Stará se pracně posunuje po zahradě. Krok. Zastaví se. Další. Třetí jen napůl.
Pusu se spuštěnými koutky vyšpulí.
S chrchláním a prázdným pohledem sleduje přejíždějícího cyklistu za plotem.
Aniž ho však vidí.
„Ať už ten blbec vypadne,“ řikali polohlasem noc a vítr. Na asfaltoštěrkovatém place před vesnickou hospodou přecházeli jak šelmy v mělké kleci.
Stín, den a světlo si hráli na skovku. Na doporučení dnešního dne – 8. června - si vymysleli kostýmy (barokní) a v těch se potili, hudba jim dohrála, nic se neděje. Praštili nástrojema, že na to se můžou, ale FUCKT...
„Já snad nefunguju,“ Pohoda opřená o zeď baráku proti hospodě, podpatek zaklesnutý o zeď jak v reklamě, slyšela z okna za sebou nikdy nekončící hádku nezaměstnaného a pomocné dělnice = na život se třema dětma osm tisíc – o dávky si sice požádat chtěli, ale nikdy to neuměli. Chlastali voba, to uměli.
„Proč se nemaluješ, fungovala bys,“ zeptal se jí 8. červen skoro dvorně.
Nenapadlo ji, jak ho rychle poslat do háje.
Prostě: sral je všechny. „Je to jen pojem a dělá hovno.“
Jenže právě probíhající Den má MANDÁT.
„No a co, že neplnim sliby, očekávání?“ tančil jako král slunce, nastavoval si zrcadlo.
„Existuje vůbec ŇÁKÁ vláda, ŇÁKÝ vodbory, ŇÁKÁ nadnárodní korporace, kerá je plní? Jsou rádi, že splní a udělá ASPOŇ něco a že moc neškodí a nepřekáží.
A po mně, jednom dni, chtěj zázraky,“ to už tančil rychleji.
Prvním strojům bleskl hlavou obraz, kterému nerozumí.
Zevnitř vytahaných kdysi modrých tepláků vytáhne cigára a zapalovač. Zapálí si. Potáhne. Pomalu – až slyšet skřípot namáhaného těla – se sehne, vytrhne kytku a pohodí ji o kus dál. Potáhne. Čumí. Potáhne. Sleduje brouka.
Za poslední hodinu vytrhla pět kytek.
Vykouřila tři cigára
Má pocit, že dře jak Ukrajinec.
Potáhla. Potáhla. Zas potáhla.
Hlavou jí táhla jediná myšlenka:
Obraz, na kterém nejsou lidi.
„Porodil jsem vás, co tady mé děti budete beze mě dělat?“ Poněvadž noc a den, o vodě, větru, ohni nemluvě, vždycky zapomenou, co bylo včera, zkusil 8. červen 2003, pomalu se chýlící ke konci a nonšalatně opřený o západní zeď kadibudky, hru, aby na svou stranu získal noc a den.
Věděli o sobě, že jsou, ale nikdy se neviděli, ani teď, když stáli vedle sebe.
8. červen byl kompozičně v pořádku, mohl i zaujmout, ale jinak vypadal prázdně a hloupě jak Sylvester Stallone.
Všichni oslovení se vrtěli jak podvedení akcionáři.
Opření o tu západní zeď maskoval útěkem do stínu.
Pravý důvod však rychle vyplaval jak starší mrtvola: „Padá soumrak. Když ho kadibudkou podepřu dost silně, vydrží dýl a s nim tu budu i já, možná, na furt.“
Ta představa byla lepší než orgasmus.
„Proč my sem vlastně pořád jezdíme?“
Myšlenka se neustále vracela.
Zleva. Zprava. Šikmo seshora. V táhlém oblouku jak nalétavající bombardér. V červené i v jiných barvách.
Vždycky přilezla líně.
Ale urputně jak polednice.
Zas se beze slova otočila a pomalu se zmenšovala a shrbení bylo čím dál hlubší.
Vždycky, když na tuhle otázku, nedostala odpověď, Stará si oddechla, aniž by o tom vlastně věděla.
Nikdo s nima netřískal.
