POUTNÍK
Začínalo se stmívat. Unavený Poutník usedl pod stoletý strom a skryl těžkou hlavu do dlaní. Po chvíli za sebou uslyšel zvláštní šumění. Otočil se a uviděl, že není sám.
„Kde ses tu vzal?“ zeptal se Muže, který seděl za jeho zády. Ten jen mlčky pokrčil rameny. Zmatený Poutník si jej zvědavě prohlédl. „Odkud jsi přišel?“
„Ze stejné strany jako ty.“
„A kam směřuješ?“
„Jdu tam, kam ty.“
„Mluvíš dost podivně. Znám tě? Kdo jsi?“
„Já jsem ty.“
Druhý den se vydali na cestu společně. Zanedlouho dorazili k branám velkého města. Vešli dovnitř a procházeli dlouhou ulicí. Poutník zvedl hlavu a nemohl odtrhnout oči od vysokých bohatě zdobených domů. Když se vzpamatoval, ohlédl se po Muži. Ten se na rohu ulice skláněl nad slepým žebrákem a podával mu klajíc chleba.
Pokračovali v cestě. Poutník si všiml malého dítěte, které sedělo na zemi a plakalo. Přemýšlel, jak by mu mohl pomoci. Najednou za sebou uslyšel dusot kopyt a když se ohlédl, uviděl zlatý kočár. Lesk ho natolik oslnil, že na vše zapomněl. Jakmile vůz zmizel, uvědomil si Poutník, že už neslyší dětský křik. Muž držel v náručí malé dítě, které mělo oči ještě zarudlé, ale už se vesele smálo.
Nakonec došli až na náměstí, kde se konaly trhy. Kolem stánků s hrnky, jídlem a pitím se procházelo mnoho lidí. Poutník si prohlížel zástupy. Viděl ženy s košíky plnými ovoce, bohaté kupce a viděl malého zlodějíčka, jak nepozorovaně krade. Zrovna se natahoval po měšci zavěšeném u pasu mladé dívky, když náhle k němu přistoupil Muž a chytil jej za ruku. Zloděj upustil peníze, vysmekl se a utekl.
Poutník s odstupem sledoval, jak se kolem vytvořil hlouček lidí. Dívka ani nestačila poděkovat a odkudsi se vynořili dva vojáci, kteří Muže obstoupili a nasadili mu pouta. „Pane, jste zatčen. Viděli jsme vás, jak jste pomohl žebrákovi, dítěti a teď této dívce. Jistě je vám známo, že v našem městě jsou dobré skutky zakázány. Půjdete před soud.“
Muž zvedl hlavu, vyhledal pohledem Poutníka a podíval se mu do očí. Poutník byl odhodlán Muži pomoci. Pak se ale zahleděl na vojáky a těžké okovy. Stále na sobě cítil Mužův pohled. Provinile sklopil zrak a zmizel v davu.
|