„Stůj! Stůj, ty zmrde, stejně tě dostanem!“

 Výkřiky se ozývaly jenom pár metrů za ním, ačkoliv je kvůli bušení krve v uších sotva slyšel. Dech pálil v krku, plíce hrozily se každou chvíli roztrhnout, přesto ale běžel dál.

Ještě si až příliš dobře pamatoval, jak to dopadlo, když se naposled nechal chytit. I když už rány skoro nebolely, modřiny byly stále dobře viditelné a v ústech čekal na stříbrnou korunku uražený zub. Pak už bude kromě brejlouna a vychrtliny určitě taky plechová huba. A bude další důvod pro honičky a bití.

 „Mám tě, hajzle!“ zazněl těsně za jeho zády hlas Skobouna, vůdce celé té party mučitelů. Panika vybičovala Dana k ještě většímu výkonu. Bylo však jasné, že ani toto heroické vzepětí sil jej od dalšího výprasku nezachrání. Náhle koutkem oka zachytil záblesk zapadajícího slunce na otíraných dveřích jednoho z paneláků, kolem kterých běželi. Vysoký muž v tričku a džínech vycházel ven s plným odpadkovým košem v ruce. Dan prudce zatočil, prosmýkl se kolem neznámého a vběhl do chodby domu. Prosklené dveře zapadly ve chvíli, kdy k nim doběhli Skoboun, Robert a další z party. Křičeli na něj a hrozili rukama: „Počkej, ty sráči! My máme času dost, jednou budeš muset vylízt!“

 Dan byl ovšem rozhodnut nevylézat. Bude čekat. Klidně tady počká třeba až do příštího rána, oni přece budou muset jít domů a pak do školy. Počká, doma to pak matce nějak vysvětlí. Ona to pochopí. Bude ráda, že alespoň unikl bití, sama si ho užila dost od otce, ještě před tím než od něj odešli. Dan tady prostě zůstane, hlady ani žízní za těch pár hodin rozhodně neumře. Pak se ale zarazil. Co ten muž, který šel vynést odpadky, ten, který mu umožnil zachránit se, alespoň pro dnešek? Až se bude vracet, mohl by se začít vyptávat, co je Dan zač a co v tomhle domě dělá. Mohl by se na něj dokonce rozkřičet a vyhodit ho odsud, koneckonců Dan v tomto domě nebydlel, ani tam nikoho neznal. Mohl by ho vyhnat ven, tam, kde čekají oni. Jistě, nemusel by si Dana také vůbec všímat, ale lépe bude nic neriskovat. Dan se otočil ke vchodovým dveřím zády a začal sestupovat dolů s úmyslem schovat se v kočárkárně nebo mezi sklepy do té doby, než bude moci zase vyjít ven.

 Chodby v suterénu byly tmavé a žárovky odmítly na stisknutí vypínače zareagovat. Z kočárkárny bylo slyšet něčí pohyb a tak Dan zamířil na druhou stranu, do chodby vedoucí ke sklepům. Našlapoval opatrně a snažil se dýchat co nejtišeji, aby nevzbudil pozornost někoho z nájemníků, který by snad právě teď něco ve svém sklepě hledal. Neslyšel však nic, co by napovídalo, že v této části domu není sám. Ve chvíli, kdy začal přemýšlet o tom, co by udělal, kdyby sem přece jenom někdo sešel, všiml si, že dveře nalevo od něj jsou pootevřené. Zarazil se v půlce kroku a zatajil dech. Z místnosti se však nic neozývalo. Navíc si Dan ve zbytcích světla všiml,               že na dveřích není žádné číslo označující, ke kterému bytu sklep patří. Vypadal opuštěně.

 Chlapec otevřel dveře dokořán a nahlédl dovnitř. Úzká obdélníková místnost byla dokonale prázdná, mezi stěnami bylo pouze tmavé šero. Dan vešel a zavřel za sebou. Šero se změnilo v neprostupnou tmu, svět zůstal   za dveřmi, zbyl jen čas a tlukot vlastního srdce.

