kapitola třetí - SlavNosTI
Slavnosti se konaly jednou za rok. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, rok byl Dole stejně dlouhý jako nahoře, nebo spíš, tady se prostě přizpůsobili fungujícímu systému kalendáře shora. Na nějakém astronomickém podložení tu nikdo netrval. Jeden z mála důvodů, proč se tu čas vůbec nějak měřil, byly právě Slavnosti.
Naty mi slibovala, že to bude výjimečná podívaná, ale znáš to, člověk se radši dopředu moc netěší... a navíc... a to je dobrý... Dole byly všechny věci daleko lepší, než jak si je člověk předem představoval. Už jsem se o tom asi zmiňoval, ale bejt tady bylo trochu, jako bejt v kouzelným světě, kde každá, i ta nejnepatrnější věc, nebo událost, získává nový, neobyčejný vlastnosti.
Ale Slavnosti? To bylo ještě něco extra.
***
Stál jsem na terase na vrcholku naší věže. Skrz skleněnou podlahu jsem mohl sledovat naši ložnici, ale to mě ani nenapadlo. Hlídal jsem oblohu.
Zatím byl klid. Světlomety ozařovaly oblohu a líně přejížděly sem a tam. Když přeťaly nějaký z mlžných cárů, ten se celý rozsvítil a ozářil prostor kolem sebe. Droboučký kapičky vody pak zpřelámaly rozptýlený paprsky a na některých místech vykvetly v temný modři květy barevnýho spektra.
Kdybych se naklonil dolů (což jsem později s lehkým mrazením v zádech zkusil a pak znovu a znovu a znovu) mohl bych vidět mrňavý postavičky, jak stojej a koukaj nahoru a sledujou celý to divadlo zespoda, izolovaný ve svejch bublinách samoty. Na střechách některých budov kolem postávaly hloučky v tmavých šatech a od nich vlály větrnou nocí dlouhé bílé šály, které se kroutily desítky pater nad zemí a objevovaly se a mizely v šípech světel. Město čekalo. Já jsem čekal taky.
Droboučká vlhkost se mi srážela na brejlích a občas jsem si je musel setřít, ale nahoře se mi po prvním přetření už prakticky neodmlžej. Tady to nebyl problém. Zaslíbená země. Ozvala se hudba. Zpěv o Naty.
První pomalá vlna se rozletěla směrem z pouště. Jako vítr, se mi přehnala nad hlavou, zcuchala mi vlasy a zmizela v ozvěnách někde za mnou. Pak nastoupily pomalý bubny z ulic a třesk rozbíjenýho skla vysoko z hvězd. Přikrčil jsem se při tom nárazu, přestože jsem věděl, že přijde. Nahoře by to nikdo nenazvučil. A nebo by to bylo nějak složitý. Tady ten zvuk prostě byl, všude.
Světelný sloupy se pomalu srovnaly, přestaly se hýbat a zkameněly ve svislý poloze. Teď jako by podepíraly čerň nad mojí hlavou. Tvořily půlkruh který obepínal celý město. Majestátní. Objevily se takový zčeřený zvuky a nad bicíma a sklem novej, trochu lehčí rytmus. Chvilinka oddychu. Představ si, jak stojíš strašně vysoko nad městem, z kterýho trčej bílý...no jak jinak to říct, normálně, bílý sloupy, který jako by pulsovaly shodně s hudbou, mezi nima se ve větru vlněj bílý hedvábný hadi a kolem tebe a v tobě zní cizí hudba, hodně nahlas, ale ne tak, aby to bylo nepříjemný. Představ si to.
A pak se ozvala první fanfára. Motiv, kterej se v Naty několikrát opakuje a hned na začátku zazní třikrát.
A při každým zaznění se v záři světlometu objevila jedna. Tady se jim říkalo Můzy. Holka v dlouhým vlajícím kostýmu na maličký hrazdě, vysoko nad městem. Nohy rozkročený, rukama se všechny držely závěsných lan. Věděl jsem, že někde nad nima ve tmě jsou balóny naplněný heliem, ale to vědomí mi nemohlo zkazit dojem z obrazu, kterej jsem měl možnost sledovat. Tři holky, z jejichž ramen vlály černý třásně, mocný, vzdouvající se křídla. Trojice osamělých bytostí vysoko, vysoko jak ptáci, jak hvězdy, soustředěný, nohy napjatý, připravený.
