|
Podařilo se posbírat velmi reprezentativní výběr prvních básnických pokusů autorů, které dobře znáte z Totemu. Někdy je srovnání s jejich současnou tvorbou opravdu zajímavé :o)
Autoři poslali své výtvory někdy i s krátkým komentářem o tom, jak vznikaly. Jak jsem koupila, tak prodávám!
Lei
Asi vás zklamu příběhem, jak báseň vznikla, neboť jsme na gymplu kdysi dávno měli napsat na češtinu villonskou baladu, takže jsem musel - i když mě poezie tenkrát nějak nebrala.
Den zhýralého snílka
Jednoho dne rána brzy vstal
a přemýšlel, co má se díti
myšlenky na práci se předem vzdal
rozhodl se začít radši píti
a na louku uleh v kvítí
krásný svěží den to byl
potřebu neměl obličej si mýti
a tak jen pil a pil
První láhev v ruku vzal
a počal z ní do sklenice líti
na hlavu si klobouk dal
ach, to slunce strašně svítí
tu začal v duši lehko míti
na vrcholu blaha potom byl
je to krásné ve dne sníti
a tak jen pil a pil
Ač však chladný vítr vál
zdál se trochu omámený býti
Žaludek nestálým se stal
a chtěl před sluncem se skrýti
když v něm něco začlo hníti
tak uběhlo mu pár krušných chvil
je to úděl bídný život žíti
a tak jen pil a pil
Proč by i v noci nemoh bdíti
když měl pořád dosti sil
co zákon káže je třeba ctíti
a tak jen pil a pil
Adina
Já tu svojí složila asi v deseti letech a už fakt nevím, co hluboce filosofickýho jsem tím chtěla vyjádřit, ale fakt je, že jsem to po letech našla založený v knížce s receptama.
Jak turista na výletě
žije motýl v tomto světě.
Jak turista na výletě
nežije si nikdo,
jen motýlí křídlo.
Naty
No jo, tak jo. To jsem opouštěla po třech měsících nemocnici:
Milá paní doktorko, už se loučím s vámi,
bylo mi tu dobře s kamarádkami.
Možná už se s vámi nikdy neshledám,
proto vám všem nyní pozdravení dám.
Abych nebyla za úplnýho blbce, připomínám, že je to z roku 1955. Vzpomněla jsem si na jeden text k taneční písničce, který jsem psala někdy mezi 16 a 17-tým rokem. Není ani tak zajímavý obsahem, jako způsobem, jak vznikal. Moje tehdejší, ještě! platonická láska, kromě toho, že se učil operní zpěv, kterým se dnes živí, hrál a zpíval v takové malé amatérské taneční kapele a taky komponoval. Vzhlem k tomu, že jsem samozřejmě už tehdy své lásky častovala verši, požádal mě, abych mu napsala text k čerstvě zkomponované rumbě. Už nevím, proč jsme se tenkrát nemohli hned sejít, ale text potřeboval do druhého dne, a tak mi tu melodii jen přehrával na piáno do telefonu. Asi dvakrát. Nemohla jsem si ji pamatovat, tak jsem si dělala čárky. Dlouhá nota - dlouhá čárka, krátký tón - krátká. Asi za dvě hodiny jsem mu telefonovala text. Teď mi teprve dochází, že to byl vlastně nadlouho jediný můj text, který se dočkal veřejné prezentace.
Rumba
Nad hladinou píseň zní,
kterou vzal jsem vlnám,
spoutané moře v ní
nabízím vám.
Znám rytmus letních nocí,
jenom já smím ho znát,
spoutané v písni mé
moře vám na dlani chci dát.
Sám píseň moře já znám,
tiše v ní vlna stříbrná zní,
jen vítr přání mé znal,
noty písně on vzal
vlně, s kterou si hrál.
A proto píseň svou mám,
kterou znám jen já sám,
spoutané v písni mé
moře vám na dlani jak slzu podávám.
A ještě jedna “stařina”:
Perličky na dně
1962
Miluju mokrý kabáty
za dešťů
ve kterých něco hoří
lehnu si na nábřeží
úplná cikánka
a nebudu muset hledat
perličky na dně
protože jich budu mít
jako skleněnejch cingrlátek
A můj pradědeček
byl čistokrevnej
Turek a mohamedán
Slyšíš?!