 Skoboun zlostně okopával stojan na kola a občas plivnul na zem. „Pojď už vodcaď,“ otráveně pronesl Robert, nejvážnější čekatel na vůdcovství v partě, „najdem si nějakou lepší zábavu.“

„Ten hajzl tam přece nemůže bejt zalezlej věčně,“ zavrčel Skoboun, „tohle mu nemůže projít!“

„Hele, hoď se do klidu, zejtra určitě přijde do školy a pak si ho podáme.“

Skoboun byl na vahách – nelíbilo se mu, že by jeho oblíbená oběť měla tak lehce uniknout, byť jen pro jeden den. Na druhou stranu musel uznat, že existují lepší způsoby jak trávit večer, než trčet před vchodem                 do paneláku. Nakonec se tedy otočil a v čele skupiny výrostků se odklátil pryč.

 Dan seděl v koutě temného sklepa a přemýšlel. Přemýšlel o bolesti, kterou dostával ochutnat z rukou spolužáků, o strachu, který zažíval každé ráno, když se probudil a uvědomil si, že musí zase ven z bytu, do školy, vstříc dalším ranám , dalšímu ponižování. Kdysi někde četl, že dětství je ta nejkrásnější a nejšťastnější část života. Hořce se usmál. Jestli je to skutečně pravda, děsí se toho, co ho čeká, až dospěje. Cítil lítost, hrůzu a nenávist. Lítost sám nad sebou, hrůzu z toho, co přijde a nenávist k těm velkým, k těm bez brýlí, k těm, pro něž byl jen hračkou pro zahnání dlouhé chvíle.

 Náhle se mu po zádech přelila vlna chladu. Přestože nic nezaslechl, byl si jist, že ve sklepě není sám. Bez pohnutí seděl a třeštil oči do tmy. Pak si roztřesenými prsty rozepnul řemínek svých digitálek, otočil je lícem    od sebe a zmáčkl tlačítko, jímž se spouštělo osvětlení displeje. Temnota získala indigově modrý nádech, v němž bylo možné rozeznat alespoň ty nejhrubší rysy okolí. A Dan hodinky málem upustil.

 Naproti němu stála mohutná temná postava. Zdála se být lidskou,  avšak její obrys byl narušován prameny tvořenými něčím, co připomínalo oživlé stíny. Dan neviděl žádné podrobnosti a nebyl mu dopřán čas, nějakých si všimnout. Jedno se stínových chapadel se vymrštilo a vyrazilo mu hodinky z ruky. Ve znovunastalé temnotě Danovi na sítnici ještě několik okamžiků přetrvával obraz, v jehož pravdivost se zdráhal uvěřit. Obraz postavy tvořené nejhlubší temnotou, jejíž oči se na něj upíraly  hypnotickou silou. A teď  se k postavě připojil i hlas.

„Vítej…“

 Marie Traklová, Danielova matka, si dělala starosti. Ovšem, nebylo to poprvé, co Dan nedorazil domů včas, takhle dlouho mu to ale nikdy netrvalo. A jestli se zase vrátí špinavý, potrhaný a potlučený od těch grázlů, tentokrát to už ona tak nenechá.  Byla pevně rozhodnutá. Půjde za Danovou třídní, dotáhne ji k řediteli, a když ani to nepomůže, přivede do školy policii. Někde se přece spravedlnosti dovolat musí.

 Hodiny v obývacím pokoji odbily deset. Ještě několikrát přešla od jedné stěny k druhé, pak zamířila k telefonu. Právě když vytáčela 158, zarachotil v zámku klíč. Položila sluchátko zpět a rozeběhla se ke dveřím.

