,A ti psi?“ ,,Ano,i ti jsou tvoji.Vždycky ti patřili,nevzpomínáš si?“
,,Zamyslel jste se,“řekla dáma a vypustila malý,roztomilý obláček kouře. ……………………………………………………………………………… ,,Ne,ne, zas tak moc je všechny nemilujete.Ne tak moc,“usmála se: ,,Víte,když jsem byla malá měla jsem takový zvláštní sen……Víte,zapomínáme na své mýty.Ale kdo ví možná,že se i ty jednou vyplní a s nimi i všechny naše sny,nemyslíte?“řekla a ve zlatých vlasech ji zářilo slunce. ,,Poetické.“ ,,Poetické.No vidíte,už se učíte.Choval jste se tu prý občas pěkně nesnesitelně,“usmála se dáma.
,,Sny……Kdo ví,možná,že všechny cesty vedou do ráje ,kde se všechny sny naplní, vy třeba budete sedět někde na louce,se svými známými a bavit se s nimi až do skonání světa a nad obzorem bude viset slunce,“usmála se ještě dáma:,,Jak se vám to zdá?“ ,,No víte….“ ,,Ale jistě,zapomínáte.Máte své vlastní myšlenky,že?“ ,,Zdá se mi,že vás odněkud znám,“řekl jí a potom všemi póry,co jich na svém těle měl ucítil to odpoledne,ucítil i vůni léta,všiml si proužků dýmu vznášejících se nad stolem,přírody a zlatého slunce za těmi obrovskými skly,odletové tabule;tak zvláštní klid zasáhl jeho duši, všude jen hluk a shon. ,,Nechtěl byste se někdy vrátit?“ ,,Kam?“zeptal se a jaro co s nimi až do teď sedělo se raději zvedlo a odsedlo si k vedlejšímu stolu. ,,My dva už se znovu potkat nemůžeme,“řekla a potom bylo ticho. Za chvíli se zvedla,do ruky vzala svou tašku a zapojila se do fronty na odbavení. Chvíli jen tak seděl,pak se zvedl i on a ještě jednou ji vyhledal v houfu cestujících. ,,Co byste ještě chtěl?“zvedla k němu své modré oči.
Ještě mnohokrát musel klopit zrak před cizími lidmi;sedět na chladné zemi,když musel čekat na drobné centy a dolarové bankovky,mnohokrát musel utíkat,když se někde v davu objevili muži z bezpečnostní tak často skrývající svou pravou totožnost ,svou příslušnost k místní spravedlnosti pod civilními košilemi. Měl štěstí.Vždycky ho někdo varoval.Prodavačky z deli,číšníci s kávou ze StarDustu, pomrkávající obsluha Pizza Hutu, McDonaldovy ohvězněné studentky. Schovával se v tom starém kamrlíku u Selmy,kde to páchlo chemií a usedlými splašky,kde to neměl rád,kde ho jednou chytila za ruku a říkala ,,Ale no tak,známe to přece oba…,“ schovával se po záchodcích,zadních chodbách letištního terminálu v hukotu větráků a burácení vzlétajících strojů,schovával se v hlučícím klokotu přebarveného davu,s nímž se tak často srážel v nepokojných nocích snění,kdy vstával bez procitnutí a rozcuchaný v šatech na spaní potkával všechny ty lidi znovu,aniž by o tom sebeméně tušil. Ještě mnohokrát musel klopit zrak,aby nikdo z cizích nemohl poznat vzpomínky,co se tam dole,pod jeho zavřenými víčky míhaly. Aby nikdo nepoznal……Byla to zvláštní potřeba muže,který se tak nekonečně často cítil jako jediný živý z téhle planety. Jednoho dne potom v doprovodu dvou bezpečáků spatřil ji,svou ženu.Hrozně zestárla,musel to být strašně dlouhý čas,co tady žil. Hleděla na něj,smutně a přísně si prohlížela jeho neholenou tvář,špinavé šaty,klobouček s nikláky;snad ani věřit nechtěla a on tam nemohl zůstat a jen tak sedět,nemohl jí hledět do očí,neměl co by jí říkal,musel se zvednout a odejít. A nebyl to dobrý pocit,když starý svět protrhl své hráze a řítil se zpátky k němu. A ona v něm taky probudila vzpomínky,které se mu nelíbily.Výčitky a před očima obrazy vlastních dětí. Co jen ho nutilo vracet se k tomu zpátky? Co teď tak svíralo jeho vnitřnosti?
,,Teď ne,ne,“říkal dost nahlas na to,aby se za ním lidé otáčeli.
será continuar |
|
|