Práci v severní Číně získala víceméně náhodou, a když v Praze podepisovala smlouvu, netušila, že ji čeká jedno z nejošklivějších měst, jaká kdy viděla, a jedna z nejkrušnějších zim, jaké kdy prožila. Prý co člověka nezabije, to ho posílí. Nevím. Ale k věci...
V tom pětimilionovém městě bez centra a bez historie bylo nějakých 300 cizinců, z toho většina japonských a korejských studentů, pár desítek německých automechaniků a zbytek učitelé, sestěhovaní v jediné panelové ubytovně. Bylo to krušné. Se zatnutými zuby přežila první semestr, ale pak přišly dlouhé zimní prázdniny, a bylo ještě hůř. Kdo mohl, prchl před dvacetistupňovými mrazy a ledovými sibiřskými větry na jih. V ubytovně zbyli jen čtyři Korejci bez vindry a jeden věčně zamračený Anglán. Nebylo kam jít, nebylo co dělat. Každé ráno zírala desítky minut na pavučiny na stropě a neměla proč vstát. A pak se stalo tohle:
Bylo po desáté večer a ona ležela na posteli s rukama za hlavou, bez chuti k čemukoli. V trubkách bublalo, jak končila topná denní doba. Rezavý radiátor začínal chladnout. Pak někdo zabušil na dveře. Nechtělo se jí s nikým mluvit. Jenže bušení pokračovalo, takže nezbylo než vstát a zjistit, o co jde. Byl to Anglán. Nějaký vyplašený. V ruce držel láhev vodky. Řekl, že sorry, ale všichni jeho známí jsou pryč – Thomas v Thajsku, Bernie v Šanghaji a Stephen ve Vladivostoku, a on že se potřebuje s někým napít, protože je fucked up. Bez nadšení řekla, že teda oukej, akorát že je po desáté, tak ať si donese deku, jinak zmrzne. Podíval se na ni divně a pozval ji k sobě, že má přímotop. Prý stačí uplatit správce krabičkou marlborek a nechat si umrtvit pojistku. Prý takhle topí každý - každý kromě ní, která mrzla celý semestr. Asi se měla víc družit... anebo sem neměla vůbec jezdit.
Přemístili se k němu. Rozžhavená spirála přímotopu vysílala neodolatelné teplé vlny. Pomyslela si, že Anglán nebude jevem veskrze špatným, ale její sympatie měla krátké trvání. Kývnutím ji usadil na židli, sám se složil na neustlanou postel a bez jakéhokoli úvodu vypálil: „Věříš v boha?“
Takže magor, napadlo ji okamžitě. Věděla, že většina místních Američanů jsou bahájci, jenže ti nebyli agresivní. Páchali si to svoje dobro a pili jenom vodu. Tohle vypadalo hůř. „Samozřejmě,“ řekla otráveně.
„Chodíš do kostela?“ Nepřátelský tón ho neodradil.
„O vánocích.“
„A modlíš se někdy?“
„Jo.“
„Tak to mě snad pochopíš. Udělal jsem strašnou věc.“
„Jo?“
„Včera jsem tu seděl, čučel jsem na ruskou televizi, něco jsem vypil a přišly na mě takový ty existenciální myšlenky. Leze mi to tu na mozek. Nevím, proč jsi přijela ty, ale mám teorii, že tady nikdo není proto, že by tu chtěl být, ale proto, že nemůže být někde jinde...“ Tázavý pohled.
„No, já... asi taky.“ Zvýrazněná tečka. Co by mu vykládala nějaké intimity.
