... A nad úzkostí dotkneme se rukávy...
dětinská radost z příliš velkých košil
Na pobřeží ti sypu jemný písek do kávy
a z černé tmy tu vyrábíme nespolknutou kaši
Jak se tě dotýkám průvanem pohledu
a ty mi dáváš úsměvem důvěru obejmutí
předcházíme a rušíme tu nahou naději
že dechem zrychlení kamsi dál vputujem
Žeň vrcholů je... ano... krásná...
ale jak neobratně sahá uvnitř po dětství!
Duše si dává pozor aby tryskem nemluvila
protože smutek zůstává
za příliš chtivě
beznadějně silným sevřením
Kdo neví že je duha barev vítr vodní vrstvení
též v něm a v každém vnitřně plném "miluj"
blíž sepjatosti a křehčí vůně růží
chce chtivou metou náhlého pocitu
u jemné plovoucnosti ducha sklízet
až náhle po úsměvu padá veta vlny
...tmu sype rozhořčeně do písku a ten
chladne a nezáří...
je vyhaslo...
Hvězda ke hvězdě stává se nesouladnou
v paprscích za konečky visí
sloveso "rozumět"
