Byl krásný letní den. Slunce svítilo, ptáci zpívali a celé to svádělo ke skvělé náladě. Prodavač v obchodě se zvířaty se procházel po krámku, tu a tam něco přerovnal, otřel prach či sebral peříčko a zálibně se koukal na všechnu tu nádheru. V klecích poskakovali ptáci roztodivných barev, v akváriích plavaly ryby neuvěřitelných tvarů a všemu tomu vévodil mohutný had, který se vyhříval ve výloze.. To byla pýcha pana vedoucího. Byl až z daleké Paraguaje, měl krásné zlatohnědé tělo a ohromnou sílu. Ležel obtočen kolem větve ve výkladní skříni a díval se ven. Kolem procházeli lidé, zastavovali se, udiveně ukazovali na výlohu a hleděli na hada, a had hleděl na ně. Čas od času zacinkal zvonek nade dveřmi, dovnitř vběhl houf dětí pro trošku krmení pro rybyčky, zrní ptákům a nebo jen tak. Vedoucí spokojeně ukazoval, vysvětloval a radil, usmíval se a den pomalu ubíhal.
Někdy kolem třetí hodiny zacinkal znovu zvonek a do krámku vplula postarší dáma. Rozhlédla se na obě strany a jak zaregistrovala muže za pultem, hrnula se k němu.
„Dobrý den madam,“ usmál se prodavač a zašvitořil obvyklé „budete si přát?“ Dáma se zarazila, loupla po něm okem a práskla do pultu až nadskočila sklenice se žížalama.
„Stěžovat si jdu!“ vyštěkla a nasupeně vzhlédla na prodavače.
„A nač, jestli smím vědět?“ Žena zalovila chvíli v tašce, až konečně něco našla a položila před prodavačem. Na stole se objevil malý papoušek. Peří rozčepýřené na všechny strany, zmateně se rozhlížel na všechny strany a nervózně pomrkával očkama. Chvíli na dámu, chvíli na prodavače.
„Na tohle!“ řekla ta paní a ukázala prstem na tu opeřenou kuličku na pultě. Prodavač si chvíli ptáčka prohlížel, ale neviděl nic divného. Zmateně hleděl na dámu, pak na ptáka, pak zase na dámu a nakonec se udiveně zeptal: „Proč?“
„Protože má oranžový nožičky!“ Prodavač strnul.
„Ale vždyť,“ zakoktal „vždyť to je přeci u papoušků naprosto normální.“
„Normální, normální, ale u mého papouška to normální není.“ Prodavač se podíval na ptáčka. Ten jen rozpačitě přešlápl a sklonil hlavu. Opravdu. Jeho nožičky byly zářivě oranžové.
„Jenže, to jste přeci musela vidět, když jste si ho koupila.“ řekl prodavač. Baba najednou začala měnit barvu. Prodavač hleděl užasle na její obličej, který přecházel z bílé do zelené a ze zelené do rudé.
„A jak jsem to mohla vidět! Vždyť jste ho držel tak, že to nebylo vidět!“
„Víte, paní“ usmál se pobaveně prodavač „jenže to jste si ho předtím prohlížela několik minut v kleci. To taky nebyly vidět?“
„Asi si na nich seděl.“ řekla dáma umíněně. Papoušek popošel po pultu a zahambeně se schoval za balíček krmení pro rybyčky.
„A co s tím tedy uděláme?“
„Já chci jinýho! Takovýho, co nemá oranžový nožičky!“
„Ale víte paní, oni mají všichni oranžový nožičky.“
„No, tak mi sežeňte takovýho, který nemá oranžový nožičky.“
Prodavač si povzdechl a rozhlédl se kolem. Všude podél stěn stály klece, akvária, terária ze kterých hleděla udivená zvířata na ten podivný rozhovor. Nakonec sáhl do pokladny, a vytáhl několik stokorun. Zacinkal zvonek a zavřely se dveře. Paní uraženě odešla.
Byl krásný letní den. Venku svítilo slunce, zpívali ptáci a za výlohou krámku se zvířaty se vyhříval ohromný had. Na pultě mezi pytlíky s krmením tam stál malý rozčepýřený papoušek s oranžovýma nožičkama a měl se čile k světu.