|
|
|
Nikde není klid Autor: Dr.apal (Občasný) - publikováno 7.1.2001 (13:52:04), v časopise 8.1.2001
|
| |
Není místa klidu Do Prahy se člověk z Rožnova nedostane každý den, a když jsem se dozvěděl, že se pojedu podívat do našeho hlavního města, byl jsem rád. Napsal jsem si na dvě A5 stránky program a mohli jsme vyrazit. Těsně před odjezdem mi bratr zadal ještě pár úkolů a jeli jsme. Rychlost našeho auta se určitě nedala považovat za předpisovou, což bylo zaviněno tím, že jsme spěchali. Já abych stihnul vše, co jsem si naplánoval, a taťka na jednání. Křách, rána jako z děla. Auto začalo být nestabilní. Kličkovali li jsme po dálnici jako prchající zajíc. Dodrkotali jsme na kraj. Jak se dalo předpokládat, měli jsme prasklé kolo. Vyměnili jsme ho, jenže to bylo zpoždění, se kterým jsme nepočítali. A už to bylo tady, Praha. Prodrali jsme se neuvěřitelnými řadami aut. Vyčkali frontu u vjezdu do garáží, projeli pět pater dolů a nahoru a potom konečně zaparkovali.Každý jsme se vydali svým směrem. Praha a metro, pro Čecha dvě neodlučitelné slova. Je to nejrychlejší dopravní prostředek a když není moc lidí, i pohodlný. Najít ho nebylo těžké, stačilo držet se davu a já se držel. Jezdící schody jsem znal, ovšem takovou frontu jsem nezažil. Nastoupil jsem a problém byl na světě. Lidé vedle mě, lidé za mnou, ale přede mnou nikdo. Podívám se na protijedoucí schody a lidé vpravo stojí a vlevo jdou. Takový nepsaný zákon jízdy na schodech.Otočil jsem se a za mnou fronta jako blázen. Připomínalo mi to dálnici, na které se taky předjíždí vlevo. Dole u metra jsem se postavil a koukal co dělají ostatní abych zapadl. Zpočátku jen tak stáli a vykládali si. Jenže oni se začali po dvou minutách koukat na hodinky a jen tak zlehýnka nakukovat do šachty pro metro. Třeba spěchají, napadlo mě. Po deseti minutách se lidé začali stavět blíže kolejím, aby viděli, jestli náhodou nepřijíždí. Stáli dokonce tak blízko, že jeden pán málem přepadl, jak vyhlížel svůj dopravní prostředek. Když už to bylo patnáct až dvacet minut, lidé odcházeli, a ti, co zůstali, čím dál víc nakukovali. Jejich rozhovory byly čím dál více prokládány větou:,,Kde to metro je ?"Největší div byl pro mě to, že lidé dokonce přecházeli na protijedoucí soupravy. Bylo to nepochopitelné. Říkal jsem si, jestliže spěchají, tak jim tohle nepomůže. Mají snad nějaký jinačí způsob, jak se dostat na určené místo? Neustále se opakovalo totéž. Lidé přicházeli a odcházeli, dívali se na hodinky, telefonovali a četli noviny. Nedokázali se uvolnit ani tak hluboko pod celým světem. Něco někde? Měl jsem v hlavě zmatek. Sedl jsem si na lavičku, koukal na lidi a přemýšlel, jestli jim ty nervy stojí zato. Mezi tím ujelo první, druhé, páté metro a já jako by na protest seděl na lavičce a koukal jak se všichni ženou.
|
|
|