První, kdo to uviděl, byl mlíkař. Vyšel právě z domu a chystal se vyrazit do práce. Klíčky od vozu mu vypadly z rukou a zmohl se na jediné slovo. Doprdele. Nakonec ale mávl rukou, sebral klíčky, nastartoval náklaďák a vyrazil. Na ulici uprostřed náměstí zůstal černý obdélník. Všechno ostatní bylo pruhované. Náměstí, auta, sloupy, všechno byla jedna velká zebra.
Někdy v deset dorazili novináři, které zavolal kdoví kdo a vyplýtvali pár metrů filmu. Pak se zatáhla obloha a všechno to smyl déšť.
Malíř Max Mrázek byl zvláštní osoba. Žít třeba v Praze, nebylo by to tak výrazné. Jenže Praha je Praha a víska o šesti stovkách obyvatel je něco jiného. Čas sice uhladil citlivost místních obyvatel k některým Mrázkovým excesům, ale občas je přeci jen vyvedl z míry. Naposledy tomu bylo před rokem, kdy navrhl starostovi, že instaluje jednu ze svých šílených plastik na betonovém soklu uprostřed náměstí. Ne, že by místní nebyli hrdí, že v jejich vsi žije známý umělec, ale tohle na ně bylo přeci jen moc. Zběsilá změť armovacích drátů se tedy přestěhovala do Paříže a ve Třech lípách zavládl opět klid a pořádek.
Teprve koncem osmdesátých let se radní uvolili otevřít v prostorách radnice alespoň cosi jako malou galerii, kde byla stálá expozice Maxe Mrázka a kde občas vystavovali mladí umělci z okolí. Na její otevření dokonce Mrázka osobně pozvali, ale ten to bral spíš jako výsměch než cokoli jiného a ani se neobtěžoval vyjít ze svého atelieru. Tak si naštval i zbytek vesnice. Proto, kdykoli se někde objevila jeho postava v dlouhém černém plášti, všude se jen ozývaly posměšné poznámky že se pan umělec uráčil přijít mezi prostý lid. Mrázkovi to bylo jedno. O lidi nestál a nejraději by byl, kdyby ani oni nestáli o něho. Jejich svět mu zrovna neučaroval a oni ten jeho stejně nechápali.
To překvapivější tedy bylo, když jednoho dne vrzly dveře starostovy kanceláře a v nich stanula mohutná postava vousem zarostlého muže s rozcuchanými vlasy oděná v černém hubertusu.
„Promiňte.“ řekl a zažmoulal v ruce basebalovou kšiltovku neurčité barvy. Starosta vzhlédnul od nějakých papírů a překvapeně zamrkal. Co ten tu chce, napadlo ho, ale nahlas řekl:
„Ááá dobrý den, pojďte dál.“ Max Mrázek udělal několik váhavých kroků vpřed a vysvětlil proč přichází. Kdyby starostovi někdo položil na stůl nevybuchlou stolibrovou bombu, překvapilo by ho to míň. Hleděl upřeně do malířovy tváře. Měl příliš vážný výraz než aby si dělal srandu. Jenže, něco tu nehrálo. Max Mrázek přešlápl a zažmoulal kšiltovku. Starosta ještě chvíli přemýšlel, co na tom všem je, ale nakonec toho nechal a přikývnul. Když malíř odešel, zvednul sluchátko telefonu a začal nervózně vyťukávat číslo. Na počtvrté se dovolal.
Ten článek převzalo od okresního plátku několik desítek tuzemských i zahraničních novin. V odborném světě se zpráva šířila rychlostí blesku a nebylo divu. Byla to skutečně senzace. Po více než třiceti letech se umělec světového formátu rozhodl znovu osobně zúčastnit vernisáže své výstavy. Datum bylo stanoveno na konec srpna a malířův dům se stal obleženou pevností. Samozřejmě k velkému vzteku novinářů téměř nevycházel a když už, tak jen do krámu pro rohlíky a zarputile mlčel. Nakonec je to omrzelo, a tak poslední měsíc příprav proběhl vcelku klidně.