Zachvacovala ho panika, i když ukazoval bílý chrup orámovaný dobře mířeným úsměvem číslo osm. Děsil se odchodu, jako každý politik a manažer, který nemyslí na zlepšení věcí, ale jen na koryto.
Potáhla. Típla.
„Fandóóó,“ zazní pomalou nervózní pražštinou, „já si du votpočnóóóut.“
„Fšecko je zas na mě,“ řiká celý jeho tělo. Fandá se po zahradě komíhá podobně. Jde jak hlubokým bahnem. Zvednout nohu ho stojí strašně moc úsilí.
To ale právě vrcholily domluvy strojů, takhle že ne, že s těma lidma fakt už dál NE a tak zvoní klíče, že voni to určitě zvládnou, lidi, že jsou stejně paka, stejně za ně všecko děláme my, oni jen tak prstíčkem, ale kdo to VOPRAVDU udělá, srovná data, rozvrhne písmenka na tvary, barvy a ty blbí lidi ti do toho eště hoděj vidle, já třeba potřebuju papír, protože došel, jen blbej papír, stačí se kouknout, a ta kráva ze sekretariátu to resetne, čímž mi to celý vymaže, já můžu začít znova a eště do mě praští.
„Tohle sem už někde slyšel,“ marně přemýšlí vzduch vznášející se nad touhle scénkou.
Výlev malé, ale výkonné tiskárny z reklamního oddělení sledoval kromě odpadkového koše, lampičky, svazku daňových předpisů i designově velmi zdařilý notebook. Ostatně jemu byl taky hlavně adresován, i když tiskárna sledovala pohledem všechny, jak praví etika profesionální prezentace. Pohled na něj byl však vždycky nějaký jiný. Když autor rozšířil záběr, objevila se na stěně nad touto skupinkou fotografie majitele note boku a majitelky tiskárny v objetí s vlahým pohledem.
Ráno měl na všechno času habaděj. 8. červen pozoroval ráno od východu. Lidi i věci mu ukazovaly osvícenou stranu i tvář. Navíc stíny ukazovaly jeho směrem, tak proč něco řešit.
Ani náhodou.
Ani omylem.
Flákání, se mu zalíbilo, to manažersky důležité flákání, to byla lábuž.
Byla neděle. Celý den nebylo nic než horko.
Dívá se za Starou, před chlapama o ní jinak nemluví, o samotě ji rád drží za ruku.
Dívá se za Starou, jak potahuje z cigarety a míří těsně mimo svou dceru.
Těsně mimo, ale dotyk znemožněn.
Ta se snaží u záhonu s jahodama a sakruje už dvacáté léto: „Kdy ta chata a zahrada budou mít konečně ňákou koncepci?“
Ale jen potichu. Místo toho řekne:“Tady je to stejně nejheščí, viď, mami?“.
„Mnóóó, hehe, vééť. Že jó,“ odpoví matka.
Cítí pohled dcery a roste.
Omylem. Nikdo z chaty nemá radost. Jezděj sem, protože o víkendu se vždycky jezdilo na chatu.
Jak se trubky zbývajícího času zužují, roste rychlost průtoku času. Tím i jeho nervozita.
Přemýšlí, koho zabít a koho ušetřit, aby on zůstal pro dějiny ten spravedlivý.
Videokazeta položená ve skříni se snažila zvednout se do svislé polohy, ale neustála to, vždycky se překlopila na druhou stranu.
„To je děsný, jak se začne podobat svý matce, kdykoli je s ní.“ Zeť, manžel a obchoďák z fotografie si ho honí v kadibudce a sukem pozoruje posun postav po zahradě.
Představuje si tu holčičku z reklamy, (dnes večer ji uvidí, snad i vošuká) bradavky jak pecičky, jen tu kundu má tak divně vyholenou.
Jenže teď kecá: vyholená je sice divně, ale úplně cejtí, že každej chlup vstává, protože chce vidět to zasunutí a už se udělal. Ale teď musí držet hubu, tchýýně je moc blízko.