Nastoupil novej rytmus a pomalý mručeni didgeridoo, který se tříštilo a vracelo mezi domama. Hrazdy se pohnuly, nad městem přeletělo několik poryvů větru a tanečnice vyrazily na svou pouť nad městem.
Pomaloučku se vedle sebe posouvaly nad hlavní třídou. Některé světlomety si je našly a přidávaly se k nim, některé sloupy světla ale zůstaly netečné, takže trojice s vlajícími křídly se pohybovala katedrálou černi a jasu. Pohyb a klid.
Naty byla ta vlevo. Přesto, že si všechny tři byly hodně podobný... poznal jsem ji hnedka. Těžko říct, podle čeho. Ještě byly docela daleko a obličeje měly mírně sklopený.
Z výšky, která byla pod ní se mi točila hlava, každý závan vzduchu cuknul lehoučce s její hrazdou.
Přidaly se pomalé rázy smyčců. Krok za krokem. Můzy zvedly postupně hlavy. Blížily se pomaloučku směrem ke mně.
Pak ta, co byla ve prostřed, začala zpívat.
Hudbu Zpěvu o Naty jsem znal. Každý den zněla městem několikrát, ale vždycky to byla jen instrumentální část. Zvuk toho zpěvu mi teď rozklepal kolena a rozvibroval vnitřnosti, ozýval se jen v mé hlavě a hned zas všude kolem. Vysoká, klenutá melodie, která s přehledem překrývala všechny rytmické změny a ozdobné finesy podkladu, když někdo brečel při poslouchání hudby, přišlo mi to vždycky jako hysterie, ale teď mi po tvářích tekly slzy. A nedalo se s tim nic dělat. Na nějaký přemýšlení kolem nebyl čas, nebylo místo, všechno vyplňoval ten jeden stříbrnej hlas. Jako struna, která pulsuje uvnitř mozku a rozsekává ho na maličký kousky, jestli si to umíš představit a jestli si umíš představit, že taková věc může bejt příjemná. Strašně příjemná. Celý představení sledovaly tisíce lidí, ale tenhle zážitek byl tak silnej, že každej ho mohl vnímal individuálně, jako by se celý tohle divadlo odehrávalo jen pro něj. A já se zakloněnou hlavou stál na nejvyšší ze všech střech, vítr mi cuchal vlasy a v hlavě se mi pomalu líhnul ten nápěv, ústřední melodie, jejíž nástup se nezadržitelně blížil. A sotva jsem na to pomyslel, už byl tady a rozburácel se všude kolem a Naty i ta druhá Můza se přidaly, Natyin hlubokej hlas rozdrnčel všechny okna a skleněný plochy a myslím, že celý město zpívalo, i já zpíval a hvězdy explodovaly v barevnejch záblescích a padaly ve zlatý smršti dolů, země se třásla a pak už nevím nic.
***
V hale, odkud se vcházelo do Natyiných pokojů se konal večírek. Seděl jsem v hlubokým měkkým křesle a pil ovocnou šťávu s absolutkou, co nám zůstala shora. Ve velký místnosti bylo ještě asi dalších padesát lidí, podle toho, co jsem mohl posoudit, to byli ti nejváženější občané města a Natyiny kolegyně ze školy, všechny si navzájem neuvěřitelně podobný. Poprvý jsem viděl místní rodáky (teda hlavně rodačky) v jiných barvách než v černý nebo šedý. Kostýmy Můz byly laděný do červena, některý tmavě modrý. Pak tu byly nějaký starší dámy v tmavě zelenejch šatech, napadlo mne, jestli to třeba nejsou nějaký vychovatelky, měly takovej přísnej a tvrdej výraz. Nevadí, že chvilkama vyprávim spisovně a chvilku ne? Ok.
Naty tu ještě nebyla, ani její dvě společnice. Čekal jsem.
Poprvé jsem tu taky viděl, že si někdo s někým povídá. U stolů s jídlem tu postávaly malé hloučky a o něčem se potichu bavily. Podle výrazů a gest, která byla prudší, než tu bývá zvykem, se asi domlouvali o průběhu slavností. A taky jsem si všiml, že se po mně dívají. Zezačátku mi to bylo trochu nepříjemný, ale ty pohledy nebyly zlý a hlavně už to trvalo aspoň dvě hodiny a mě se nikam nechtělo odcházet. Tak jsem se potichu přiopíjel a koukal po holkách v tmavěrudejch šatech s nahýma ramenama. Když jsem se s nějakou setkal pohledem, usmál jsem se a mile mě překvapilo, že ona většinou taky. Jenom byly takový ostýchavý, možná rezervovaný a tak z toho žádnej rozhovor nekoukal.