 „Dane!“ vykřikla ulehčením, hned se jí však do hlasu vloudila starost. „Už zase tě tloukli?“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Dneska ne, utek sem jim…“

„To je dobře, to je moc dobře, chlapečku. Ale neboj se, už to skončí. Zítra půjdu do školy s tebou a zařídím, aby už tě nechali na pokoji.“

„Myslím, že to nebude nutný, mami.“ Dan se na matku podíval způsobem, ze kterého ji trochu zamrazilo.

„Jak to myslíš?“

„No, zařídím si to nějak sám. Prostě mě už nikdo tlouct nebude.“

„Ale jak to chceš dokázat?“ nechápala.

„Já už to zvládnu, neboj.“ Dan políbil matku na tvář a chystal se odejít do svého pokoje. „Zvládnu to…“

Marie stála uprostřed chodby a pozorovala syna se směsí lásky, zmatku a nevysvětlitelného neklidu. Dan cítil matčin pohled v zádech. Věděl, že jí starost a obavy nedají usnout, věděl, že ničemu nerozumí, ale nemohl jí nic říct. Mlčenlivost byla nedílnou součástí úmluvy.

 Danova hlava nebyla v kruhu tvořeném jeho trýzniteli téměř ani vidět. Měl strach. Nebylo totiž zdaleka jisté, zda se mu je podaří přesvědčit. Potil se a doufal, že žďuchance přicházející ze všech stran nepřerostou v rány.

„Kecáš!“ pronesl Skoboun, „Že kecáš parchante?! Kecáš a to ti přijde draho!“

„Možná jo,“ vložil se do věci Robert, „třeba dovopravdy kecá, ale třeba taky ne. Co ty víš?“

„Řikám ti, že si vymejšlí. To je přece nesmysl, aby byl někde sklep plnej žrádla a pití a přitom nebyl zamčenej!“

„No, ale podívat se tam jít můžem, ne? Hošánek půjde pěkně s náma a jestli nás vodí za nos, bude toho šeredně litovat!"

Na Skobounovi bylo vidět, jak zvažuje všechny možnosti. Moc se mu nechtělo dávat na Robertovi návrhy, už proto, že Robert se poslední dobou snažil mluvit do toho, co by se mělo a nemělo, až až. Ovšem možnost vyplenění dobře zásobeného sklepa se jevila nanejvýš lákavou.

„Tak fajn, deme. Ale nemysli si, mladej, že sis zachránil prdel. To teda ani náhodou:“

 Vypadalo to na neskutečné štěstí. Okolo vchodu do domu se nikdo nepohyboval, navíc dveře byly otevřené. Celá skupina vklouzla do útrob paneláku. Dan šel první. Bál se, jistěže se bál. Dohoda nedohoda, k té bytosti ve sklepě se přede jenom vracel nerad. Přesto mu vnitřnostmi proudilo kromě strachu i určité, téměř radostné vzrušení – dnes budou všechny křivdy na něm spáchané odčiněny.

 Sklepní chodba dýchala chladem, šero se s každým dalším krokem odlepovalo ode zdí a objímalo chlapce svými prsty. Někdo z nich vytáhl baterku a rozsvítil ji. Paprsek světla se pohyboval v rytmu jejich chůze, tu a tam načrtl na stěnu zdeformovaný stín někoho z nich. Došli až k pootevřeným dveřím.

 Teď přicházela ta část plánu, které se Daniel nejvíce obával. Netušil, jak Skoboun a ostatní zareagují, až uvidí prázdný sklep. O to překvapenější byl, když vešel a spatřil police plné konzerv, kompotů a lahví s nejrůznějšími nápoji. Zůstal ohromeně stát na prahu, ale kolem něj se už dovnitř s projevy nadšení tlačili ostatní. Když se ruka prvního z nich natáhla po jedné z pochoutek, zazněl Danovi v uších známý hlas:

