Každá má noc je svatojánská.
Jsem z mlhy. Jsem možná svatě
kapradinatá. Den všit ve zlatě
chová se večer jako panská
A najde lichou rukavičku
a střevíc, co se zatoulal.
A z mraku šat mi ledabyle šije
Jsem ze tmy. Trochu prostoduchá.
Zpívám si, zpívám, zrovna tak
jak zdivočelá harmonika.
Orchestr větru mi zafouká.
Několik laní se mnou žije.
Sena a kaštanů je dosti.
A vlk se vloni přilísal.
V nocích divoká i ochočená
k očím laní vlčí čumák mám
když stádo na noc přikrývám.
Ve dnech se tvářím jako žena.
Seno a touhu přikusuji
ke všem svým modlitbám.
Kalnou vodu piji z louží
Po boku vlk i laň. Rozcuchaná
češu si vlasy větví. Nevinná,
naděje skládám do otýpek
a s jejich tíhou kráčím.
Ztěžka se prohýbám.
Noc zamkla cestu. My jdeme dál
za zlatým kapradím.
Schouleni mezi svými
zlehka dřímáme
pod keři šípkovými
A zlaté kapradí
kvést už začíná.
Obruče a křehké dýhy
všech našich strachů
se zlehka odlupují.
Jsem bečka vína.
Jsem medovina.
Každá má noc
je svatojánská
každý můj den
voní kapradím.
Měkce šlapeme po krajině
pátrat po něčí vině?
Touláme se dny přejasnými
a po nocích vyjeme si tiše.
A prach ze zlatého kapradí
z oblohy, mraků, odněkud z pastvin
na výšinách se dolů na pochýlené
hlavy snáší a rozcuchanou
duši kolíbá.
|