Ozval se šum zdviže a za chvilku do místnosti vešla Naty se svými kolegyněmi. Rozhlížela se a já vstal a spěchal jsem jí naproti. Byla to úplně jiná holka, po tom, co jsem viděl na střeše. Bál jsem se jí dotknout, bál jsem se jí oslovit. Rozhodil jsem rukama ve snaze vyjádřit to. Přistoupila ke mně a lehounce mě políbila na ústa.
Ucítil jsem na rtech mravenčení statický elektřiny, a hned to bylo pryč, když jsem otevřel oči, všichni kolem tleskali, Naty i ostatní dvě se ukláněly a už se blížili ostatní a podávali jí ruce. No, nebylo to... úplně podávání rukou. Můzy vždycky zvedly pravou dlaň, ostatní levou, dotkli se napřed špičkami prstů a pak i lehounce plochami dlaně, ale to už jen na chviličku. Vůbec se najednou hodně dotýkali, třeba na tváři, nebo ve vlasech a myslím, že to bylo jiný, než podávání si rukou nahoře, myslím, že jak se celou dobu všichni drželi od sebe, ty dotyky teď byly o to intenzivnější. I na tvářích těch lidí bylo vidět, že je to trochu jiný druh zážitku, většinou jim to trošku přivřelo oči a celí se trochu jako...zachvěli myslím. To je asi to správný slovo. Možná ne. Nevim. Místností se rozlíhal šum hlasů a stoupal nahoru ke stropu.
Celá společnost se pak přesunula ke stolu, v jehož čele zasedly všechny tři Můzy, po obou stranách různí lidé, a zdálo se, že ten zasedací pořádek je neměnný už řadu let. Druhé čelo se třemi židlemi zůstalo prázdné. Chvilku jsem přemýšlel, že bych si tam třeba sednul, ale když jsem o tom trochu přemýšlel, uvědomil jsem si, že tak to asi myšlený není a vrátil jsem se zpátky do svého křesla. Několik hubených chlapíků začalo roznášet jídla, napřed těm u stolu a pak i na různé stolky kolem, případně do ruky tomu, kdo na ně kývnul. Neměl jsem hlad. Byl jsem rád, že v žaludku cítím sladkokyselou chuť ovocnýho džusu a že se mi po těle, ještě rozechvělým po sledování představení, šíří teplo alkoholu. Sledoval jsem, jak všichni jedí, nebo si dál povídají a nechal se kolébat pocitem, že jsem v bezpečí. Že po čtyřiadvaceti letech života konečně někam patřím, někam zapadám, že jsem si to pravděpodobně zasloužil, že o mně všichni vědí, že není potřeba mě představovat. Ani s nikým mluvit. Že můžu bejt v klidu a bez výčitek svědomý to co jsem. Že můžu jenom tak koukat. A vnímat jak mě podlaha chladí do bosých nohou. Zavřel jsem oči.
***
Probralo mne ticho. Pootevřel jsem oči. Vždycky je lepší ještě chvilku dělat, že spíš, i když už nespíš, čistě jenom proto, aby člověk zjistil, jaká je situace. Díval jsem se na tři páry černejch bot se silnou podrážkou. Pohledem jsem stoupal přes černý kalhoty až k pasu a vejš. Pod černým sakem, stříbrná košile, černá, uzounká kravata a nad ní tři stejný ksichty. Hubený, úzký obličeje, široký, krutý ústa, nakrátko ostříhaný vlasy... všichni tři byli podobný jednomu zpěvákovi, ale ani tehdy, ani teď bych si nevzpomněl, jak se jmenuje. Myslim, že jsem si na to už od tý doby vzpomněl. Ale zase jsem to zapomněl. Takže teď nevim jak ti je blíž popsat. Ale někdy se mi zdá, že některýho z nich potkávám. Vždycky se ale ztratím mezi lidma dřív, než si mě všimne. A třeba se mi to jenom zdá. Z chlastu.
Prohlíželi si mě. Důkladně. Otevřel jsem oči, stejně věděli, že se na ně dívám. Myslím, že tihle tady dole prostě věděli co si myslíš, věděli, kdy spíš, a kdy to jenom markýruješ. Moje malá hra je ani nevyvedla z míry. Nejspíš taky věděli, že to tak dělám vždycky.