Konečně! Už je to tady! Náměstí ve Třech Lípách už od včerejšího dne zaplňují další a další auta. Na fasády domů upevňují řemeslníci poslední z mohutných transparentů hlásajících velkými písmeny: Max Mrázek-Výstava. Hospoda dnes otevřela už v sedm ráno, hospodský přecházel vesele po výčepu a pohvizdoval si vesele motiv z Prodané nevěsty. Během chvíle se výčep zaplnil k prasknutí. Uvnitř to hučí jako v úle, pár turistů si kupuje pohlednice a u „Mrázkova guláše“ smolí pozdravy příbuzným. U některých stolů sedí muži v elegantních oblecích a zuřivě debatují o tom, co že se vlastně bude vystavovat. Nakonec se shodnou, že to stejně nikdo neví, protože malíř má exponáty dopravit až těsně před zahájením výstavy. Hospodský roztáčí další várku piv a mění operu za Pink Floydy. Jde to k pivu líp.
Před hospodou přibrzdí auto s nápisem televize a dav čumilů nábožně zašumí. Chlápek s bradkou v šusťákový soupravě začne vykládat kabely, stojany, kameru a pak si to se zbytkem štábu zamíří do hospody.
„Hele mami, budem v televizi!“ zakřičí malý kluk a dostane pohlavek. Do výčepu vstupují dva otylí štamgasti a dožadují se domovských práv. Nakonec si berou znechuceně pivo na terasu. Hodiny na radnici odbijí dvanáct.
Před obchodem na náměstí postává hlouček žurnalistů a ucucává zteplalé pivo z plechovek. Mají ještě pár hodin čas. Nenuceně klábosí o všem možném, otírají si pot z čela a otevírají další várku plechovek. Občas některý z nich sáhne po foťáku, cvakne nějakou známější postavu a zase foťák strčí do brašny. Vůbec, za těch pár hodin se všechno proměnilo k nepoznání. Jindy tu projelo pár aut za den. Dnes byla půlka náměstí beznadějně ucpaná autobusy, auty a všude po vsi se toulaly hloučky zvědavců a fotoaparáty. Fotí všechno. Sebe, domy, lidi, rozhlednu z vesnice, vesnici z rozhledny a kdo ví co ještě. Vysmátá majitelka koloniálu během několika hodin rozprodala štos pohledů, které jí ležely už pár let v regálu pod pultem a usilovně vymýšlela báchorky a tradice k různým kýčům, kterých by se ještě ráda zbavila.
Teplota pomalu stoupala. Kolem jedné hodiny už dosáhla dvaatřiceti stupňů a nevypadalo to, že by se chtěla zastavit. I přes to postává před Mrázkovým otlučeným domkem skupinka lidí a zírá do slepých oken. Kulturní supi. Ví, že se dočkají. Místní policajt okopává kamenný schod. Toho chlapa nám byl čert dlužnej, uvažuje a brigadýrkou si ovívá obličej.
„V tomto domě žije umělec již od narození,“ ozvalo se na druhé straně hloučku a ulicí sebevědomě proplouvá blondýna s mikrofonem v ruce. Za ní poslušně klušou maníci s kamerou a nějakým kufříkem.
„Ještě jednou Aničko!“ křikne kameraman, „Ujela si mi!“ Blondýna se jen omluvně usměje a řekne cosi o zakopnutí. Dav poslušně udělá místo.
„Hele mami, budem v televizi!“ křikne malý klučina a dostane pohlavek.
Hodina na radnici odbíjí dvě. Po obloze přeletí letadlo a na chvíli zastíní slunce. Jen na zlomek vteřiny. Jen na neskutečně malý okamžik. Pak odplachtí někam za obzor. Kus za vesnicí je letiště. Novináři zahodili plechovky od piva a šouravým krokem zamířili dolů pod náměstí. Před malou otlučenou přízemní chalupou s otřískanou eternitovou střechou se tísní docela slušný dav. Policajt nervózně okopává schod a s netajenou úlevou hledí na dva zelenobílé vozy, které se objevily v zatáčce. Počet policajtů vzrostl z jednoho na deset kusů. Odněkud ze zahrady u domu se vynořila černá kočka, vyskočila na dřevěný plot a hleděla na ten blázinec. Ty lidi nejsou normální, řekla si nakonec a odběhla.