Myslíš si, že jsem civilizovaná?!
tak mě neurážej, jo!
Ty intelektuále!
Co si vo mně myslíš?
Bože milosrdnej
proč všichni moji předkové
nebyli Turci a mohamedáni?
Proč umím číst v životě tohodle světa?
Proč při tom nemůžu bejt bez toho nábřeží
a proč ke mně mluví současné umění?
Ne, proč je?
PROČ JE?
Proč tohle všechno vůbec je?
Jakoby nestačil déšť
a mokrý patníky
a bubínky s penízkama
co tančej za nocí
a malý haranti
a muži s potetovanejma prsama
který podávaj svý ženě cigaretu
když kojí dítě
a milujou se s ní, i když je dusno k rozpukání
Proč je tu všechno ostatní?
Proč naši předci nebyli jen cikáni
ale taky Einsteinové?
Proč nám k životu nestačej dvoje peřiny
a záclony na okna
široký metr dvacet?
Proč musíme hledat
perličky
na dně!?!
Zora Šimůnková
cca 1976, recitováno na školní akademii
Zkamenělý potůček
Černokněžník vaří – čáry máry –
z kotlíku stoupají ohnivé páry.
Když ty čáry uvařil /usmažené/,
začaroval potok od pramene.
Potůček nebublá, zkameněl celý…
Lidé mu říkají Oněmělý.
RadimP
Dlouho jsem doma hledal a nakonec mezi zapovězenými rukopisy epos o skřivanovi nalezl ;oD Tudíž se ujistěte, že jste dobře připoutaní, že máte nablízku kompetentní lékařský dozor a radši skousněte něco mezi zuby, ať nepřijdete o jazyk, protože tohle - tohle je DRSNÝ!!! :o)))
Epos o skřivanovi
Za obzor zašlo zívající slunce,
svá temná slova do tváře mi vmetla noc.
Žal utopil jsem v malé lesní tůňce
a konejšivý spánek přišel na pomoc.
O dávných dobách se mi zdálo,
kdy skřivan pěl a jemu vítr hrál.
V tom temném, hustém nočním šeru
mu křídla klesla a on už nepovstal.
A bylo mi ho líto, říkám bez posměchu,
jak rozdával své trylky ostatním.
Vystlal jsem mu kolébku z mechu
a uložil ho v milosrdný stín.
A on mi za to zpíval o dalekých zemích,
nad hlavou černé nebe, pod ní měkký mech,
kde stromy korunou chodí v blankytných nebích
a dívky krásné jsou, až se tají dech.
A zpíval dál, ach, jak vyprávět uměl –
až vřesy plakaly a já se pousmál –
o zemích z obrazů zapomenutých mistrů
a o zemi, kde vládl moudrý král.
Ten král byl hodný, tak to bývá přeci,
a čtyři sličné dcery měl.
Skřivana mého v lesklé zlaté kleci -
ten každý večer radostně mu pěl.
Král začal stárnout, na mou věru,
už velmi starý král to byl.
Když provdal i poslední dceru,
skřivan ho náhle tiše oslovil:
,,Můj králi, prosím, pusť mne z dvířek zlatých,
nech letět mne, kam vítr bude vát.
Chci spatřit tváře ptáčat milovaných
a vrátím se, kdy jen si budeš přát."
Král zasmušil se, svěsil smutně hlavu,
jak víme, byl to hodný král,
jenž skřivana, pěvce maličkého
nade vše zlato miloval.
,,Bránit ti nesmím, příteli milovaný,
jen leť, kde svoje dítka máš."
A skřivan na to: ,,Znejmilejší králi,
než přijde jaro, zas mne uvítáš."
A když to řekl, vzlétl skřivan šťastně
a v svěžím vzduchu se jásavě třepotal.
Starý král mlčky povstal z trůnu
a zlatým oknem s pláčem zamával.
A přišlo jaro, potom druhé, vpravdě:
přišlo už mnoho jar.
Král den co den se díval zlatým oknem
aby skřivana s láskou uvítal.
Až jedenkrát se k oknu nepostavil,
ubohý starý, hodný král.
