Každý mívá občas ty stavy, kdy by byl nejraději neexistoval, nebo by byl nejraději, kdyby alespoň neexistoval okolní svět.
Takový den měl dnes i Václav S.. Seděl u stolu a už nejméně hodinu hleděl do prázdna. Pomalu, rozvážně , kousek po kousku žvýkal kůru chleba a přemýšlel. Vlastně nepřemýšlel. Jen přežvykoval naprázdno různé myšlenky a nevěděl kudy dál. Měl sice hromadu práce, jenže také měl příliš málo chuti. Chuť nebylo kde brát, chyběla inspirace. Na co v poslední době sáhnul, to se ... no, víte co. Uvažoval. Uvažoval zda má vůbec ještě něco smysl. Zda dát znovu opravit už milionkrát opravované hodiny, zda uvazovat psa jež stejně zas a znovu uteče a zda hledat lásku, když je pomíjivá. Byl vlastně šíleně nešťastný, jen nevěděl jak to někomu říct a možná, že vlastně ani nechtěl. Vlastně už ani nevěřil, že by ho někdo pochopil. Vždy, když se našel někdo, o kom si myslel, že ho chápe, v zápětí zjistil, že ho nechápe vůbec. Měl srdce příliš malé na tolik jizev. Seděl a padaly mu oči únavou. Zoufale se jí bránil. Věřil, že když jednou podlehne, zaplatí krutou daň. Sice si uvědomoval, že tomu tak možná není, ale neměl chuť to zkoušet. Věděl, že mnozí říkají, že je to jeho komplex spasitele světa, jenže jak vysvětlit, že nemusí každý chtít být jedním z davu právě těm, kteří v něm stojí. Z hluboka se nadechl a prohrábl si rukou řídnoucí vlasy. Rozhlédl se kolem. Ty stěny ho svíraly a dusily, ale neměl sílu odtud odejít. Byl jako zvíře, které hledá útočiště v příliš těsné noře, která se může stát snadno i hrobem. Václav S. přivřel oči a opřel hlavu o desku stolu. Příjemně to chladilo. Někde v pozadí zpíval kdosi cosi o revoluci. I on měl kdysi chuť dělat revoluce a měnit svět. S hořkostí poznával, že svět změnil spíš jeho. Těžko říct jestli k lepšímu, nebo k horšímu. Bezděky přerovnal hromady papírů na stole. Kdysi zde vládl pořádek. Dnes zde jen účelově odkládal. Už neměl sílu vrátit tomu všemu všemu řád. Snad někdy později. Teď sbíral síly k tomu, aby se on sám mohl postavit na nohy. Samovolně se mu vybavilo přísloví o nomádovy a továrně s píchačkami. I on se zde cítil dost nešťastně. Celý svět mu připadal jako jedna velká

továrna. Dřív nebo později pohltí každého. Přitesá, přiopraví, uzpůsobí ke své potřebě a nakonec sešrotuje. Uvažoval, jestli má vůbec smysl opravovat ty hodiny.
Ještě než se mu podařilo dojít k nějakému závěru, zazvonil zvonek. Těžce se zvedl od stolu a přišoural se ke dveřím. Otevřel je a na chodbě spatřil stát Václava S., unaveného a zdeptaného životem. Svět se dneska zbláznil, pomyslel si Václav S. a zavřel dveře.

sdm.podracky@volny.cz