Zvíře
Zvíře sice bez krásky, ale zato s návodem, Jak povečeřet kuře.
Občas chodívám do knihovny vypůjčit si nějakou blbinu. Bývá tam (myslím v té knihovně) vícero druhů lidských tvorů, většinou důchodců. Ale jednou jsem viděl po podlaze pobíhat tvora, který zaručeně nebyl registrovaným čtenářem.
„Co tady dělá to zvíře ?“ zeptal jsem se knihovnice.
„Snad se ho nebojíte, pane. Majitelka ho nechce nechávat venku, aby jí ho ještě neukradli.“
„Copak psi se dneska kradou ? Že se kradou auta, to vím. Jsou toho plný noviny, protože novináři nemaj' mimo politiku nebo Al Kajdu o čem psát, ale že by se kradli taky psi, to slyším poprvé !“ podivil jsem se. Ale to už byla u mě majitelka, vždy připravena (jako skauti) svého čtyřnohého miláčka chránit vlastním vetchým tělem:
„Copak se vám na něm nelíbí, pane ?“ zeptala se.
„Vypadá tak trochu, hmm - jak se jmenují ti psi, co maj' čenich, jako kdyby porád honili zaparkovaný auta ? Jóóó, boxeři !“
„Brr, taková urážka ! Pane, vy jste asi nikdy neviděl čistokrevnýho psa. Tohle je náhodou pravej... čivava.“ pronesla majitelka se zjevnou pýchou. Mým neškoleným uším to znělo buď jakoby čínsky nebo japonsky. Mohlo to však klidně být i jméno exotického koření...
„Vypadá dost nebezpečně !“ nechtěl jsem se nechat porazit na nevlastním hřišti.
„Kdybyste si nevymýšlel ! Vždyť by neublížil ani kuřeti.“ hájila psa jeho srdnatá majitelka poněkud důchodového věku.
„Proč by měl kuřeti ausgerechnet ubližovat ?“ nechtěl jsem připustit porážku. „Prostě ho povečeří i s peřím a ještě si utře tlamičku do ubrousku, kterej mu laskavě podáte. Možná nepohrdne ani šampaňským - jaké víno by se tak nejvíc hodilo ke kuřeti ? Chateau Neuf du Pape ? Kdož ví.“
„S vámi se nebudu bavit o psech, pane ! Vůbec tomu nerozumíte.“ odmrštila mě panička.
Psík nám nevěnoval patřičnou pozornost. Patrně netušil, že je řeč právě o něm. Proto si s velkým zájmem prohlížel knížky o pěstování růží. Vlastně ani ne tak knížky, jako spíš jejich hřbety. Že se jedná o květiny, to však poznat musel, protože hřbety těch knížek důkladně očichával. Ono to je v knihovně zařízeno takhle - ve výši lidských zraků bývají umístěny knihy, které se nejčastěji čtou. To ostatní je buď v regálech až někde u stropu (laskavé použití schůdků na vlastní nebezpečí !) nebo téměř na podlaze, tedy v poloze pro lidi poněkud nepohodlné. Tak tomu je i s návody na pěstování růží a jiné domácí flory - inu, celý ten suterénní knižní regál se jmenuje Zahradnictví... a je zhruba ve výší očí, jenže psích.
„Pojď, pusinko, půjdeme domů !“ zavolala paní na svého čtyřnohého miláčka. S sebou měla náruč dívčích románů řady Harlequin a něco od Sylvie-romány velké lásky. Inu, panička se nezdá, ale psíka měla rozkošného.
Nu což. Popadl jsem "své" knížky a nechal si je zapsat - máme ještě neelektronickou knihovnu s neelektronickým personálem. Měl jsem pár detektivek, jednu knížku o obecné teorii relativity a jednu o klonování lidí. Kdyby mě náhodou napadlo zase zkoušet psát Sci-fi...
Konec. |