Přesně ve čtyři hodiny se otevřely dveře. V nich se objevil Max Mrázek v obvyklém dlouhém černém hubertusu s velkým tubusem v jedné a menším kufrem v druhé ruce. Dav nábožně zašuměl. Mrázek se rozhlédl kolem a na tváři se mu objevil úšklebek. Vzduchem se mísil pokřik policajtů razících průchod a nadšených malířových obdivovatelů. Zacvakaly spouště foťáků a Max Mrázek vyrazil. Následován celým tím davem dorazil až k radnici, kde se za ním beznadějně zavřely dveře. Za celou cestu nepronesl jediné slovo. Lidé stáli rozčarováni před budovou ozdobenou mohutným rudým transparentem a čekali. Jen málo šťastlivců se totiž dnes dostane dovnitř. Ostatní počkají na zítra. Doma pak budou vyprávět, že viděli na vlastní oči samotného „Velikého mága“, jak se Mrázkovi přezdívalo. Vždyť to, co způsobil v umění on, nedokázal ani Picaso, Dalí a Rubens dohromady. Na aukcích se za jeho díla běžně platily astronomické částky, zatímco on je s naprostou samozřejmostí rozdával či vyhazoval.
„Ne, musíte si uvědomit, že okolnosti byly zcela jiné.“ Rozčiloval se obrýlený plešatý muž a mával kolegovy před nosem vstupenkou na vernisáž. „Kubizmus má přece naprosto odlišné image, nehledě na ten duševní náboj...“
„Nemyslím,“ oponoval ten druhý, „nemůžete přece popřít, že kořeny ze kterého oba směry...“ Najednou se zarazil. Otevřela se brána radnice a dav se pohnul.
„Press, Press! Zástupce tisku!“ povykoval vysoký mladík s fotoaparátem v ruce a rval se kupředu.
„Promiňte, já nerad.“ omlouval se decentní šedesátník a hledal jiné místo pro svou nohu. Do koše u dveří padaly útržky vstupenek. Teploměr se vyšplhal na třicetčtyři stupňů a hodiny na radnici odbily půl páté.
Uvnitř galerie bylo poměrně plno. Starosta procházel mezi hloučky společensky oděných mužů a dam a opakoval si potichu svůj projev. Skupinky návštěvníků debatující na více či méně přiblblá témata korzovaly výstavní síní a zděšeně hleděly na prázdné stěny. Nikde nic. Jen v čele největší místnosti se rozprostíralo ohromné plátno. Čistě bílé plátno.
„Musíte chápat,“ pronášel zasvěceně nějaký tlouštík „umělcova duše je cosi éterického.“ Vedle něho stála jakási vyčpělá raketa v černém korzetu a tvářila se, jako když rozumí. Nakonec si rukou uhladila dermakolový povlak na obličeji a zašeptala.
„Pane profesore, vy jste úžasný.“ Kousek od dveří zase postával vysoký štíhlý playboy ověšený zlatem od hlavy až k patám. Zástup, který se kolem utvořil sledoval lačně každý jeho pohyb. Čekali plni ostražitosti, jestli z těch těžkých řetězů neukápne i kousek pro ně. Burzovní spekulant Müller, vědom si své důležitosti se ani nesnažil předstírat, že umění rozumí. Konstatoval jen, že nedávno pár těch mazanin koupil u Sotherbyho. Dav řekl: ách. O metr dál stál nějaký vousatý muž v béžovém saku a zamyšleně hleděl před sebe. Byl poslanec parlamentu, předseda Kulturního výboru sněmovny a vlastně tady byl pracovně. Raději by byl na chalupě v Krušných Horách a okopával ředkvičky. Občas ho někdo z přítomných poznal a přihrnul se k němu. Odbyl ho tedy s úsměvem nějakou tou zdvořilostní frází a opět upadl do letargie. Někdo bude muset otrhat jahody, už budou zralé.
Klimatizace nad hlavami úporně bojovala s vedrem. Moc jí to nešlo. Mezi návštěvníky procházelo několik hostesek a roznášely občerstvení. Ta menší, Magda, byla starostova dcera. Byla tady dnes kvůli tátovy, jinak měla úplně jiné plány. Karel si koupil nový auto, Jarča někde objevila levnější šminky od Diora a chtěla se mrknout do toho novýho obchoďáku. Potřebuju zoufale nějaký nový hadry, uvědomila si, usmála se na pana Müllera a podala mu sklenku šampaňského. Zhruba za pět minut někam zmizeli. Oba.
Zbylé dvě hostesky byly profesionálky. Starosta je najal u jedné agentury ve městě. Hádal se s jejím majitelem o každou korunu a tvářil se tak nešťastně a chudě, že mu nakonec o třetinu slevili. Obě nemyslely na nic. S nacvičeným úsměvem proplouvaly galerií, zdvořile odpovídaly na dotazy a svorně se těšily, až to skončí. Hodiny na věži poskočily o další minutu. Několik lidí pohlédlo nervozně na hodinky.