Žal zavřel mu oči a bílé květy
plakaly hořce, když v nich umíral.
A toho dne se vrátil skřivan
a těšil se, že krále spatří zas.
Když viděl v zemi bol, tu ulekl se
a květů se strachem se otázal:
,,Co stalo se? Proč truchlíte tu?"
,,Ty nevíš? Vždyť zemřel starý král!"
A skřivan ulét´, ulét´ s teskem v srdci,
ulétl tam, kde sníh už tál.
V tom tklivém, hustém nočním šeru
mu křídla klesla a on už nepovstal.
no-next
Na uplně první básničku už si nevzpomínám. pravděpodobně to bylo něco jako
Můj brácha je hovado,
jo a jo a jo!
je to velký hovado,
jo, to je. to jo!
Tipuju to tak na šestou třídu na základce, to je člověku něco kolem dvanácti, čili rok 95. Názor na bráchu jsem změnil a stejně tak jsem změnil i postoj k básničkám. Pak jsem někdy v prváku na gymplu objevil plakát na soutěž na www.nuda.cz a napsal jsem tam něco o saxaně (rok 98). Bohužel to už nikde nemám uložený, takže z toho ani nemůžu nic citovat. Do školní soutěže jsem napsal něco o euthanasii (měl jsem dobrý pocity, co?:o)) to ale uložený taky nemám. První uložená básnička je
Podzim
Slunce ti do vlasů
vplétá melodii
loučících se vlaštovek
Oblohu křižuje
hejno barevných
papírových draků
Ve tvých očích
zrcadlí se krása
vzkvetlých podzimek
Ruce hladí
chladný závan
bramborového ohně
A nohy přeskakují
jásající koberec
zimních pošťáků
A tam,
na těle,
tam příjemný je podzim.
- jedu to z hlavy, takže jsem možná něco vynechal, každopádně to vypadalo nějak podobně. Jo a seděla o dvě řady přede mnou - má nejlepší kamarádka dodnes. A básničky jí píšu pořád - naposled Řeka - už jako no-next. To byl druhák na gymplu - rok 99.
Jo a ještě si vzpomínám na jeden školní úkol. Měli jsme napsat něco o písmenku z abecedy.
Ó je svět
který nikde nekončí stále je
a s námi se plahočí
prochází se s tebou
doprovázen mnou
mokrou noční travou
jdeme za sebou.
Ó je svět
co nemá nikde konce
stále je
i ve snu bijí zvonce.
Když starý zvonec přejde v prach
mladá krev ho nahradí
proto nemám žádný strach
že tma svět zaplaví.
a bylo mi vyčiněno, že to neni to, co bejt mělo. Bylo to moc básničkovský :o)
Skafloc
Zde je má prvotina. K jejímu vzniku: v sedmé třídě ZŠ začala naše spolužačka (nyní folková zpěvačka) Martina Trchová vdávat třídní časopis. Pocítil jsem prvotvní šimrání básnického slova a nacházeje se zrovna v dekadentním období 13. roku věku, zplodil jsem asi toto:
Člověk je hnusný zvíře,
člověk je odpornej tvor,
umí jen vykrádat spíže,
kudy jde, rozsévá mor.
Člověk je velký zklamání
co příroda světu dala,
kam vkročí, tam smrt zavání,
civilizace si všechno vzala.
Začaly umírat stromy,
přestal se zelenat svět,
všude jen panelový domy
každej chce bejt doktor věd.
A každej by jen prachy
a z přírody nic víc,
však třeste se strachy,
smrt už nám jde vstříc.
Dommi
Napsala jsem ji 4.května 2001, což není tak dávno (aspoň je vidět, jak jsem se teď vypracovala ;-)))) Sice to není úplně první, ale ty jsou všechny o velkých zklamáních z "velkých" lásek a to je nuda.
A jak vznikla? jednoduše. Byla bouřka (a já se bouřek šíleně bojím! možná taky proto, že jsem se za bouřky narodila ;-) Byla jsem zalezlá pod peřinou s baterkou a psala tuhle šílenost.
Bouřka
Venku teď leje
a mě se srst chvěje.
Blesky bijou do očí,
mě se zvedá obočí.