Jen doufá: „Snad už brzo pojedem.“
Jak ho 8. červen, opřený o západní zeď kadibudky, pozoroval, poprvé mu došlo, že si neměl pro výkon svých 24 hodin vybírat Středočeský venkov.
Řeč tiskárny elektrizovala stroje: počítače cpou na monitory texty, tiskárny je tisknou, vozíky rozvážejí, auta blikají a troubí do rytmu, server snaží zachovat si přehled a spolu s dataprojektory a počítači organizují rozvrh činností a informační toky. Kávovary vaří kávu, kterou se stroje učí pít.
Přitom se vyrábí odpadky, aby i koše měly co dělat.
Každý žhne činností, tu a tam i nápady.
Podruhý, když viděl, místní zemědělce.
Neteče z nich pot, ale tuk.
Na všechno a na všechny ostatní jen nadávaj, ale běda když někdo něco na ně.
Jsou největší chudáci, ale stavěj si větší a větší baráky.
Kradou, kde se dá a co se dá, to je normál; ale běda, když si utrhnete jedno jabko.
A chtěj další dotace, na daních nás stojej určitě daleko víc než všichni ti feťáci, vězni, Rómové a přistěhovalci dohromady.
Bere si srolovanej plakát: „Kdyby mě někdo obtěžoval, můžu ho s tím vzít přes hlavu.“
Drobná štíhlá úsměv.
Lehká vyzývavost s průblesky plachosti.
Mladé a originální oblečení nepřekračuje hranice nadnárodní společnosti.
Zaujme. Teda – na chvilku.
Videokazeta s odpovědí se už zase překlopila. Celá se vždycky zpotila, ale nikdy to nezvládla ustát. Prásknutí po dopadu uslyšel stojan na katalogy a květináč. Ohlédly se:
„Co blbne?“
„Třeba chce, abysme si jí všimli. Hele: Na hřbetu má napsáno: Získáváme nové zákazníky. Běž a udělej jí to. Já zavřu dveře a budu hlídat.“
„Seš blbej…třeba chce ven.“
„To by se tam neklátila jak opilec. Sklouzla by.“
Po chlapsku se zasmály a šly dělat revoluci.
Pak slyšel ještě rozhovor v sadu:
„Pěkný jabka, pěkný.“
„Jako děcka vole, čím víc je řežeš, tím sou heščí,“ a poplácal jeden strom. Žádný neměl víc než metr padesát. Každou větývku směřující vzhůru bez milosti ufik.
Postranní svázal.
Mrzáci roděj nejlíp.
Tenhle názor je rozšířen nejen v sadařství.
“Snad si mě někdo všimne,“ videokazetě to šlo ale čím dál tím hůř.
Po jejím odchodu jí skladník polohlasem odpověděl: „Radši mu najdu vočaře.“
Aby rychle prohlédl.
A do ničeho se nehnal.
Jasně, holčička z reklamy si pořád zoufale hledá chlapa, který by ji vytáhl z oběžné dráhy její matky.
Než se rozkoukali z nadšení, velel JEJICH revoluci malý, úzký a nízký, notně jetý sešitek v koženkových deskách, orámovaný asi čtyřiceti kancelářskými sponkami nejrůznějších velikostí, materiálů i barev.
Patřil generálnímu řediteli.
Tvářil se jak diář, co diář, jako PLÁNOVACÍ SYSTÉM NOVÉ GENERACE!
Sotva si ňákýho najde, už ho hrne matince na ukázku.
Panáček vchází – na tváři lehký úsměv, ale prdelí bys žíní neprotáh: „Snad to tam aspoň hoďku přežiju“ - tam stojí místo tchýně furt pěkná (pěta)čtyřicítka (to je věk, ne ráže), taková jeho holčička, ale živější protřelejší, i když plnější, s pár vráskami, která ho napřed slíkne pohledem, pak mu dá najíst, pak ho spolu s holčičkou opijou. Celej večer vypadaj ty dvě holčičky jak řízený jedním mozkem. Jen mladší holčička má někdy sekundový zpoždení v reakcích, který sou buď přes kopírák nebo jako zrcadlo. Najednou půl druhý. Když dou s holčičkou do postele, do poslední chvíle panáček netuší, jestli s nima ta starší holčička v posteli skončí taky. Když ucouvne z pootevřených dveří a zavře z venku, neví, jestli si oddechl nebo jestli mu to je líto.