Zvedl jsem se z křesla a podvědomě se narovnal a přestal se hrbit. Pořád si mě prohlíželi. Já si prohlížel je. Taky jsem se rozhlíd po místnosti. Všichni seděli nebo stáli a koukali se jinam. Ti u stolu bez hlesu jedli, ostatní popíjeli svoje drinky a koukali z okna dolů na město. Kouknul jsem po Naty. Rychle sklonila hlavu, možná jsem si to spíš přál, než že by se to skutečně stalo. Možná ji měla skloněnou už předtím.
Obrátil jsem svoji pozornost zpátky k Holičům. Myslel jsem si, že to jsou oni a jak se později ukázalo...
Uklonili se malinko. Taky jsem kývnul hlavou. Pak mě ti dva, co stáli po straně chytili mezi sebe, ten první šel před náma, a vedli mě k výtahu.
Možná ti přijde divný, že jsem se nebránil, nebo něco. Jenže já nevěděl, co se chystají podniknout a kdybych to věděl, mám pocit, že by to proběhlo stejně.
Jednak jsem byl z celýho pobytu tady, vůbec z celý existence toho tady Dole pořád trochu... vyvedenej z míry. Vlastně to bylo jako nějakej sen, mělo to všechny atributy snění, reálný byly jen ty pocity, ty vjemy, ty byly naprosto živý. Ta snovost celý situace ale sváděla k tomu, nechat se vést, nechat se unášet.
Za druhý... nebylo by mi to nic platný, kdybych se bránil. A bylo by to trapný, před všema těma lidma, dělat nějakej kravál, když se očividně nechtěli účastnit. Nenávidim, když je nějaká situace vyhrocená, nebo trapná. Prostě to nemám rád.
Vešli jsme do výtahu. Znova se podlaha propadla, vzpomínám si, že mě napadlo: Tak třeba je to naposled. A v zápětí: Ale třeba ne. A už jsme byli dole a vycházeli na ulici.
Před vchodem stál kůň. Byl to velikej kůň. Šedivej, silnej a starej. Boky se mu zvedaly mohutnýma nádechama a v chladným vzduchu z něj stoupala pára. Bylo to první zvíře, který jsem tady viděl. Kolem krku měl ten kůň nějakej postroj. Řiká se tomu postroj? No, to je jedno, takový řemeny. Od nich vedlo lano. Na jeho konci byla smyčka. Došel jsem k ní očima. Ležela na černý dlažbě u mejch nohou. Jeden z Holičů ji zvedl, dal mi ji kolem krku a lehce utáhl. Druhej přešel ty tři metry k velikýmu zadku zvířete, plácl ho dlaní se štíhlými prsty. Obrys tý dlaně na tom zadku zůstal.
Kůň vykročil.
Provaz se napnul a smyčka se stáhla. Vyrazil jsem za koněm. Nemohl jsem se ani ohlédnout po těch třech. Byl jsem rád, že jdu. Černá dlažba mě slaboučce hřála do bosých nohou. Kůň šel relativně pomalu, ale pravidelným tempem.
Krok.A další a další a další.
Napadlo mě, že až budu dostatečně daleko, mohl bych zkusit lano chytit rukama a přitáhnout se trošku, uvolnit smyčku a zdrhnout. Ale kůň šel a ta smyčka mě tlačila čím dál víc. Tak jsem si řekl, že se na ty tři můžu vysrat, zkusím to hned a pak prostě poběžím. Pryč. Máchnul jsem rukou před sebe a chytil za lano. V tu chvíli kůň na chviličku prudce zabral. Smyčka se stáhla a ten náhlý pohyb mnou trhnul dopředu. Jediný, co mi během pádu na zem běželo hlavou, bylo vědomí, že jsem dojel. Po všech těch krásnejch letech. Do prdele.
Dopadl jsem na kolena a jedno jsem si rozsekl, druhý jenom narazil. Odřel jsem si i dlaně a praštil se do pravýho spánku, jak jsem stočil hlavu, abych nešel čelem. Spadly mi brejle. Dusil jsem se. Smyčka se stáhla ještě víc. Chytil jsem se za krk a snažil se ji trochu povolit. Trošku to šlo. Podíval jsem se po koni. Stál. A čuměl furt dopředu. Zkusil jsem smyčku povolit víc, ale to už se nedalo. Ucítil jsem tah. Kůň zase vykročil.
Vyškrabal jsem se na nohy a klopýtal za ním. Srdce mi prudce bušilo a pořád jsem měl v hlavě ten pocit blížící se neodvratný smrti a v krku sucho.