Z bouřky já mám strach,
srdce bije na poplach.
Těžko se usíná,
když bouře začíná.
A tak sedím na posteli,
v jedenáct a moc se bojím.
V jednu chvíli světlo jako ve dne,
z postele mě to okamžitě zvedne.
Příroda si zahrává,
kapkami vody zahrádky zalévá.
Nač dělat tolik tyátru,
kvůli jednomu naddrženému mraku.
Taky se potřebuje nějak vybít
a všechno ze sebe vylít.
Nic netrvá věčně,
tak už snad usnu. Konečně.
ouvej
Reálie: stoka s rmutem ze šachty Stonava, s malebným názvem Stonávka. Voda tak hutná, že zdechliny albatrosů a racků byly v té vodě na věky mumifikovány. Tolik k dravým vlnám. Tam vodu nezčeřila ani vichřice.
Dravé vlny, dravé vlny
Odneste mě pryč, jen pryč
V hlavě prázdno
Víc už nic
Kromě toho šumění
Kromě toho řevu
Jež tě uspí na vlnách
Spí, můj sebevrahu.
Spi, můj sebevrahu.
Další báseň byla dokonce zhudebněna. Přistihla jsem svou mladší dceru, jak tuhle hrůzu zpívá pištivým hláskem mému vnukovi. Myslím, že nějak předělávala koncovky.
Spi má malá
Zavři očka
Svěř svou hlavu polštářku
A strýček sen ti zas poví
Hezkou pohádku
Budeš krásná princezna
Budeš prince míti
A zlá krutá carevna
Ti nesmí ublížiti
Budeš míti maminku
Maminka se vrátí
Bude míti holčinku
Bude jí zpívati: Spi má malá, zavři očka...
a tak dál dokola.
malykuba01
já vlastně píšu snad jenom prvotiny:))
Každý muž jednou potká svou ”osudovou” ženu, Lásku. Bohužel ne vždy v pravý čas a na pravém místě…
V kresleném vtipu
při čekání
se z pána stane sněhulák
s kytičkou v ruce.
Pod Měsícem a hodinami
nedočkal se své milé. Však
(dík Autorově fantazii)
z pointy kdybych vzor si vzal,
udělal bych to také tak.
A byl bych vzorný sněhulák
úměrně naší perspektivě
zmenšoval bych se všelijak
až bych se vešel pod piják.
Pak těšil bych se tesknosnivě
na tvoje dlaně,
až mě zvednou
a postaví před kalendář
na místo mezi vázičkou a reprobednou
odkud bych denně aspoň jednou
zahlédl Tvoji Tvář.
A trochu bych se přitom bál
že přehlédneš mě.
Co trochu!!!
Při představě té bych přímo tál
a protože bych nebyl z ledu
svůj konec předpovědět nedovedu.
Leč
i to by stálo za naději,
že někdy, při velikém splínu,
mě zvedneš jemně z desky stolu
a pochováš mě na svém klínu.
blondýna
tady máte jeden příspěvek asi z mých patnácti let:-)
v poloprázdné kavárně
nad malým šálkem kávy
ukolébána stěží slyšitelnou hudbou
sním svůj malý velký sen
ubytuji se v malém hotýlku
pokoj ten nemá přistýlku
a nikým nerušena
naslouchám jak šumí Seina
z rozjímání vytrhne mě hlas
madmoiselle Jean-Paul volá vás
v pět večer u Maxima
propadám panice
chci sáhnout po klice...
a pak přemýšlím jak přijít oděna
tu starost přenechám povolanějšímu
navštívím salón u Diorů
a zatím co mi berou míru na večení róbu
sleduji jak se zde ženy líčí
a který parfém bude lepší
zda Chanel č. 5
nebo něco od Niny Ricci
načesaná vyběhnu do víru velkoměsta
Paříž v podvečerním šeru
jako by byla z lineckého těsta
taková jemná dívčí
pěšky jít to se mi příčí
elegantním gestem přivolám taxíka
podlehnu kouzlu sympatického chlapíka
kam to bude madam?
do Boulognesského lesíka
nebo jen do bia?
omyl pane
dnes večeřím u Maxima!
Jean-Paul mě vítá u dveří
kde jsi se zdržela?
