|
| |
 |
Z nemocnice
Autor: Black (Občasný) - publikováno 29.12.2000 (21:25:15), v časopise 2.1.2001
|
|  |
Vešel do nemocničního pokoje. Nesnášel ten nemocniční pach. Tu vůni dezinfekce, ty pocity strádání a beznaděje. Nechápal, proč si lidi dobrovolně berou život. Jeho spolunocležník se konečně probral.
„Kde to jsem? Nebe? Konečně!“
„Nedělej si naděje, jsi stále na Zemi, hochu. Vítej v nemocnici.“
Zmrazil ho pohledem. „Tohle že je nemocnice?“
„Jo. Na chodbě lítají sestřičky a doktoři na operačním sále zachraňují další životy.“
Zavřel oči. Nemohl uvěřit, že se mu to zase nepovedlo. Zaplavila ho vlna sebelítosti. Nemohl už dál. Proč jen nemůže zemřít? Komu tím prospěje? Jen přidělává práci doktorům. Stejně nemá pro co žít.
„Chlapče, řekni, proč jsi to udělal?“
„Do toho vám dědku nic není. Proč jste tu vy? Nějaký problémy se žlučníkem?“
„Ne. Čekám na kostní dřeň.“
„A proč vám ji chtějí dát, když stejně za pár dní zhebnete?“
„Já budu žít dlouho, protože si života vážím na rozdíl od tebe.“
„Jo, já si ho nevážím a stejně jsem tu.“
„Hold svině mají štěstí.“
Chtěl mu ještě něco říct, ale sestřička vešla do pokoje.
„Ale, tak už ses probral? No to je dost. Jak se cítíš?“
„Jako bych chtěl zemřít.“
„Takže tě to ještě nepřešlo. Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč tohle děláš? Doktorům už to leze na nervy. Už popáté tě tahali hrobníkovi z lopaty. Myslíš že je to baví zachraňovat ti krk?“
„Tak ať se nestarají, nikdo je o to neprosil.“
„Je to jejich povinnost.“
„Tak Ať mě nechají vykrvácet a budou mít pokoj. Budou šťastný obě strany.“
„S tebou fakt není řeč.“ Obrátila se na dědu. „Tak co dědo, vám už je líp? Už sehnali dárce, takže pozítří bude operace a půjdete konečně domů.“
„No to je dost, taky už jsem tu pomalu půl roku.“
Všiml si, že ta sestřička je fakt kost. Blondýna, zelenomodrý oči, mohla tak kolem 170cm a ty boky! Nohy měla pěkně vypracované a ruce taky. Musí asi chodit do fitka.
Všimla si, že ji pozoruje. Ve snaze obrátit jeho život se na něj usmála. On nepohnul ani svalem. Když odcházela, mrkla na něj a on nic. Prostě ho přestalo všechno zajímat.
Dědek odešel. Vytáhl ze šuplíku žiletku. Nechtěl se oholit. Vzal ji a opatrně si jí přiložil na žílu. Zhluboka se nadechl. Zavřel oči. Pomalu začal na žiletku tlačit. Zajížděla hlouběji a hlouběji. Krev začala stékat po jeho ruce, po konečcích prstů, kapky stékaly na zem. Vytáhl ji a vzal ji do zkrvavené ruky. Zabodl ji vší silou do srdce. Chtělo se mu křičet bolestí. Svíjel se upadl z lůžka. Zahryzl se do prostěradla, aby nemohl křičet. Cítil, jak mu srdce přestává bít. Cítil, jak slábne. Usmál se. Naposledy se podíval na nemocniční strop a zašeptal: „Teď už to nebudou nemocnice, ale nebe.“
Děda se vrátil a dostal infarkt. Zemřel. Když uklízeli jeho věci, našli papírek, na kterém bylo roztřesenou rukou napsáno:
Jsem sirotek, ve 12 jsem měl nehodu a od té doby nechodím, nemám přítele, nemám nikoho. Jsem sterilní. Nic mě nebaví. Všem jsem na obtíž. Jsem jen překážkou života. Smrt vše vyřeší. Budu pryč od všech. Od všech bolestí. Od strachu. Promiň……….
|
|
|
