Hleděl stále dopředu. Nemělo vlastně nejmenší smysl ohlížet se zpátky. Tam už byl, ale teď chtěl dopředu. Nevěděl sice co ho tam čeká, jenže ho cosi hnalo. Měl prostě neodolatelnou touhu dostat se za onu magickou hranici, kterou nikdy nepřekročil. Kdo ví, třeba tam bude lepší tráva, lepší stromy a vůbec lepší svět.
Vyhoupl se nahoru. Před ním se černal dlouhý pás široké silnice, který rozkrajoval krajinu. Dlouhá černá čára od východu k západu. Pečlivě se rozhlédl a vstoupil na její okraj. Nic se nestalo. Vlastně ani nic nečekal, ale co kdyby.
Za tu dobu co už bloudil tímto světem se naučil prostě věřit jen sám sobě. Všude jinde číhalo nebezpečí. Šinul se pomalu po asfaltu a rozhlížel se bedlivě po obzoru. Znejistěl. Intuice mu cosi napovídala, ale nedokázal bezpečně určit co. Nakonec to pustil z hlavy. Cítil jak se pod ním chvěje zem, ale něco bortilo všechny jeho zábrany. Dál! Dál, kupředu!
Poslední, co si ještě stihl pomyslet bylo, že to nesmí vzdát. Poslední co zaregistroval, bylo kolo červení Tatry 815. Řidič si šneka nevšiml.

Otázka: Pomohly by řidiči brýle?
Odpověď: Ne, slepý byl hlemýžď!
Poučení: Žádné. Sny a poučení nejdou dohromady.

sdm.podracky@volny.cz