čekáme s večeří!
tak se pohodlně usaď a ber si
já na to: Mérci
a pak mě bude učit louskat ústřice
po pár doušcích Cható neuve du pappe (nevim jak se to píše)
oznámím Paulovi že jsem z toho tady paf
nu milý Paule Belmondo
až přijedeš k nám do Čech tak tě pozvu na Rondo
po dobré večeři
až se sešeří
v ulicích přemýšlím
co vše jsem ještě měla stihnout a co projít
navštívit Louvre
a letní restaurant
ano ten o kterém psával pan Maupassant...
ach Paříži
kdybys byla Akropolí
na rozloučenou zvolala bych Adieu!
ty máš však ve svém srdci Saint-Germain bulvár
a tak šeptám: Ou revoir!
za okny kavárny přestalo pršet
já dopíjím vychladlou kávu
a dojídám dort
s pařížskou šlehačkou
Cum-ley
vzpomněla jsem si na svou první rebelskou báseň, bylo mi dvanáct...
Mládeži nepřístupno
Všude je nekonečný prostor.
Cítíme volnost? Ne!
Všude je nekonečný prostor,
náš má však přesné hranice.
Proč čteme tajně erotické romány
schoulení v budce s nápisem WC?!?
quentinbubakoff
chichi...to jsem napsal asi ve 12, když jsem poprvý zjistil, že přece jen budu muset na tu vojnu jít...
válka, to je strašný upír
staví mladé kluky v špalír
rabako
Moje první báseň z 10.ledna 2000
Vypnutý mozek
Jdu spát a myslím na to,
co asi děláš ty.
Možná, že se ještě učíš, meješ, steleš
nebo stahuješ rolety?
Napadaj mě divný věci,
mohla bych psát do rána,
zejtra ve škole by to bylo hustý
a nebo taky flákárna.
Je to risk nespat v noci,
kdy se to má,
ale je to větší vzrůšo -
poslouchat svět vzhůru nohama.
Ve dne spát a v noci psát,
to by se mi líbilo.
Ale tak to asi nepůjde,
co by ze mě bylo?
Jau - bolí to cpát další kecy do hlavy,
je tam už málo místa
a mozek hlásí :
Mě to nebaví!
Copak se tě na to někdo ptal?
Jestli chceš , tak spi,
a neotravuj dál.
Mozek vypnul a
to je velká chyba
Ted to bude básnička jak od debila.
Doufám ale, že úspěch bude veliký,
všichni maj svý mouchy
a jsou na ně zvyklý...
Newton
(jedna z prvních...)
Nezlob se na mne - že se nezlobíš?
Víš, uslyšíš teď, že mám v srdci skrýš.
Ta skrýš je celá, celá pro Tebe,
patříš tam jako hvězda na nebe
Vracíš se zpátky - můžeš bez ptaní,
své vyznání Ti dávám na dlani.
Bojím se trochu, že se probudím
a strach mám taky, že já nejsem tím,
koho bys ráda tolik chtěla mít.
Tak, že se mýlím řekni - ať mám klid.
Snad přesvědčíš mě - řekneš: Mám tě ráda
a neuvidím naději jak padá...
Víš, je mi krásně, když smím s Tebou být
a o všem možném mluvit - nemluvit.
Ty chvilky s Tebou, to je pro mě lék
a tak Ti říkám: Dej mi polibek
Yfča
Vytrženo z deňýčku I.
Mnohé z nás tu a tam napadne zajímavá myšlenka, o níž se domníváme, že by měla být zapsána a případně i převedena do nějakého literárního útvaru. I mne občas poceluje múza. Někdy je to polibek zuřivý, který mne vytrhne ze sna, jindy se múza jenom lehce dotkne mého tvůrčího pera a zase zmizí (raději bych měla napsat klávesnice, protože poslední dobou tužku a papír téměř nepoužívám). Před mnoha a mnoha lety jsem s sebou neustále nosila notýsek, do něhož jsem si pečlivě zapisovala myšlenky, z nichž se mi občas podařilo vykouzlit dílko povedené i méně zdařilé. Když jsem chodila do sedmé třídy, zdál se mi téměř hororový sen, během něhož jsem se ocitla na hřbitově u hrobu své maminky. Vzbudila jsem se hrůzou a nemohla jsem znovu usnout. A v tom okamžiku mi múza vlepila hubanec, až to mlasklo. Popadla jsem papír, který ležel na nočním stolku a za světla lampičky jsem začala psát:
Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Mrtvá v rakvi ležíš
stejně jako Ježíš.
