Bílé tlapky na sloupcích
hladily záda zestárlé noci
v přímkách cinkaly bázlivé kroky
mezi kolejnicemi se plížila
věčně hladová melancholie
za pocákanými fasádami
propadnuvše se větrnou norou
upřímně oddechujíce netušili
že vlídná slova nenaprší
Tma přelepila všechny zvonky
jediným cizokrajným jménem
někde zadrnčelo zábradlí
jak rozmrzelý xylofon
vytahaná struna rána
já ale klopýtal jsem věře
že i po pěšinách zarostlých jitrocelem
kráčívají blíženci ducha za ruce
Ještě s kartáčkem v krku jsem
polykal svůj absinth z vlčích pelyňků
a za zrcadlem viděl se zítra
nad čajem kořeněným trnkami
|