„Odejdi odsud!“

 Dan se ani na malou chvíli nerozmýšlel, jestli má poslechnout. Vycouval ze sklepa a pokračoval v chůzi pozpátku, dokud nenarazil zády na zeď. Dveře před ním se začaly zavírat. Stačil si ještě všimnout, jak se iluze potravin rozplývá. Radostné hlasy tam uvnitř se náhle změnily ve výkřiky hrůzy. Následovalo ticho rušené pouze mlaskavými zvuky sání.  Danův mozek se potuloval po relativně klidném území nacházejícím se za hranicí děsu. Když se dveře sklepa opět rozletěly dokořán, pohlédl dovnitř očekávaje, že uvidí místnost plnou krve a zbytků jeho nepřátel. Viděl však pouze onu  stínovou postavu, pokud tam bylo cokoli jiného, přikrývala to neproniknutelná temnota. Hlas, který ho před tím vyzval k odchodu, jej nyní vybídl, aby vstoupil. Dan mechanicky vykonal, co mu bylo řečeno. Tvář postavy jakoby vystoupila z temnot.  Byl to obličej zhruba čtyřicetiletého muže, jehož oči se vpíjely do Danových. Mužova ústa zaujala tvar, který bývá obvykle označován jako úsměv. V tomto ovšem nebyla ani známka po veselosti, nic povzbudivého ani uklidňujícího. Jen kruté uspokojení šelmy, která byla nasycena. Dan stál nehybně, nehty zaryté do zpocených dlaní, v ústech sucho.

„Jsi spokojen?“  zeptalo se stvoření. Chlapec jen němě přikývl. „Já také,“ pokračoval muž, „ale tohle zdaleka není konec. Stejně, jako jsem tě zbavil nepřátel, mohu ti dát sílu a moc, jakou si nedokážeš ani představit. Za jistou cenu samozřejmě…“

Dan zavrtěl hlavou a snažil se staženým hrdlem protlačit alespoň několik slov: „Ne, už nic nechci,“ zasípal. „Už sem nikdy nepřijdu.“

Jeden ze stínů vyrůstajících z cizincova těla popadl Dana pod krkem. Přidaly se k němu další, obtočily chlapce a přitáhly jej  těsně před mužovu tvář. Ústa, z nichž se vytratila i ona nepodařená napodobenina úsměvu, promlouvala tiše, hlas však přímo přetékal silou: „Ale přijdeš, buď si jistý, že přijdeš, kdykoli tě zavolám! A teď, pij!“

 Muž pozvedl své ruce a nařízl si levé zápěstí. Stínová chapadla zaklonila Danovu hlavu, jedno z nich se mu prodralo do úst a rozevřelo je dokořán. Vzápětí se chlapcova ústa zaplnila krví. Dan nechtěl pít, pomyšlení na to, že by se napil něčí krve, se mu hnusilo. Nechtěl-li se však utopit, polknout musel. 

 Při prvním doušku se mu v těle rozlil dosud nepoznaný pocit. Namísto očekávaného dávivého reflexu překvapením a rozkoší otevřel oči a polykal dál. Když náhle proud krve ustal, Dan věděl, že bude ochoten udělat cokoli, jen aby si vysloužil další příděl. Poslechne…

 Bylo něco po osmé hodině. Daniel seděl v kuchyni a čekal. Jeho matka by se měla každou chvíli vrátit z odpolední směny. Konečně zaslechl, jak odemyká a zouvá si boty. Když ho spatřila, usmála se. S potěšením zaznamenala, že mu od minula nepřibyla žádná další modřina a ani na jeho šatech nebyla sebemenší stopa po rvačce. Přesto se jí zdál její syn poněkud zaražený.

„Děje se něco, zlatíčko?“

„Ne, všechno je v pořádku, mami.“

„To jsem ráda,“ řekla, sklonila se a políbila ho na čelo. Chlapec zvedl hlavu.

„Mami, měla bys zítra večer trochu času?“

„Ale jistě, proč?“

„Víš, chtěl bych ti něco ukázat.“