„Já jsem chtěl odčinit nějaký špatný věci ve svym životě. Myslel jsem si, že tu něčemu prospěju, že budu užitečnej. Ale to je konina. Kde učíš?“
„Na jedný vyšší odborný.“
„Já na singapurský business school. Jsou tam samý nadupaný zárodky podnikatelů. Chtěj mít prachy, bejt velký zvířata, hodně prodat, hodně koupit a hlavně umět druhý oblafnout. Rozumíš, já učil v Anglii ekologii a hudebku. O businessu vím prd a ani víc vědět nechci.“
„Chápu. Proč s tím nepraštíš?“
„No, to je právě ta věc. Včera v noci jsem tu takhle seděl a měl depku, takže jsem si řek, že s tím musím něco udělat. Zní to možná blbě, ale já věřim na osud, že to všechno nezáleží jenom na nás... Já... prostě vzal jsem hrací kostku a řek jsem si, že jestli padne jednička, tak se sbalim, prvním vlakem odjedu do Pekingu a prvním letadlem se vrátím do Anglie. Když dvojka, tak v tom svym kurzu business English začnu učit to co doma – že si připravím fotky staženejch tuleních mláďat a černobylskejch dětí a budu jim o tom vykládat tak dlouho, dokud mě nevyhoděj. Měl jsem nachystaný osudový změny na všechny čísla až do pětky... a na šestku jsem si řek – já ani nevím proč!!! ... Možná abych tomu celýmu dodal váhy... nebo že jsem věděl, že jsou to všechno koniny, že si stejně nepomůžu...Prostě jsem si řek, že... že jestli padne šestka, tak... že to skoncuju,... že skočím ze střechy...“
„Ty jsi vůl.“
„Padla šestka...“
„Ježišmarja!“
„Rozumíš, já vylez na střechu... na konci semestru tam skočila nějaká holka – nikdo neví proč. Vylez jsem tam a koukám na to hnusný město rozlezlý jako vřed... pak jsem kouknul dolů a představil jsem si, jak tam ležím na hadry... pak jsem se málem poblil a věděl jsem, že neskočím. Ale chápej, já jsem si slíbil, že udělám, co mi na tý kostce padne...!“
Seděli proti sobě. On se klepal, ona na něj koukala a nevěděla co jiného říct než nepřesvědčivé: „To je blbost! Vykašli se na to. Lidi toho naslibujou...“
„Říkalas, že věříš v boha, v něco, co nás přesahuje, ve vyšší smysl. Tohle není sranda, já to slíbil natvrdo. Jestli to neudělám, já... nevím... asi to musím udělat....“
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jo, sorry, já jsem Peter.“
„Tamara, těší mě.“
„Jsi Ruska?“
„Češka.“
„Slovani maj širokou duši.“
„Naši jsou Židi.“
„Židi trávěj studny.“
„???“
„Sorry, to byl fór. Já jsem původně katolík, katolíci vražděj Indiány.“
...
...
„Potřeboval bys šamana.“
„???“
„Očistnou kúru, aby ses toho debilního slibu zbavil.“
xxx
Druhý den zašla do knihovny a po značném úsilí získala jakési pojednání o šamanismu. Pak se vypravila za čínským známým, aby jí ho přeložil, ale ten řekl, že "na tohle není" a nechce s tím nic mít. Teprve později zjistila, že ve městě právě začínala kampaň proti hnutí fa-lun kung. Vliv tohoto v zásadě neškodného lidového hybrida buddhismu a dechových cvičení zřejmě začal čínské vládě přerůstat přes hlavu, a tak ho označila za nebezpečnou sektu a tvrdě potírala. V kraji měla být vysoká koncentrace věřících, a tím pádem i silné represe. Lidi se báli mluvit o náboženství v jakékoli podobě víc než o politice.
Až třetí známý, kterého celý semestr podezírala, že je nasazený, aby ji sledoval, nad její prosbou ožil, knihu prolistoval a lámanou angličtinou jí převyprávěl marxistickou kritiku šamanistických obřadů, kterými primitivní národové po staletí ohlupovaly své děti a bránily tak vědecko technickému pokroku, který jediný... atd. atd. atd.
Ofotila si několik stránek a se slovníkem luštila zlomky smyslu. Pak jí došlo, že si bude muset vypomoct fantazií.
xxx
Ukázala Peterovi kopie z příručky a vyložila mu postup očistného rituálu. Měl pít bylinné odvary, podstoupit potní chýši (reminiscence na čísi líčení indiánských duchovních soustředění na Vysočině... kdo jí to jenom vyprávěl?), nakonec si ostříhat vlasy a nehty, oholit vousy a to všechno spálit s tou blbou kostkou, na které padla ona nešťastná šestka. Bylinky chtěla koupit v čínské lékárně, ale nakonec se rozhodla pro vlastní urologický čaj, jehož odporná chuť slibovala případně očistný efekt.