Venku před radnicí reportérka posmutnělě informoval diváky, že sdělovacím prostředkům nebyl umožněn přístup. Ještě to stihnem do hlavní relace, napadlo jí a usmála se. Blížila se pátá. Lidi nervózně přešlapovali, atmosféra houstla. S každou přibývající minutou utichaly hlasy.
Odněkud se vynořil spekulant Müller s rozpačitě se tvářící starostovou dcerou. Na krku mu ubyl jeden zlatý řetěz. Hostesky unaveně usedly ve vedlejší místnosti a čekaly, co se bude dít. Předseda kulturního výboru sněmovny právě vyřešil problém přezrálých jahod a šťastně se usmíval. „Velice se omlouvám“ řekla osoba v černém korzetu a kolem úst jí popraskal dermakol. Starosta cosi zašeptal profesorovi.
„Jistě“ přisvědčil profesor, „je to vynikající. Jen bych poupravil tuto formulaci. Víte, ono postmoderní umění je svým způsobem příliš specifické, než aby se dalo zcela jednoznačně shrnout pod dílo mistra Mrázka.“ Pohlédla na starostu. Tomu vystávaly na čele krůpěje potu. „Víte,“ pokračoval profesor, „ještě máte pět minut, to stihnete přepsat.“ Usmál se. O starostu se pokoušely mdloby. „Mami, mně už to nebaví, já chci domu!“ zakřičel malý chlapec a dostal pohlavek. Ručička hodin poskočila o další minutu.
Playboy přeplul na druhou stranu aby měl měl lepší výhled. Starosta zmizel. Jeho dcera se blaženě usmívala. Pan poslanec vytáhl poznámkový sešit a pero. Bude si dělat poznámky. Dáma v černém korzetu prováděla na toaletě rekonstrukci své tváře. Závistivě šlehla okem po hostesce u vedlejšího zrcadla. Fiflena, napadlo jí. Vyšeptaná raketa, napadlo hostesku. Hodiny se pohnuly. Někdo spláchnul a vypadla klimatizace. Přesně v pět nula nula se otevřely dveře a dovnitř vkročil sám velký mág Max Mrázek.
Měl na sobě svůj obvyklý ošoupaný huberťák, z pod kterého vyčuhovaly černé, kdysi jezdecké boty. Rozcuchané tmavé vlasy mu vlály do všech stran a v očích měl démonicky působící výraz. Zastavil se mezi dveřmi a mlčky se rozhlédl kolem. Všem přeběhl po zádech chlad.
Odněkud se ozvalo rozpačité zatleskání. K němu se přidalo několik dalších rukou. Max Mrázek s sebou škubl a zuřivě se rozhlédl kolem. Potlesk utichl. Max Mrázek přejel pohledem celou tu nashromážděnou masu lidí a ušklíbl se. Pomalu rozvážně vykročil směrem k plátnu. Ztichlou místností se zlověstně rozléhal zvuk okovaných bot.Krok, cvak! Krok, cvak!
Playboy jen naprázdno polkl a poslanci upadlo pero. Max Mrázek došel až k plátnu v čele galerie. Odstrčil starostu a otočil se čelem k davu. Nastalo hrobové ticho. Pomalu zkoumal jednu tvář po druhé. Zbohatlíci, lháři, zloději, tlachalové. Marně hledal v houfu prostitutek svědomí jednu čistou tvář. Znechuceně se odvrátil. Sehnul se ke kotoučovému magnetofonu u zdi a stiskl knoflík. Páska se začala pomalu odvíjet. Zapraskal reproduktor. Max Mrázek se napřímil a upřel zrak na dav. Potom sáhl pod kabát, vytáhl revolver a přitiskl k hlavě.
Z plátna pomalu stékala krev. Jakási beztvará hmota na bílé ploše vytvořila podivný květ. Uprostřed zela malá, docela malinká černá dírka. Páska magnetofonu se pomalu odvíjela. Zapraskal reproduktor.
„Dobrý den“ ozvalo se do ztichlé prázdné místnosti „Dovoluji si vás přivítat na vernisáži...“ Pak někdo vypnul proud. Pásek se zastavil.

sdm.podracky@volny.cz