A napíšu stoprocentně kýčovitý

obraz, protože chci, protože se mi zalíbilo

slovo čajka, to, co vzbuzuje

ne, pozor, změna, rajka přepestrá

bude vyhovovat více. Zasadím ji

do nachu, purpuru, bude stát

v lotosovém rybníce, a když se

zasměje, budou jí ze zobáku padat

nádherné perly. Ne ty sviní. Už bys

chtěla snít, a rozvíjet příběh. Přestaň,

přestaň si vymýšlet, vrať se zpět na zem

vrať se k pianinu, baletu, retům

chvíli přestaň dloubat klacíkem

v slepičím trusu. Vylouhuj si prsty

v Savu, ať přestanou ti hnít. Usměj se

vypni hruď, ať je chvíli PNOUCÍ,

ty vole, tahle představa mě zabije.

Napiš stoprocentně špatnou báseň

hezky ji graficky uprav, postav z ní

komín, zámek, svíčku, klíč, vydechni

a pak nedýchej, až začneš jak jehovista

kázat o překrásném světě a krásné duši.

O tělesné, duševní či jiné zatra čistotě.

A láska má přece podle šablony

jen jednu tvář. Tu vaši. A mluvit

spisovně. A sakra, přestaň říkat

sakra. Neklej, nerouhej se. Miluj

ach, bože, vznešeně, celý svět.

I kdyby za to nestál. Musíš mít

přece krásnou duši, krásné ideály

a být spořádaná běloučká

puťa, puťa slípka, slepička.