„Víš, překládal mi to takovej divnej típek... pořád mi připadá, že je na mě nastrčenej. Nemíváš tu někdy pocit, že tě sledujou?“
„Jasně, že tě sledujou.... Každej, kdo ti vykládá o svejch názorech, je fízl.“
„Neblázni, snad to nebude tak zlý.“ (paranoidní magor!)
„A proč by ti normální člověk vykládal, co si myslí?“
„A proč ne? Normálně se bavíme... Přece nevěříš na nepřekonatelnost kulturní bariéry.“
„Na kulturní bariéru se vykašli. Na tom, že jsi lao-waj nejde ani tak o to, jaký ti v dětstvé četli pohádky. Jde o to, že se v kteroukoli chvíli můžeš sbalit a vypadnout. Nic tě tu nedrží, na nikom ti tu doopravdy nezáleží. Můžeš udělat cokoli, zmizet a už se nevrátit.“
V potní chýši se mělo mluvit, takže se dohodli, že ji podstoupí společně. Sešli se další den v pět odpoledne, když začalo bublat v trubkách. Horká voda tekla jen dvakrát denně – ráno od šesti do půl osmé a večer od pěti do sedmi - a bez ní to nešlo. Posilnili se čínskou kořalkou, to aby se otevřeli změněným stavům vědomí. Pak utemovali netěsnící dveře miniaturní koupelny. Ze zdi trčela sprchová trubka bez rozprašovače, skoro hned pod ní stála záchodová mísa. V rohu bylo popraskané, napůl stržené umyvadlo. Podlaha ve tvaru velkého mělkého lavoru se sbíhala ke středu, k nevábné odpadní rouře bez sifonu.
„V týhle zemi by ti měla stačit veřejná sebekritika...“
„Hele, já nikdy necítil a nepotřeboval víru v něco vyššího víc než v tomhle konzumním materialistickym srabu. A Číňani ji potřebujou taky, proto maj ten sračkovitej fa-lun kung... Nemyslíš?“
„Rozhodně. Když vidím tu jejich ideologickou masáž, říkám si, že bych pak taky vzala zavděk čímkoli.“
„A ty se snažíš do svých studentů něco hučet?“
„Hučela bych, kdybych věděla jak. Prosím tě, stačilo se jich zeptat, co jsou to vánoce, a tvářili se, jako bych jim řezala hlavu. Ale příští semestr můžu pouštět nějaký filmy - třeba se tam podaří vpašovat něco inspirativně duchovního.“
„Vážně tomu věříš?“
„Čemu?“
„Týhle očistný kúře?“
„Naprosto.“ (před tabulí se člověk naučí s jistotou hájit i věci, o kterých nic neví).
„Tak moc, že by sis taky hodila kostkou?“
„... Jo.“ (víra uzdravuje, o nic víc nejde, musí být přesvědčivá).
„Tak to udělej.“ (najednou taková tvrdost v hlase, ale pohled zbitého psa - slaboch.)
„... nechci si stříhat vlasy.“
„Ty tomu nevěříš, že ne...“
„Právě že věřím. Tohle není legrace. Nebudu se...“ (sakra, jak se anglicky řekne „rouhat„?) „... nechci... si to vyplácat jen tak. kdo ví, kdy to budu potřebovat doopravdy.“
„Jestli je to jenom divadýlko, budeš mě mít na svědomí...“
Vzali dva kýble, obrátili je dnem nahoru, pustili naplno vařící vodu a zhasli světlo. V pyžamech (místo bílého obřadního obleku) seděli každý na svém kýbli, oddělení proudem vroucí vody a dýchali horkou páru. Stačila chvíle a bylo jí na umření. Opřela se o lepkavou dlaždičkovou stěnu. Peter něco nesrozumitelného mumlal. V čínské příručce vyrozuměla cosi o průvodcích na duchovních cestách a řekla mu, aby myslel na nejstaršího člena rodiny, kterého si pamatuje, a žádat ho o zproštění slibu. Takže asi mluvil s nějakým Bigglesem od velbloudích stíhaček... Panebože, odpustíš mi to? Před očima jí vyvstal obraz poťouchlého vousatého starce, jak leží na obláčku a baví se na jejich účet.... než se naštve jako nad tím pronárodem, co tančil kolem zlatého telete – ha, modloslužebníci, oba máte monoteistické kořeny a chcete se amatérsky dloubat v šamanismu – pošetilci! Tohle neskončí dobře...
