Vánoční pohádka
Kdekdo si myslí, že nadělující Ježíšek má zlaté saně, zlatá křídla, zlatý plášť, ale my s Frantou víme, že to tak nemusí být. Ježíšek na sebe může vzít přece jakoukoliv podobu. Třeba bezdomovce.
Jednou na Štědrý večer šel Ježíšek-bezdomovec ulicí Na Poříčí. Vedl opelichaného vlčáka a na zádech nesl oválený batoh. Byl plný dárků a bezedný, ale to nikdo netušil. Naopak, všichni se od toho pobudy štítivě odtahovali.
Chlapík s vlčákem zahnul do Zlatnické a zazvonil u dveří. Otevřela mu paní v natáčkách a svátečním oblečení.
- Co chcete?, zeptala se podezřívavě. A hned pokračovala: nechci hrnce, ani kosmetiku, podomní obchod nepodporuji…a na charitu nepřispívám.
- Nesu vám dárky, co jste si objednala.
- Paní se na něj štítivě podívala:
- Vy a dárky!…okamžitě vypadněte, nebo zavolám manžela. Je bývalý boxer, dodala výhružně…
Ten páchnoucí bezdomovec se ale nedal jen tak odbýt.
Sundal z ramenou batoh a vytáhl velký fén. Přesně takový si paní velmi přála, ale teď začala křičet:
-Jedeš, kdoví kdes to ukrad, kdoví z který popelnice to je…
Za ní se objevil manžel, přilákaný křikem. Měřil dva metry a svaly měl jako Pepek námořník.
- Co se to tu děje?!. Charitu nepodporujeme, řekl výhružně a postoupil na dva kroky ke dveřím.
Chlap na prahu se jen tak zvláštně podíval, strčil fén zase do batohu, cvrnkl prsty o lem čepice a odešel.
Dárky, které chtěl odevzdat, nechal na nejbližší popelnici.
Ten večer mu zbylo poměrně dost dárků. /Lidi nejsou totiž příliš chytří, neví, že Ježíšek na sebe může vzít jakoukoliv podobu, a že i ten, kdo nevypadá příliš vábně, může přinést velký dar/.
Když skončil nadělování, zbylé dárky, především hračky, dal za okna dětem, které nic nečekaly. Buď že rodiče neměli peníze, anebo těm dětem, které Vánoce musely slavit bez tatínka nebo maminky. A velkou kupu dárků položil také před dveře dětského domova, zazvonil a jako uličník utekl.
Potom se zastavil se na rybí polévku v Naději. Seděl, srkal teplou polévku a hřál si ruce . Najednou vidí, jak po ulici vede maminka uplakanou holčičku a ta se ptá:.
-: Maminko, a najdeme ho ještě ?
- To nevím, nevím, jestli ho najdeme, když jsi ho poslala pryč…Asi nás potrestal a už se neukáže…odpověděla maminka.
- A co uděláme, když ho potkáme. Maminka se usmála: - Co bys řekla? No pozveme ho na cukroví, a cvrnkla dcerku něžně do nosu.
Holčička si začala prozpěvovat: - Ježíšku, panáčku…
To už nevydržel.
Vstal od talíře a zaťukal na sklo. Maminka s holčičkou se otočily a malé se rozzářily oči.
Mlaskl na psa, tlumok hodil přes rameno a odcházel z jídelny.
V jídelně se najednou rozklinkaly stovky zvonků. Všichni zvedli oči od talířů a s úžasem koukali, jak se od stropu začíná snášet sníh a prázdné talíře se znovu začínají plnit vánočními lahůdkami.
A za chvíli se v rohovém činžáku o pár ulic dál rozsvítilo okno. Za ním u stolu s červeným ubrusem seděli holčička, maminka a Ježíšek. U nohou jim spal opelichaný vlčák.
Když se dost najedli cukroví a dost si popovídali, holčička usnula. Ježíšek si sedl na okno a na vlčákovi vyklouzl potichu do tmy.
/ Tuhle pohádku jsme vymysleli s mým 11letým synem Františkem 24.12.2003 brzy ráno, dopsali jsme jí téhož dne v 11:37 hodin/.
|