Se slzami v očích jsem si čerstvé veledílo polohlasně přečetla. Líbilo se mi. Napadlo mne, že bych mohla přidat další strofy ve stejně tragickém duchu a ráno se pochlubit své rodičce. Dokonce jsem jí hodlala oznámit, že ty krásné verše jednou nechám vytesat na její náhrobek. Asi deset minut jsem přemítala nad tím, jak pokračovat. Potom jsem škrtla poslední dva řádky a báseň jsem dokončila:
Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Ale v jiné podobě
když už je po tobě.
U snídaně jsem verše procítěně zarecitovala. Maminka mi (naprosto necitelně) vyťala záhlavec a dva dny se mnou nemluvila. Od té doby nechávám noční geniální myšlenky raději odplout na vlnách snění.
Lyryk
Obrázek
Cesta podzimem je melodie pro takty míjejících stromů
a ty tu tou hudbou pobíháš s přestárlou kresbou
ustaraných pomerančů
Pod kůrou spadaná koketní slovíčka
z demolic bytů utajených citů
zpřetrhané urovnané vzpomínané kořínky pře
Probíráš přestárlé kresby a lžeš listopad v Tripolisu
nesněží neprší nikdo nás nestřeží
jen rychlé kroky ušlapaly louky
Snad že ses vrátila tím’s ten strach skončila
a mně žárovka přiznám spálila zbytek myšlenek
zas průhlednou bublinkou vidět tě tak malinkou
Stránky skic trhala‘s trhala na střepy
jak snadno jsi pak spala a zamykala vzdor pro moc vět
nějak snadno jsem pak spal
Zatím jsi slepila do kamen zavřela
bezbranné tvářičky kytiček hrozivě severních
s paprsky myšlenek ironicky důvěrných úspěchů utíkání
Zapomněla
Zapomněla sis u mne na chviličku
Děravou levou rukavičku
Sen rozpitý průnik
Stále zavřenou učebnici
A velkou geometrickou náušnici
Zapomněla sis u mne v rychlosti
Své malé něžné zvyklosti
Někdy dala’s mi
Pastelku s papírem kde bylo ti pět
Byt to tvůj polibek o pár let zpět
Zapomněla sis u mne na chviličku
Sešitou levou rukavičku
Jen rozpitý průnik
Mockrát přečtenou početnici
A v koutě hozenou pohlednici
Zapomněla sis u mne nezvykle předem
Na mysli hořké mandle byly mi jedem
Tak proč teď hned
Zásuvky dnem vzhůru otáčím
Když zapomněl jsem tvoje jméno...?
Monty
Jedna z mých nejranějších básní pochází z doby, kdy mi bylo 5 let. Je to vlastně pokračování lidové balady "Mámo táto, v komoře je myš". Vepsala jsem ji neumělým dětským písmem pod originál a zní:
Myši to jsou potvory
protože je zalili.
Zalili je mlíkem
protože je víkend.
Kelly
Když jsem přišla na Totem, hrozně mě rozčilovaly ty věčné básničky o lásce, i rozhodla jsem se všem ukázat, co je to ta poézie :o)
Píseň uklízečky
Bóže,
zas mě otravujou
s těma jejich básněma,
dokolečka vyzpěvujou,
jak je láska nádherná,
mně na plotně bublá guláš,
starej věčně v hospodě.
Džíny shodí - stará tumáš,
praní, to je na tobě.
Láska, krása - jenom slova,
to není nic pro mě.
Já mám starost, jestli zbývá
trocha peněz v domě!
Psisko štěká, dítě vřeští
až se ježí chloupky,
v uších duní, hlava třeští -
snad mu rostou zoubky?
Děcko zmlklo, konec křiku,
nebolí už dáseň,
manžel usnul.
Chvilka klidu -
to je u mě BÁSEŇ!
| 