Nedokázala říct, jak dlouho tam vydrželi. Asi hodně. V jednu chvíli už si myslela, že musí okamžitě na světlo a na vzduch, jinak omdlí. Vzápětí zjistila, že dokud teče voda, tak se nedostane ke dveřím. Tápala kolem sebe a opařila si ruku - tou sprchou by se snad dalo zalejvat i kafe. Pak hmatala do stran – vlevo umyvadlo a vpravo záchodová mísa. Kohoutek musel být na druhé straně. Ovládla ji panika, představovala si, že se sveze pod sprchu a ráno ji najdou utopenou a spařenou jako kuře před škubáním. Byla si ovšem vědomá toho, že „to má za to“.
Přežili. Pak si Peter holil vlasy strojkem, ale měl je mokré, takže to šlo špatně. Zkoušel je sušit nad přímotopem – páchlo to, jako když se pálí pneumatiky...
Druhý den se vzbudila až po poledni, s vědomím, že tím „divadýlkem“, jak to Peter trefně nazval, jeho děsivý příslib zůstal na ní. Ne snad, že by si myslela, že musí jít a skočit ze střechy, ale něco, něco z toho rouhačského hození kostkou, posílené jejími výmysly kolem očisty na ní leželo jako kámen, a ona nevěděla, co s tím. Klepaly se jí ruce. Žaludek měla na vodě. A Peter jako by se někam vypařil. Párkrát na něj klepala, ale neotevíral a večer byla v jeho oknech tma. Třetí den se zeptala vrátného, jestli ho neviděl. Dozvěděla se, že někam odjel. Měl prý velký baťoh, takže asi na prázdniny.
V těch dnech bylo přes den mínus dvacet a v noci ještě o deset stupňů hůř. Kampus byl jako vymetený, studenti se na svátky a na prázdniny vrátili domů. Nebyl sníh, jenom zima. Bláto zmrzlo na kámen a na holých, hubených stromech se třepetaly mikrotenové pytlíky. Jela autobusem do míst, kde by v jiných městech bylo centrum, ale tady jen velké staveniště se zárodky gigantických betonových hotelů a nákupních středisek. Chvíli tam bloudila, šálu vytaženou přes nos, aby nebudila moc velké haló. Kdysi ji sem někam vzala kolegyně na jídlo a cestou míjely kostel... – novogotický, snad? cihlové zdi, dva hranoly věží... ve zdejší zástavbě jako pěst na oko. Naštěstí, jinak by ho nenašla.
Brána byla samozřejmě zamčená, cedule nikde žádná. Chvíli tam bezradně postávala, pak se zeptala náhodné kolemjdoucí, kdy bývá otevřeno. Nevěděla - jak jinak. Zkusila se zeptat ještě dvou lidí - ale se stejným výsledkem. Tohle byl oficiální kostel, žádná konspirace – farář je státní zaměstnanec, biskupy vybírá strana a vláda, tak sakra, lidi, tohle smíte vědět – jak se tam dostanu? Pak vyšel z vedlejšího domku postarší chlápek a šinul si to rovnou k ní. Řekla, že hledá kněze. Řekl, že on je kněz. Mohl to být kdokoli - kněz, provokatér nebo třeba místní popelář. Ale víra uzdravuje – bylo jí to jedno. Řekla, že se potřebuje vyzpovídat. Zeptal se proč. Anglicky neuměl. Rusky asi pět slovíček. Její čínština stačila na nákupy a hovor o volném čase. Zkusila mu nastínit situaci. Řekl, že cizinci do kostela nesmějí.
Vrátila se na ubytovnu, vyjela výtahem do nejvyššího patra a protáhla se napůl zabedněnými dveřmi na střechu. Rozhlédla se po tom ošklivém městě rozlezlém do dálky jako vřed. Pak se podívala dolů a představila si, jak tam leží na hadry... Slíbil, že udělá to, co mu na kostce padne... Vzpomněla si na vyděšený výraz jeho tváře, když říkal: „Jestli to neudělám, já... nevím... asi to musím udělat...“ Nechápala, jak si mohla troufnout s takovou věcí zahrávat. Počká, až se Peter vrátí, a všechno mu řekne. Ať si tu tíhu vezme zpátky.
