|
|
|
Zimní elegie Autor: Květík (Občasný) - publikováno 3.1.2001 (04:00:37), v časopise 4.1.2001
|
| |
Proč jsi zas tady…
Šíp v srdci zlomený
Nevím si s tebou rady
Kol mne jen ozvěny
Tvých pradávných slov kráčí
K zemi se kácí klen
Jak málo někdy stačí
Být z klidu vytržen
A neříkej mi nic
Proč slyším zas tvůj hlas
A nehledej mne víc
A nečesej svůj vlas!
Proč chytám loďky v potoce
A otisky tvých bot
Tu shledávám rok po roce
Na březích jarních vod
Proč v horku tvojí věčné tváře
Převracím stránky kalendáře
Na sníh píšu pár divných vět
Když hmatám tíži dávných let…
Co bude dnes co bylo včera
Proč zas ta stará nedůvěra
Proč utápím se v beznaději
A větry snů mne neohřejí?
Zas tvojích očí výstrahu
Patřím stoupaje do svahu
A šosy bundy samý led
Ten pohled znám snad nazpaměť
Však překvapí mne vždycky znova
Tvá nedořčená tichá slova
Když letí do vsí po stráních
Za nimi zlomyslný smích
Jenž zpochybňuje smysl vět
A vzpomínky se s touhou mísí
Já ptám se kde jsi proč a čí jsi
A kdo tě pro mne vymyslel
Zas do hlin stékáš
To já chtěl?
Jak jinak nalézt výkladu
Žes svoji vzácnou zahradu
Vynesla hravě do pustin
Kde v duši mou teď lehá stín
A z lidí mřivých jediný
Nevkročí nikdo v pustiny
A nezří tvůj ohnivý květ!
Ach běda krásná běda snící
Já marně sahám po polnici
Můj dech je do ní uvězněn!
Jak zastavit tě mohu jen?
Dřív nežli najdu pro tebe jméno
Je všechno v mlze utopeno
I stopy naše stopy tvé
Zbývá mi snad to jediné
Uniknou před tvým přeludem
Pak v lesy spěchav
V lesy spící
Já zvolna spěl se smutkem v líci
Byl jsem zborcený v základech
Marně si děl: všechno tu nech
Pryč odsud zmiz – pryč pokušení
Ta kterou hledáš dávno není
Jde o selhání paměti!
Illusi leckdo naletí
Než procitne ze slabých chvil
Jenže já se už probudil…
A mrtvé kmeny hradí cestu
A nepustí mne snadno k městu
V hře úkladné své protivné
Mne větev bodne řka své ne
Když výhon touhy uvadá
Když slétne teskná nálada
Jde ruku v ruce se soumrakem
Tu skrze četné vývraty
Procházím jako pod vraty
A vůkol očí dlouhý stup
zoufale skrývám bědný lup
Tvých očí tvého echa hlasu
Těžko v osení sebrat klasu
Vtom do závěje uléhám…
Těžko říct zdali ještě bdící
Jsem dovrávoral na silnici
Když v návěji jsem vychladl
Tu strach mne náhle popadl
Že více již se nevrátím…
Pádů jsem stržil ještě ke stu
Než k domovu třpytivou cestu
Jsem nalez’ v pozdní naději
Leč obraz tvůj zhas’ v závěji…
|
|
|