Noc se stále rychleji řítí spirálou ke svému středu a hluk v místnosti nabírá na intenzitě. Venkovská hospoda puká ve švech, smích a pokřik se odráží od oken černých tmou, na nichž se dech přítomných mění v kapky vody. Pokud by každý z hostů měl přidělenou jednu okenní tabulku, ta moje by zůstávala čirá, neposkvrněná.

 S oblibou vyhledávám podobné akce. Tvoří-li osazenstvo lokálu směsice domácích a přespolních, z nichž mnozí jsou zde poprvé, málokdo si všimne cizince, který vlastně ze začátku k nikomu nepatřil. Tím spíše, že po pár desítkách minut a několika absolvovaných rozhovorech se mohu libovolně pohybovat mezi oběma skupinami a zapojovat se do zábavy hned tady, hned zase jinde. Tohle kolování má kromě faktu, že mi nabízí větší výběr, ještě jednu výhodu - s trochou šikovnosti "zapomínám" své sklenice na nejrůznějších místech a tak si jen sotva někdo nevšimne, že, na rozdíl od lidí kolem,  vlastně celý večer nic nepiji. Alkohol konzumovaný ostatními mi poskytuje i jistou formu kamufláže. Díky mému zvyku nepít z nich až do dna mají mé oběti příležitost probrat se zmatené někde venku a svést temná místa v paměti na příliš intenzivní občerstvování.

 Nestává se to příliš často, ale občas mě někdo zaujme, jakmile projdu dveřmi.      V takových případech cítím, jak se uvnitř mne probouzí jakási iracionální lovecká vášeň, touha po trofeji, která si jasně klade požadavky a já vím, že pouhé nasycení mne ten večer neuspokojí, pokud se mi nedostane potěšení složit vybraný kus. Přesně tak tomu je i této noci.

 Sedí zády k oknům u podlouhlé tabule složené z několika stolů. Na první pohled je nedílnou součástí společnosti, která jí   obklopuje,  ale  přesto  z  ní  jakýmsi   zvláštním   nepopsatelným způsobem vyčnívá. Nejedná se o žádnou fyzickou odlišnost, spíše o pocit, že něco skrývá, že stráží jakési tajemství. Taková věc mne dokáže vzrušit víc než představa  její horce slané  krve na jazyku. Miluji pronikání do osudů lidí, rozplétání jejich bytí na jednotlivá vlákna, tu chvíli, kdy se mi pod návalem náhle získané důvěry s otevřeností podpořenou alkoholem svěřují. Přiživuji se na jejich životech stejně jako na jejich nejvzácnější šťávě, protože tak mohu alespoň na chvíli podlehnout iluzi, že ani pro mne není bludiště života tak zoufale přehledné. I když   ve skutečnosti tomu tak je. Má existence se pohybuje po přímě trase kde na jednom konci je hlad a na druhém nasycení, odbočky citů byly dávno zasypány a jediné, co narušuje tento stereotyp,               je občasné nadšení lovce, který zahlédl vzácnou kořist.

 Zrakem přejíždím její tvář. Jistě, je velmi hezká, ale to není důvod, proč se tak podivně odlišuje. Soustřeďuji se, snažím se přijít na to, čím mne tak zaujala, když náhle pozvedne hlavu a otočí se mým směrem. Naše pohledy se setkají, usmívám se, ale zrak nesklopím. Z nesčetných minulých zkušeností vím, že úspěšný vizuální kontakt je jednou z nejdůležitějších součástí zdařilého lovu. Ovšem ani ona nevypadá, že by chtěla uhnout očima. Nikdy už se naneštěstí nedozvím, jak by náš malý souboj dopadl, protože muž po její pravici se náhle zvedl a vydal pro cosi k výčepnímu pultu, čímž na krátký okamžik vyplnil celé moje zorné pole. Když se po chvilce opět podívám jejím směrem, je již zabraná do rozhovoru         s dívkou sedící naproti. Nevadí, nemá cenu spěchat, ještě je čas.

 Vstávám, abych se přesunul  ke stolu obsazeném dvěma muži, se kterými jsem prohodil pár slov už na začátku večera. Koutkem oka přitom zachytím, že můj pohyb registruje a potichu spokojeně zamručím. Zdá se, že cesta k bližšímu seznámení je otevřená.

 Netrvá dlouho a několik párů začíná tančit na malém kousku volného místa mezi stoly, ačkoliv tím nevzbudí přílišné nadšení u číšníka, kterému je tak zkomplikována cesta k hostům v zadní části lokálu. Ona je mezi tančícími. Omlouvám se svým dočasným společníkům a vydávám se k východu z místnosti, přičemž se musím vydat přímo skrz improvizovaný parket.  Pokládám jí ruku      na rameno a tichým hlasem žádám o trochu místa, abych mohl projít. Nemohu si pomoci, nechávám svou dlaň spočívat na jejím těle o chvíli déle, než jsem zamýšlel. Nevzpomínám si, že bych někdy měl podobný pocit při dotyku. I její vůně je jiná, podtrhuje fakt, že to není obyčejná žena. Ale co je zač? V jejích modrých očích mohu číst myšlenky podobné těm mým. Nakonec se usměje, odhrne si  rukou světlé vlasy z čela a ustoupí mi z cesty. Dokud nezmizím          za dveřmi, cítím, jak mne pozoruje.

 Miluji chladnou ostrost nočního vzduchu. I když jej k dýchání už nepotřebuji, mám rád jeho vůni a chuť, obzvláště nyní, kdy se podzim překuluje do druhé poloviny. Všude kolem je cítit deštěm zvlhlá hlína protkaná prvními vlákny vůně tlejícího listí. Vychutnávám si ten koktejl opřený o strom a čekám. Pokud půjde vše podle plánu, měl by pohled, který jsem si s ní vyměnil těsně před tím,         než jsem opustil výčep, stačit k tomu, aby přišla za mnou, Pokud ne, vrátím se zpátky a budu pokračovat, ačkoliv bych to udělal nerad. Vždy mne rozladí, když moje pasti nespustí hned napoprvé.

 Vchodové dveře hospody vrznou v pantech, v osvětleném obdélníku se rýsuje ženská silueta. Jen na okamžik propátrává očima temnotu venku a pak se vydá směrem ke mě. Vidina nadcházející hostiny mne elektrizuje, přebíhá po páteři, víří v hlavě, vlévá se do konečků prstů, ale navenek se tvářím stále stejně. Klidně. Přichází stále blíž, až konečně asi metr ode mne zůstane stát a promluví.

"Proč nejdeš dovnitř?"

  Neodpovídám. Nechci, aby viděla mé zuby, dokud jsme tak blízko oken. Jsem příliš vzrušený na to, abych je dokázal udržet zatažené a její křik by mohl všechno pokazit.  Zavrtím tedy jen hlavou, pokrčím rameny a pomalu odcházím dál         do tmy. Teď už vím, že mne bude následovat. Po několika desítkách metrů dojde    na mou úroveň a chytne mne za ruku.

"Tak co se děje?" 

 Prudce se k ní obracím, přitisknu jí k sobě tak těsně, že cítím její teplo a konečně otvírám ústa. Když pronikám zuby její pokožkou a ochutnávám první kapky krve, matně si vzpomenu na milování. Ne, ani to nejlepší vyvrcholení, které jsem zažil, se nevyrovná téhle fascinující směsici extáze, bolesti a chuti. Ale...v její krvi necítím strach. Proč? Když její drápy vyrvou první cár masa z mých zad, pochopím. Tohle bude dlouhá noc....