Uběhlo několik dalších dní, a Peter stále nikde. Kampus se chystal na nový semestr, na nástěnky vyvěsili plakátky s neumělými obrázky čarodějnic. U hlavní brány zastavovali studenty, kteří se vraceli z prázdnin a žádali o podpis na anti-sektářská prohlášení. A jednoho šedivého mrazivého rána si ji zavolali zavolali do kanceláře a oznámili jí, že v příštím semestru už učit nebude. Pokud by chtěla dělat problémy, mohou ji prý obvinit z „činnosti neslučující se se statutem zahraničního experta„ a vyhostit.
„Ale proč? Vždyť jsem nic neudělala!“
„Máme důvod se domnívat, že zastáváte nezdravé názory a že vedete pochybný životní styl. Mohla byste negativně ovlivnit mravní vývoj našich studentů.“
Někdo ji musel udat. Možná známý, který jí překládal text o šamanech, nebo kněz (kněz?), anebo oba. Za Peterovými okny bylo stále zhasnuto.
Koupila si lístky na vlak do Pekingu a začala se loučit se známými. Nikdo se jejímu náhlému odjezdu nedivil, nikdo se na nic neptal. Jak Číňani, tak cizinci jako by celým vzezřením signalizovali: já nechci nic vědět, mně do ničeho nic není. Poslední večer se stavila u Bernie, energické postarší Australanky, která se za celý život nikde neusadila na víc než dva roky. Formálně se rozloučily, Bernie ji ani nepozvala dál. Nakonec poznamenala: „To s Peterem je hrůza – kdo by to byl řekl.“
Vyděsila se: „Stalo se mu něco? Já myslela, že cestuje!“
„No, já slyšela, že mu nabídli místo ve škole pro stranické kádry. Asi už se přestěhoval. Prý bude mít tři pokoje a teplou vodu celý den. Vždycky byl zvláštní. Já sice nevěřila, když se šuškalo, že donáší na ostatní cizince, ale teď... Jako gay to tu nemá snadné, třeba se bál, že ho vyhostí - prý má čínského přítele... no, někdy je možná lepší nevědět...“
„Jasně, že tě sledujou.... kdo ti vykládá o svejch názorech, je fízl.“ To byla jeho slova. A jí se konec konců nic neděje – prostě se sbalí a vypadne. Nic ji tu nedrží, na nikom jí tu doopravdy nezáleží... Jemu asi záleželo. Vlastně ani necítila zášť, spíš překvapení a ztrátu pevné půdy pod nohama. Kdoví, jestli si tou kostkou vůbec hodil. Kdoví, jestli náhodou neuměl plynně čínsky a neměl ohromnou zábavu z propastného rozdílu mezi obsahem té marxistické příručky a rituálem, který mu naordinovala...
Zvláštní bylo, že na tíživém pocitu, který ji od očistného rituálu pronásledoval, se Berniiným odhalením nic nezměnilo. Ať už byla pravda jakákoli, ona té historce věřila a neodpustitelně si zahrávala s cizím osudem. A vina zůstala, i když ji zplodila lež.
Vrátila se do svého pokoje, vzala krabici nejrůznějších drobností, určených sousedům k rozebrání a vysypala ji na postel. Ze změti provázků, papírků a tužek vylovila hrací kostku. Když padne jednička, dvojka, trojka, čtyřka nebo pětka, je všechno v pořádku. Když šestka... Stiskla kostku v ruce a pomalým obloukem ji hodila na podlahu. Kostka se nekonečně dlouho kutálela po hladkém linoleu. Těsně před tím, než definitivně zvolila stranu, na kterou dosedne, se rozletěly dveře a dovnitř vrazily dvě uhihňané korejské holky. Vykulily oči, něco vykoktaly a s dalším výbuchem smíchu zase vycouvaly. Spletly si pokoj. Vyskočila, aby se podívala, co padlo. Jenže kostka byla pryč. Prudce rozražené dveře ji nejspíš někam odhodily. Prohledala všechny kouty místnosti, ale po kostce nebylo ani stopy, jen pod radiátorem se v podlaze šklebila hluboká černá škvíra...
Žádný dědek na obláčku - dvě korejské puberťačky, pomyslela si a rozesmála se. |