Podívá se člověku do očí a ten by měl chuť se rozplynout pod náporem té krásy. A přece není žádnou krasavicí ze žurnálů. Jí podobnou byste nenašli v žádném módním časopise. Pravá ženskost totiž není to, na co by se dnes zrovna trpělo.
Nejprve jsem použil její pravé jméno a začal jí říkat Alenko. Jmenovala se Alena Budínská a její zlatavé vlásky korunovala čepička červeně nabarvených vlasů, než se o pár měsíců později nechala obarvit nahnědo a celou tu krásu zničila. Byla nižší postavy a žádným oblečením nezapřela pevné boky. Notovali jsme si tehdy v hospodě píseň Tří sester o Láďovi, co jede autobusem: „Na highwayi číslo jedna vyjetejma kolejema v pachu nafty, svíček, prachu jezděj trucky beze strachu, možná potkáš cestou Láďu, jak žene svůj dravej vůz, svoji starou rychlou káru, který říká autobus.“ Jenže oba jsme znali pouze kousek a celou ji nedali dohromady. Viděl jsem ji ještě jednou. To už bylo po Vánocích a ona mi pak napsala, že jsem přišel pozdě a už někoho má.
Nakolik mě překvapilo, když jsem se pak pídil po významu slova Natálie, které jsem pro ni vymyslel: Dítě Vánoc. To už to byla Alenka šmrncnutá něžně drsnou dívkou, kterou jsem potkal v únoru při cestě vlakem do Pardubic. Té jsem dal jméno Lenka, neb ten den měla svátek. Na úžasných nohou navléknuté černé silonky, takže vystupovaly pouze kontury jejích lýtek a stehen. Boty těžké punkové Martenzky a batikovaná sukně, myslím, lehce hnědá. Na světlejší tričko černý kožešinový kabátek - snad se srazil při praní nebo to byl záměr. Každopádně na ní vypadal skoro neodolatelně. Skoro, protože jsem odolal. Snažil jsem se jen kochat. Měla takový baculatý malý obličejík. Nevzpomenu si na oči, vystupují mi neustále Alenčiny – světle modré. Odraz jejích nohou jsen se pokusil zachytit pak jednou na fotografii, ale to byl jen odraz, protože to byly nohy úplně jiné dívky, která mi Lenku jen vzdáleně připomínala. Ve skutečnosti jsem se s Lenkou již nikdy neviděl.
Potom stačil jen krůček, abych si punkovou Natálku spojil s holkami kolem punkerů v mém rodném Hradci Králové. Jmenovaly se Linda a Jana a nechápal jsem jejich vkus na chlapy. Uráželo mě to. Jak jsem ovšem poznal, má síla se ukrývá jinde. Umění pít a zničit se za co nejkratší čas to není. Někdy jsem ty zjevy ještě potkal a určitě je každý člověk potkává na spoustě odpudivých míst dodneška. Janča s Lin však mezi nimi zářily jako dvojhvězdí uprostřed černé hmoty. Linda se užírala vztahem s jedním z těch neschopných. Že prý kvůli němu nemůže usnout. Chce, aby se sebou začal něco dělat. Ukončila debatu se slovy: „Jdu! Doma si dám prášek a doufám, že pak usnu.“ A Jana? Ta mi rok před Vánocemi, o kterých jsem už mluvil, usnula v nočním baru na klíně, což byl pro mě ten největší dárek, co mi mohla dát. Řekla pak, když jsem ji šel ruku v ruce vyprovodit na zastávku, že nejsem tak špatný, jak si myslela a že se mi omlouvá. Takový jsem nabyl k postavě Natálky vztah.
Když to tedy byla Natálie, dítě Vánoc, přiřkl jsem jí znamení Kozoroha, ač jsem původně přemýšlel o Panně. Je to pro mě velice důležité utvořit postavu skrze znamení zvěrokruhu. S touto vizí Natálky jsem se prokousal dalšími Vánocemi do letošního léta. Měl jsem někdy v lednu náběh na psaní a chtěl už Natálku včlenit do děje povídky, pro nějž jsem ji stvořil. Během času, přiznám se, Natálka nabrala též větší poprsí a stud z něj pramenící. S ním jsem se setkal u žen jí podobných. Nejsou ze svých prsou moc šťastné. Alespoň ty, které jsem za ten čas potkal a podobně tak Natálka. Letní nálada tohoto roku ale začala Nat formovat nebývalým způsobem. Po několikaleté předcházející korespondenci jsem se na Pastvinách sešel s Kamilou, jejíž přezdívka Něžná růže ji charakterizuje nejlépe, tak jsem jí jinou přezdívku nevybíral. Byla něžně usměvavá, že jsem se bez váhání otevřel a začal vyprávět, až jsem někdy litoval, jak moc melu. Chtěl jsem, aby taky něco řekla. Krčila rameny a byla zvědavá na mé líčení všech problémů, jež mě pálí. Konečně tedy Natálka dostala duši, neboť zatím jsem dával do kupy pouze představu jejího těla a problémů, které jí mohly životem provázet, včetně prostředí, v němž se pohybuje nebo alespoň jako mladá pohybovala. V ději totiž z punkového Hradce nakonec odjíždí za lepším životem, který si vysnila v Praze. Nejdříve musí skoncovat s drogami a pak možná konečně začne studovat na pražské umělecké Sošce, kam byla přijata. Náhle pod tlakem setkání s další a vyzrálejší Lindou se mi ta punková vrátila zpět. Když se dívám do papírů, je toho dost, co o Natálii Budínské vím a co jsem si i jen tak pleonasticky vymyslel. Občas svým postavám podsouvám zbytečné podrobnosti, i když to děj přímo nevyžaduje. Zajímal by mě její vztah s učitelem zpěvu ve svých šestnácti a jak by o tom mluvila dnes v jednadvaceti letech, jak to mám však uvést v ději a jakou plochu jí mohu věnovat, abych nenarušil spád?
Nepřiznal jsem se vám ještě k její nejvýznamnější vlastnosti, kterou jsem od nikoho neodkoukal a jen mě to napadlo. Učinil jsem svou Natalí lesbičkou. Hradec totiž opouští po nenaplněném vztahu se zhýřelcem z Hradce a po tom, co ztratila sobě blízkou kamarádku. Na konci léta jsem totiž fotil dvojici dívek, s nimiž jsem se seznámil měsíc před tím. Líbali se. Natálčina sexualita se mi vrátila tedy skrze ně. Vidina dokonalého vztahu dvou dívek mě jen v mém záměru utvrdila.
Dívá se vám do očí a přece v nich není nic ze žurnálů a ani kousek obdivu k vám, miluje totiž dívku a vzpomínky na ni nechala v Hradci. Chce se od toho všeho očistit.
|