Pár dalších návštěv se odehraje podobně.
„Je to vůl,“ říkali si všichni, jakmile prones něco ten votrhanej notýsek, kroutili vočima, ale udělali to až pak, za rohem.
„Takovouhle blbost,…“
„No jo když nemá koncepci…“
„Já mu nic řikat nebudu, já musim živit rodinu“.
Když mu uvízl kus sýra v kníru, všichni se z toho mohli posrat smíchy, ale: NIKDO MU NIC NEŘEK.
„Já ti ho tak přeju, ty moje holčičko“ řiká tedy matka.
Holčička dycinky slyší: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Tak se s tim chlapikem rozejde.
Někdy jí to dá dost práce.
Je taková „bezbranná“ a oni ji prostě MUSÍ ochraňovat.
Zpátky v hnízdě si zas oddechne.
Chlapikovi párkrát zavolá, že ať to chápe.
Ale nezahyne.
Přesně tohle provede to děvče z reklamy dnes večer tomu ženatýmu obchoďákovi.
Když se s nima sešitek bavil – jen německy, česky ani slovo – a když se zas smál svým vtipům jen on sám, řek ten notebook: „Ten vůl si normálně vystačí sám,“ a usmíval se mu do očí. Sešitek se zasmál: „Jawohl.“
Smutná zábava: věděli, že poletěj za každou kravinu.
Jeho strategická vylepšení jsou však nedotknutelná. Desetiprocentní pokles obratu jde čistě za nim. Všichni to vědí. I on. V Německu dlouze debatují o strategických zlepšeních.
Chtěl to zkusit taky, tak uspořádal poradu, kde všichni stroje usnuly.
Před pondělním svítáním se doplazily na místa, kde je očekávají lidé.
Střízlivění z naděje je horší než z opice.
„Jéžiš já sem vošklivej, řekl obchoďák těsně po oznámení konce vztahu radostně obrazu v zrcadle. Udělil si tak rozhřešení a vzpomněl si:
Toho kluka (24), studenta teologie, brali autem do Prahy. Požádal je o to, když byli ráno na mši, na kterou vlastně omylem zabloudili.
Kázání mělo spád.
„Moh by prodávat u nás,“ napadlo obchoďáka.
Když ho nakládali, ptali se na to kázání.
„Jóó jasně, najdu vám ho,“ zajel ten kluk rukou do tašky. „Do píči. Mrdat děvka kunda sračka!!“ ruka vyjela z tašky jak uštknutá. „Jaůůůů. Kurvááááááááááá!! Do všech hoven!! U všech pradebilních čuráků zajebanejch!!“ ,třepal prstem.
„Co se stalo?“ zeptal se ho obchoďák.
„Ále, zaryl jsem si pod nehet ten zkurvenej kříž!“ cucal si prostředníček.
Teď hledat a najít novou pochvu.
A o víkendu k „rodičům“ na chatu. No a? Pak mam klid.
K zemi ho přibila představa, že stejně jako on by opačný pohlaví brousila i jeho žena.
O půlnoci se neděle (nedělák) 8. červen hřál pocitem, že má následovníka. Nikdo ten kníratej sešitek tři roky neodvolá. „Lidi to maj stejně líp zařízený,“ a skončil.
Druhý den, v pondělí ráno pohladil obchoďák svůj notebook – zdál se mu nějaký rozehřátý a nějak naštorc, náhodným průhledem viděl šéfa, jak už se zas radí se svým notně jetým sešitkem v koženkových deskách, otevřel skříň, vyndal videokazetu s názvem: Získáváme nové zákazníky („Nebyla na druhý straně?“) a strčil ji do videa.
„Co to do prdele je?!?“ obchoďák vytřeštil pohled na asi pětivteřinový titulek před začátkem filmu: NESMÍTE BÝT JAKO LIDI – TY ZÁVISLÁCI, JINAK SE TO NEPOVEDE. |