***
Ve městě bylo ticho. Nikde nikdo. Tahle část oslav nikoho nezajímala, i když o ní všichni věděli. Dělali, že nevědí.
Domy, ulice, kanály, všechno bylo tichý... a rozmazaný. Tehdy jsem měl asi pět dioptrií. A už s tim vidíš... už s tim nevidíš nic. Nic pořádně. Tak akorát toho koně, co de před tebou, ale i ten už je docela mázlej a nezřetelnej. Nevim moc jak ti to vysvětlit, když vidíš dobře.
Na dlažbě byly slyšet kopyta. Sice tlumeně, ale slyšet byly. A v tom úplně tichým městě se odrážel ten zvuk jako nějaký pohřební kastaněty, pravidelný cvakání, hodně pomalej rytmus
***
Krok. A další a další a další.
***
Cejtíš každej z nich. Pořád se mi ještě stává, že někdy v noci jdu celou tu cestu znova. Každej krok. Zvedneš nohu, kalhoty se ti otřou o tu ranku co máš na koleně, položíš ji, chodidlo přilne k zemi, další otření o koleno, odlepíš chodidlo a to už druhá noha klesá. Tehdy to nebylo tak pravidelný, tak pěkný. Potom, co jsem spad, mi došlo, že z tohohle se sám nedostanu. Taky jsem si pomalu uvědomoval, že nikdo jiný mi asi nepomůže. A když si tyhle dvě věci logicky spojíš, jak tak kulháš za koněm mrazivě tichým městem, je ti najednou jasný, že konečná. Jenže na to není čas myslet. Musíš jít. Do naraženýho spánku ti tepe krev a bolest, sedřený ruce pálej.
***
Krok. A další a další a další.
***
Ušli jsme takhle asi kilometr. Oči jsem měl zalitý potem. Přestože nebylo nějak specielně horko, celej jsem se v potu jenom koupal. V rytmu kroků a krve mi v hlavě zněl nápěv z Naty. Odtud teda pochází ten pomalej, houpavej rytmus. Sklonil jsem hlavu. Každou chvilku jsem trošku zpomalil a oprátka se stáhla a pak zase sama maličko povolila, ale jen trochu. Byla to šikovná oprátka.
***
Muselo to vypadat úžasně. Vidět to shora. Obrovskej šedivej kůň za sebou táhne úplně hotovýho člověka, kterej se vleče, kulhá a klopýtá, kterej sebou vždycky trhne, když se mu provaz stáhne okolo krku. A tahle dvojka jde krásným, neuvěřitelně nádherným a úplně prázdným, tichým městem. Možná ještě v dálce, u paty toho nejvyššího baráku, stojej tři stejný chlápci a koukaj. Ale řekl bych, že nestáli. Řekl bych, že šli nahoru a nažrali se chlebíčků, nalili vínem a pak zatáhali mladší Můzičky do Natyiny ložnice a dveře se za nima tiše zavřely.
***
Cítil jsem, jak pot, v mým triku chladne. A na mým čele. Zvedl jsem trošku hlavu. Procházeli jsme kolem sloupů u kterých jsme tenkrát před sto lety stáli s Naty. Zbývalo nějakých dvěstě metrů dlažby, která jako molo vybíhala do pouště. Vyšli jsme z města.
Okamžitě se ochladilo ještě víc a každej další krok byla větší zima. Koukal jsem do tý tmy před sebou, na rozmazanej zadek koně. Jediná zbývající jistota v mym životě. Prdel koně s dlaní vypálenou na pravý půlce. Jo... a ještě poušť. Ještě pustina.
***
Prsty u nohou mě zábly, ruce i čelo, zpocený boky. Koleno mě bolelo jako svině. Bylo mi blbě, chtělo se mi řvát ponížením, nenávistí, už nebyla jediná dobrá vzpomínka. Nenáviděl jsem všechny, který se mnou kdy měli co do činění. Všechny, který mi nějakým způsobem pomohli sem. A to byl každej. A nenáviděl jsem sebe. S celýho mýho dobrýho srdce. Za svoji slabost, za svoje pochyby o sobě samým. Za svoji nijakost, neprůbojnost, naivitu, alibistickou dobrosrdečnost.Vyprsk jsem sliny, co se mi dělaly v puse a jeden, dva prameny, mi vítr připlác zpátky na bradu. Zbytek na tvář. Vysoko nade mnou kroužily hvězdy jako supy a čekaly. Z koně přede mnou se kouřilo. Ze mě asi taky. Ubývalo světla. Ubývalo tepla. Pomalu jsem umíral. Řekl bych.
