Cesta ze sta

To sem takhle jednou zase po dlouhý době šel. Jako vždycky. Normálka. Jen ty lampy svítily tak nějak do červena. Sem tam problikla modrá, vypadalo to, jako kdyby na mě mrkaly. Tak nějak laškovně. Procházel sem pod jejich světelnými vizemi. Viděl sem, jak proti mně někdo kráčí. Blížili sme se k sobě a já pomalu rozpoznával jeho obrysy. Byl malý. Na hlavě měl asi cilindr, nebyl sem s to to na tu dálku poznat. Měl takovou pomalou, houpavou chůzi. Připadl mi dost legrační. Pomalu se ke mně blížil a já najednou poznal, kdo to je. Byl to cvrček. Takový malý stvořeníčko, jen ve větším. Měl fajnovej fráček a to na hlavě fakt cilindr měl. Jen z něj vyčuhovaly a houpaly se dvě středně dlouhý tykadýlka. Pod levou paží si nes housličky. Dělal sem, že se na něj nekoukám, ale asi sem pořádně zíral. Uvědomil sem si to, když se na mě, když mě míjel, podíval a trošku se usmál. Pak si kráčel dál. Nevím, možná to byla sugesce vyvolaná předešlou situací, ale slyšel sem, jak někde z dálky začly hrát potichoučku housličky. Asi jeho. Otočil sem se, abych se na něj eště jednou podíval, ale už byl pryč. Zmizel asi někde za rohem. Bylo mi dost zvláštně, a tak sem radši šel dál. Prošel sem kolem setmělejch krámků, náměstím, po kterým chodí ve dne tolik lidí a teď se vprostřed něho válí jen nějakej ožralej chlap - pravděpodobně s epileptickym záchvatem. Chtělo se mi strašně zívat, protože ty housličky pořád nepřestávaly hrát. Viděl sem telefonní budku, uprostřed který na mě mávala jedna z mnoha slečen, který bych tak chtěl. Cejtil sem, že třeba chytim svůj vlak, kterym by se každej chtěl tak svízt. Usmívala se. Určitě upřímně. Byl sem skoro u ní, když zvedla sluchátko, obmotala si jeho šňůru kolem krku a zlomila si vaz. Utíkal sem k ní, ale bylo jasný, že je pozdě. A ty zkurvený housle pořád hrály. Držel sem její hlavu, který nevim proč chyběla tvář, a stiskl sem jí ňadro. Bylo super. Zmáčkl sem i druhý a podíval se na béžovou sukni, která mě volala. Sáhl sem pod ní, když se z telefonního sluchátka ozval ženský, skoro andělský hlas, který říkal cosi jako: „Znouzectnost, znouzectnost...“ A znovu. A opět. Zvedl sem ho a dal si ho k uchu. „Haló, je tam někdo?“ - „Znouzectnost... znouzectnost...“ Postavil sem se a uvědomil si, že celá budka je tegovačkou popsaná slovy jako: Bolest, Pláč, Smutek. Dost sem se zděsil. Odmotal sem šňůru ze slečny, který cosi rašilo na hlavě. Vytočil sem nějaký číslo a mezitim se mrknul na to, co jí to z hlavy roste. Nechápal sem, ale byly to tykadla. Sluchátko bylo hluchý. Zkusil sem to znova a situace se opakovala. Nevěděl sem, co dělat, tak sem to ze zoufalosti zkusil ještě jednou. Chvíli bylo ticho a po chvíli se zničehonic ozval prudce falešný zvuk houslí. Nasral sem se a sluchátkem třísknul o telefon. To zůstalo viset, a pokud se tomu tak dá říct, hrát dál. Otočil sem se a rychle utíkal pryč. Nevim proč, ale bylo mi tak nějak líp. Hlavně bylo ticho. Zastavil sem se po několika desítkách metrů a prudce oddychoval. Lampy na mě pořád svůdně mrkaly modrou barvou a na teď už ranní tmu se snášela pomalu mlha. Červený světlo lamp jí dávalo strašidelnej nádech, skrz kterej sem neviděl ani Ň. Zkoušel sem volat, ale prostě to nešlo. Mlha mě obklopila a já sem poprvý za celou noc cejtil cosi jako samotu. Udělal sem pár kroků a narazil nosem o nějakou stěnu. Oklepal sem se a udělal ten krok znova. Byla tam pořád. Jen můj nos dost trpěl. Zkusil sem to i potřetí a...