Byl to teprve začátek, ale byl to teda... určitě nadějnej začátek. Konce.
***
Za sebou jsem uslyšel dupot nohou. Někdo za mnou běžel? Nebo mi zní v uších dech a krev, říkal jsem si. Ale pak se kolem mihl stín, Naty předběhla mne i koně. Mávla mu dlaní před očima a kůň zůstal stát. Já spadl na ledovou dlažbu pár metrů před jejím koncem.
***
"Chtěla jsem se s tebou rozloučit."
Zvedl jsem hlavu."Cože?"
Přistoupila ke mně a nasadila mi brejle.
"A vysvětlit ti... o co jde... nebo..." byla v rozpacích, ještě udýchaná.
"No?" posadil jsem se. Loktem jsem si otřel sliny z brady a usadil si brejle na nose. Přemýšlel jsem o té její první větě. Věděla samozřejmě.
"Musíš tam. Promiň." rozhodila rukama. " Nedá se nic dělat. Nemůžu nic dělat. Každej rok se pořádaj slavnosti. Každej rok někdo takhle musí jít. Buď to jsou lidi, který něco provedou, nebo Můzy co nesložily zkoušku, nebo někdo takovej, ale třeba i lidi shora. Je to taková dohoda. S pouští. Tak to je. Každej rok někdo musí jít. Jenom tak tady můžem zůstat."
Seděl jsem, zadek mi mrznul, ale já byl rád, že sedim. A koukal jsem na ni. Dejchal jsem zhluboka ten mrazivej vzduch a hlava se mi točila. Teď už nedokážu přesně říct, jak jsem se tehdy cítil. Směs rezignace, podivný veselosti, vzteku a rozčarování, a znova rezignace z rozčarování. Moje představy o světě tady Dole i o světě nahoře vzaly za svý. Není žádná shovívavost. Není žádný odpuštění. Je jenom cesta, která vede do tmy. Neni žádný nebe. Neni žádný my. Jsme každej sám. Já. Ty. A spousta dalších takovejch. V nose se mi dělaly bublinky a na patře jsem měl sladko. Celý to bylo legrační.
"Každej rok musí někdo jít. Jenom tak tady můžem zůstat." zopakovala. Pak ke mně přišla blíž. "Je to divný, posílat tam tebe. Nezlob se. Oblíbila jsem si tě. Ale nedá se nic dělat." Klekla si ke mně. Oči měla úplně černý. Utřela mi sliny na tváři. Pak mi dala pusu. Napřed lehce, pak jsem ucítil její jazyk na rtech. Trošku jsem pootevřel pusu a ona do mě vplula jako voda, chladivá a čirá, celýho mě naplnila a léčila mý rány a chladila moji krev. Bylo to podruhý co mne políbila a poprvý co mě políbila takhle a já zjistil, že kromě náušnice v obočí má ještě jednu v jazyku, ostrej bodec, kterej mě zraňoval a dráždil a probouzel k životu. Fyzickej kontakt s ní bylo něco výjimečnýho. Nikdy jsem do tý doby nepoznal žádnou takovou a od tý doby taky ne, ale to je asi jasný a tak jsme se líbali a já ji hladil pravačkou ve vlasech a levačkou jsem si stáhl smyčku, najednou to šlo a najednou ji měla na krku ona a já švihl lanem koně přes zadek a kůň vykročil.
***
Viděl jsem jí v očích chvilku, kdy si uvědomila, co se stalo. Pak ji lano otočilo a ona už se nemohla ohlídnout. Měla spoustu práce s tim, dostat se z kleku na nohy. Ale pořád to zkoušela. Ohlídnout se. Taky se snažila rukama zachytit lano, ale kůň jen zrychlil a tak tak, že neupadla. Sešla z dlažby a její boty se zabořily do světle modrýho radioaktivního prachu, kterej se zvířil kolem jejích nohou. A jak jeho jednotlivý částečky kroužily a padaly, vířily další a další prach a za chvilinku se poušť v mým dohledu vlnila jako oceán. Couvl jsem až k hranicím města. Kůň se vzdaloval, Naty se ztrácela v tom modrým vlnobití. Pořád se snažila otočit. Modrej prach a tma si je braly, kousek po kousku. Snažil jsem se zastihnout ten poslední moment, kdy je rozeznám, ale asi jsem ho propásl. To se mi stává pořád.
No... to bude asi tak všechno... hele..než pudeš... nekoupila bys mi ještě pivo prosimtě?
|